Kuba a druhých 1000 km na koloběžkách

Článek o prvních 1000 km Kubou na koloběžkách si můžete přečíst v předchozím článku.

Než jsme se vrhli do druhé koloběžkové tisícovky, vyšlápli jsme si pěšky na nejvyšší horu Kuby Pico Turquino s výškou 1974 m. Výška se možná nezdá nijak závratná, ale je potřeba si uvědomit, že túra začíná na úrovni moře a všechny ty metry se vystoupají na pouhých 11 km. Stálé stoupání nahoru a pak rovnou stálé klesání dolů. Nahoře nebylo vidět vůbec nic kromě stromů, po cestě se otevřely alespoň 2 slabší výhledy, ještě částečně schované v mracích… Sice máme splněný nejvyšší vrchol ostrova, ale podle mě to za to rozhodně nestálo. A aby toho nebylo málo, tak ještě dalších pár dní na koloběžce mě provázela nepříjemná vzpomínka na výšlap, kdy mě svaly bolely tak, že jsem měla chvílemi málem slzy v očích.

Opustili jsme nejvyšší hory a na nějakou dobu i moře. Z kopců jsme se přesunuli do rovinaté zemědělské oblasti, kde hlavní plodinou je cukrová třtina, ale pěstuje se zde i například rýže nebo fazole. Pro třtinu zrovna začalo období sklizně, tak kolem nás projíždělo hodně náklaďáků i autobusů s pracanty. A u sklizené rýže mě velmi zaujal způsob sušení – prostě se zrna rozprostřely volně na silnici přes jeden celý pruh. Zajímavé bylo i vypalování trávy. Ohně možná byly zapáleny kontrolovaně, ale jejich průběh už nikdo nekontroloval a hustý kouř často zahaloval silnici tak, že nebylo vidět na metr před sebe.

Dostali jsme se také do oblasti, kde se vyskytují kubánští krokodýli, naštěstí nás ale žádní nepřišli pozdravit ke stanu, jen jsme je navštívili my v chovné stanici. Když ne s krokodýli, tak jsme aspoň každý večer a ráno bojovali s nálety komárů a kousajících mušek.

Střed ostrova až do Trinidadu jsme měli v plánu přejet velmi rychle, každý den ujet co nejvíc kilometrů a nikde se moc nezdržovat. Čekala nás tam jen rovina, hlavní tahy nebo dokonce dálnice a nic moc zajímavého. Nebo to jsme si aspoň mysleli. Tento plán nám moc nevyšel hlavně proto, že Márovi se vrátily zdravotní problémy a museli jsme si párkrát dát neplánovanou pauzu na zotavenou. A i když jsme byli na cestě, tak Mára nebyl úplně při plné síle.

Dálnicím a hlavním tahům se na Kubě jako cyklista nevyhnete, jsou místa, kde to prostě jinudy nejde. Ale paradoxně jsou tady dálnice asi nejbezpečnější místo, kde jezdit. Na ostrově je nedostatek pohonných hmot, takže provoz je malý a když už místní někam vyjedou, tak je to do nejbližšího města. Takže dálnice jsou nejen poloprázdné, ale hlavně je tam dost pruhů na to, aby vás jakékoli vozidlo bezpečně objelo, což pro nás byla velká úleva.

Čtvrté největší město země Camagüey nás oba překvapilo natolik, že jsme se rozhodli v něm zůstat 2 noci místo jedné, abychom si ho pořádně užili. Je úplně jiné než zbytek kubánských měst, uličky jsou tady klikatější (byly záměrně postavené jako labyrint z obranných důvodů), krásně barevné a je vidět, že je tady více peněz a vyšší životní úroveň. Ale zároveň jsou i ty pomyslné nůžky více rozevřené – nikde jinde jsem tady neviděla asi tolik bezdomovců.

Dojeli jsme až do Floridy! Jen teda bohužel „do“ a ne „na“ Floridu, to zase až někdy příště. 😁 🤭 Kubánská města mají občas velmi zajímavé názvy, kromě Floridy jsme objevili ještě města jako San Francisco, Costa Rica, Sevilla, Paraná, Chile, Guatemala, Haití, Los Ángeles, Esmeralda, Bolivia, Venezuela a podobně. V ateistické zemi mě také pobavilo město Sancti Spíritus se svou čtvrtí “Jesús María”.

V této oblasti na nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě klíšťat. Za celou dobu jsme nepotkali žádné a najednou jeden den jsem na sobě našla 3 klíšťata, další 13… A pak jeden krásný večer jsem jich ze sebe sundala neuvěřitelných 36.

Nejširší nabídku průvodců a map Kuby (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Po dlouhé době se na obzoru objevily opět obrysy hor a s nimi Údolí cukrovarů a město Trinidad, obojí zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. V údolí San Luis bylo od roku 1800 vystavěno na 60 cukrovarů, které byly zdrojem bohatství města Trinidad. Dnes už po nich moc nezůstalo, ale v Manaca Iznaga je hacienda pěkně zrekonstruovaná a dá se tam vyjít na 45 metrů vysokou věž s krásnou vyhlídkou. Sice to bylo všechno nádherné, ale je to velká turistická atrakce. Po cestě k věži jsme slyšeli stále dokola jen:

“Hola! Suvenýr?” “Hola! Suvenýr?” “Hola! Suvenýr?” A pak pro změnu: “Hola Amigo, dej mi jednorožce.” “Dej mi bonbón.” “Dej mi dolar.”

A Trinidad je samozřejmě turistická past ještě větší. Po měsíci a půl na Kubě mimo velké turistické zóny jsme se ocitli v úplně jiném světě a připadala jsem si tam tak nějak nepatřičně. Ale Trinidad mě i přes to všechno naprosto nadchl. Nádherné historické město, krásně zrekonstruované a to jídlo! Od začátku Kuby jsme měli více méně každý den problém s jídlem, nedostatek potravin i restaurací, pečivo opravdu jen vyjímečně… A tady jsme byli (na Kubánské poměry) v gastronomickém ráji. Když přede mě první večer v restauraci postavili ten nádherný talíř s výborným jídlem, málem jsem se rozbrečela štěstím. Využili jsme skvělého a levného zázemí v Trinidadu a vyrazili do národního parku Topes de Collantes na pěší túru k vodopádu Vegas Grandes, k dalšímu vodopádu kousek za městem jsme vyrazili pro změnu na koních a jeden den jsme věnovali odpočinku na nedaleké pláži Ancón. Konečně Karibik jak má být – azurové moře, bílá písečná pláž, palmy a drink.

Za Trinidadem jsme si ještě chvíli užívali pohledy na kopce i moře a pak jsme se zase napojili na dálnici. S našimi skvělými koloběžkami se jezdí parádně sice i v kopcovitém terénu, ale na rovné dálnici, to je teprv jízda! Kilometry ubíhaly s lehkostí, jeden den nám krásně foukal vítr do zad a podařilo se nám ujet přes 100 km a další jsme překonali magickou hranici 2000 km. Kousek před námi byla sice už Havana, ale náš hlavní cíl – nejzápadnější bod Kuby – je ještě daleko za ní…