Už jste byli ve Švédsku? Pokud ne, tak nevíte, o co přicházíte! Nejde jen o švédská města, památky, architekturu případně zdravé rybí pokrmy. Švédsko – to je hlavně příroda. A jaká! My jsme neodolali a ve složení tři kluci, jedna holka jsme se vydali pokořit známou „Královskou stezku“ čili prostě Kungsleden. A takhle vypadala naše cesta za polární kruh…
Celá Kungsleden měří zhruba 420 kilometrů, ale vzhledem k délce našeho pobytu ve Švédsku, jsme zvolili kratší a také navštěvovanější trasu z Abiska do vesničky Nikkaluokta. Tahle zkrácená verze má „jenom“ 105 kilometrů, ale nevede celá po Kungsleden. Ovšem i tak to byl neopakovatelný zážitek.
Den první (pátek 10. 8. 2007)
Do Abiska, vstupní brány Kungsleden, jsme přijeli vlakem z norského Narviku. I když celou cestu pršelo, v Abisko Turiststation nás přivítalo sluníčko. Národní park Abisko má totiž nejnižší úhrn srážek z celého Švédska.
Turistická trasa z Abiska do Nikkaluokty vede přes šest „horských“ chat, které trasu krásně rozdělují do sedmi úseků. Naše první zastávka měla být u chaty Abiskojaure. V parku se totiž smí stanovat pouze na vyznačených místech a u chat. Na rozjezd nás tedy čekal přibližně čtrnáctikilometrový pochod.
Hned po několika stech metrech se nám naskytl úchvatný pohled na divokou řeku Abiskojaure, která se valila mezi skalami. Po pár hodinách strávených na cestě jsme si ale na podobné výjevy docela zvykli, takže už nás nepřekvapily ani vodopády na skalách. Potěšilo nás, že všude, kde byla bažina nebo obtížnější terén, postavili Švédové dřevěné „mostečky“, takže se přes rozbahněný a kamenitý terén dalo pohodlně procházet. S našimi batohy vážícími dost přes dvacet kilo jsme to skutečně ocenili…
K první chatě jsme dorazili už notně vyčerpaní. Dost nás zarazila cena 60 SEK za osobu, kterou po nás požadovali jenom za to, že si rozděláme stan! Mimoto byla k dispozici ještě kuchyňka a suchý záchod. Voda se brala z jezera, jehož voda je pitná, stejně jako ostatní vodní zdroje po celé Kungsleden. Alespoň jsme sebou nemuseli tahat těžké lahve s vodou. Další zajímavostí je, že na každé horské chatě po cestě brali embosované platební karty. Vzhledem k tomu, že zde není ani signál pro mobilní telefony, je to poněkud zarážející, ne? Ale to už jsme moc neřešili, poněvadž po prvním dni na cestě jsme byli docela znaveni, a šli jsme brzy spát.
Den druhý
Další den nás čekala cesta dlouhá 21 kilometrů ke druhé chatě Alesjaure. Po krátkém bloudění jsme se vypotáceli z národního parku a pustili se do největšího stoupání toho dne. U toho jsme se docela zapotili, trošku nás totiž překvapilo, jak může být za polárním kruhem teplíčko. Přitom se nám už ukazovaly zasněžené vrcholky hor.
Už od začátku jsme míjeli nejprve běžce a časem i chodce z protisměru, kteří měli na sobě oranžové šátky. Když jsme se s jednou odpočívající skupinkou zapovídali, zjistili jsme, že se jedná o prestižní závod. Jeho trasa vede po stejné trase jen v opačném směru – tedy z Nikkaluokty do Abiska. Vítěz těch 105 kilometrů zvládnul za neuvěřitelných 13 hodin! To já byla celkem ráda, že jsem došla k jezeru Alesjaure.
Od jezera to bylo k chatě a tedy k místu našeho nocležiště přibližně 6 kilometrů. Chvilku jsme si pohrávali s myšlenkou nechat se převést člunem, nakonec ale rozhodla cena 150 SEK za osobu, což pro nás, chudé studenty, nepřicházelo v úvahu. Za naše rozhodnutí jsme byli odměněni pohledem na sobí rodinku, která si to vykračovala jen pár desítek metrů od nás.
Na závěr dnešního pochodu nás čekala ještě lahůdka nakonec v podobě dosti náročného terénu. Tady bohužel zapomněli stavitelé postavit lávky, takže přes kameny, písek a bahno jsme se museli doslova probojovat posledními zbytky sil. Vytouženého cíle, chaty Alesjaure, jsme se nakonec přece jen dočkali a protože jsme nehodlali obětovat dalších 60 SEK za stanování v její blízkosti, popošli jsme asi 500 metrů a zde rozbili stany zadarmo. Po večeři jsme si navzájem propíchali puchýře a šli brzy spát, abychom nabrali další síly na třetí, jak se říká krizový, den.
Den třetí
Po probuzení nás čekalo nemilé překvapení. Venku foukal silný vítr a byla dost zima. Zkrátka počasí konečně vypadalo jako za severním polárním kruhem. Už tradičně jsme se vydali na cestu až kolem jedenácté. Tady na severu je totiž v létě světlo hodně dlouho. Mohli jsme si dovolit být na cestě třeba do devíti hodin a ještě jsme usínali za světla.
Dnešním cílem byla chata Tjäcktja. Cestou jsme museli přejít řadu potůčků a říček, kterých je po celé Kungsleden plno (což je ovšem příjemné, protože se člověk může osvěžit a napít). Na většině z nich jsou brody nebo mosty, takže se dají překonat suchou nohou, ale jednou jsme museli zout i boty. Moc příjemné to tedy nebylo, protože voda stékající z hor je opravdu neskutečně ledová. A pak ještě stoupání do výšky 1000 m. n. m.
Na chatě jsme se všichni sešli asi ve čtyři hodiny, a protože se nám 13 kilometrů zdálo málo, po dlouhém odpočinku jsme vyrazili dál. Čekal nás výstup na nejvyšší bod celé Kungsleden, do výšky 1150 metrů. Trasa byla opravdu náročná, celou cestu nahoru jsme prakticky skákali z kamene na kámen, navíc skoro poslepu, protože kolem nás byla obrovská mlha. Ale nakonec jsme se šťastně přehoupli přes hřeben a začali sestupovat do údolí, kde, jak jsme doufali, by mohla být příhodná místa pro stan. Po chvilce hledání jsme opravdu našli pěkné místo u říčky a tam jsme se pro tu noc utábořili. Celkem jsme za třetí den ušli 18 kilometrů.
Den čtvrtý
Ráno už zase svítilo sluníčko. Po třech dnech na cestě jsme se konečně vykoupali, a to v již zmíněné říčce, která byla sice ledová, ale ten pocit čistoty potom stál za to. A pak už vzhůru na cestu ke čtvrté chatě s názvem Salka. Tam jsme došli už za slabé dvě hodinky. Většina turistů, kteří šli s námi a se kterými jsme se pořád potkávali a předbíhali, přespávali buď ve stanech u chaty, nebo přímo v chatách za jednorázový poplatek 1000 SEK. My jsme ale chtěli dojít ještě dál, k páté chatě Singi, a zkrátit si tak cestu o den.
Po odpočinku a malém občerstvení jsme se tedy vydali znovu na cestu. Překonali jsme nelehký horský terén plný kamenů a kousek od chaty Singi jsme rozbili stany. Sice nás přitom trochu zlobil silný vítr, který nám neustále vytrhával kolíky z podmáčené země, ale nakonec jsme zvítězili nad přírodou a šli spát. Celkem jsme za tento den ušli 19 kilometrů.
Den pátý
Mimo národní park Abisko už informace o nejnižších srážkách neplatí. Celou noc totiž pršelo. Naštěstí ráno se vyjasnilo a tak jsme mohli vyrazit směrem k nejvyššímu vrcholu Švédska – Kebnekaise, přesněji na poslední chatu Kebnekaise Fjallstation. Ta už ale neleží na Kungsleden. Z Královské cesty jsme uhnuli už kousek za chatou Singi.
Areál okolo téhle chaty byl největší, s jakým jsme se na cestě setkali. Dokonce tu už byl signál a taky krásná restaurace. Ovšem ty ceny (pivo v přepočtu asi 200 korun)! A není se čemu divit, Kebnekaise Fjallstation je výchozím bodem pro zdolání 2104 m.n.m vysokého vrcholu nejvyšší švédské hory Kebnekaise.
Jako obvykle jsme chtěli stanovat až kus za chatou a zároveň si tak zkrátit zítřejší poslední část cesty. A tak jsme se vydali dál. Šlo se nám moc dobře a dotrmáceli jsme se ještě docela daleko – celkem jsme ušli asi 21 kilometrů. Utábořili jsme se až v lesíku, ve kterém se to evidentně, podle hromadného výskytu výkalů, hemžilo losy. Docela nepříjemná představa stanovat na mýtince, přes kterou chodí tyhle dvoumetrové kolosy. Nakonec nám ale žádný přes stan nepřešel, takže jsme se ve zdraví dočkali rána a tím pádem i závěrečné etapy. Postihla nás ale jiná pohroma…
Den šestý
Po probuzení jsme zjistili, že celou noc vydatně pršelo. Jeden stan naštěstí vydržel, ale ve druhém byl malý bazén. Po důkladném vysušení veškerého příslušenství a osobní hygieně provedené opět u nedaleké řeky (tentokrát to bylo docela těžké, neboť proud byl hodně silný), jsme se mohli radostně vydat na cestu. Čekalo nás totiž už jenom pár posledních kilometrů do Nikkaluokty!
Tuhle trasu jsme si užili. Nejen, že to bylo pouhopouhých 11 kilometrů, ale hlavně jsme zanedlouho narazili na bezva pravé laponské občerstvení na břehu jezera. Neodolali jsme a vyzkoušeli tradiční speciality. Jeden ručně dělaný chleba byl s čerstvým lososem chyceným asi přímo v jezeru, druhý měl na sobě zase uzenou sobí šunku. Nakonec jsme si ještě museli dopřát laponské pivo v plechovce za pouhých 25 SEK… Ale po tak dlouhé cestě jsme si ho zasloužili. Proto nezapomeňte a až se ocitnete na cestě mezi Nikkaluoktou a Kebnekaise, určitě se zastavte popovídat si s milými Laponci a ochutnat dobroty za celkem příjemné ceny.
A pak jsme konečně došli do vesničky Nikkaluokta. Tedy vesnička je docela silné slovo. Je to jen větší dům připomínající chaty na cestě a samozřejmě taky autobusová zastávka. Tady jsme počkali na autobus do Kiruny a po pár hodinách čekání odfrčeli do civilizace… Nemusím snad ani říkat, že skoro celou cestu jsme prospali.
Více o putování po Švédsku: osvedsku2007.wz.cz
