Kuba 2004

Zacheckovali jsme se a dokonce se nám podařilo zacheckovat i z Paříže. Měli jsme místa 34 A a B. Mělo by to být u okýnka a ne nad křídlem. Tak se necháme překvapit. Poslední kontrola proběhla taky v pohodě. Prohlíželi si foťáček akorát. V Roztokách nám nabalili zásobu jídla, takže v Paříži neumřeme hlady.

Cesta do Paříže proběhla bez problémů. Z letadla jsme vystoupili na terminálu 2B, Gate B24. Autobus jsme našli hned, objížděl různý terminály. Pak jsme vystoupili, ale báli jsme se, že se nedostaneme do haly, kde jsou restaurace a záchody. Při vstupu do jiného terminálu se totiž provádí znovu kontrola přes detektory.

Vystáli jsme si frontu a pokračovali do 2. patra do haly. Tam jsme si sedli na kovové sedačky (velmi studené) a koukali na tubus vedoucí k naší přepážce. Jumba tam byli na denním pořádku. Přijížděli a odjížděli autíčka s nákladem a cateringem. Mezi tím byli vidět i odlety letadel, pouze větších. Snědli jsme želvičky nachystané od maminky, tvarohové buchtičky. Na koláček už nezbylo místo. Koupili jsme si kafíčko za EURa. Čas docela utíkal, protože přiletěli jsme po 9 hodině a těsně před 1 jsme si sedli ke Gate 43. Boarding měl začínat v 13:05. Trochu s opozdil, ale mezitím se tam začali kupit lidi různých národností. Nejhlučnější se ukázali Poláci.

Start letadla se zpozdil skoro o hodinu, protože byl nějaký problém s třemi pasažéry. Seděli jsme na sedadlech 34 A a B, tedy u okýnka. Sedadla byla 3 4 3. V některých místech byli 2, ale hned u záchodů. Televize byli v uličce a ta naše byla celkem daleko. Na každé sedačce byla deka, polštářek, klapky na oči, špunty do uší, sluchátka a čistící ubrousek. Vedle nás nakonec seděl velmi zamlklý Slovák. Jídlo i s pitím začali nosit opět celkem pozdě. Ale stálo to za to. Kaše s kuřecím masem, zeleninový salát, zákusek, víno, liquér z rumu. Vodu během letu moc nedoplňovali.

Za námi seděli Poláci, kteří se stali velmi opilími. Jeden dokonce šel za kapitánem, protože kouřil na záchodě. Turbulencí moc nebylo. Spát se taky docela dalo. Okýnkem bylo vidět samé moře.

Sem tam ukazovali, kde se nacházíme. Filmy byli pouze ve španělštině, či francouzštině a s anglickými titulky. Nakonec nám dali malý snack – sýr president. Výstup byl přes tubus. To už ale bylo kolem 1 hodiny avšak kolem 7 místního času, 29 °C a zataženo. Museli jsme projít kontrolou, kde se ukazoval pas, vízum, letenka a případně ubytování. Nebyli jsme jediní, kdo ze skupinky lidí uměl pouze jediný anglicky. Pak jsme se snažili najít zavazadla. Nebyli na běžícím pásu, ale už na zemi. Koordinátor nám zavolal taxi a tvrdil, že to stojí 25 USD do centra. Říkala jsem mu, že loni to stálo 20, ale on jen prohlásil „No jo, loni“.

Tak jsme nakonec jeli. Vyhodil nás přímo před hotelem. Dostali jsme pokoj 505, který byl se vším komfortem. Ručníky, klimatizace, lednice, televize, satelit, trezor. Snídaně se podávala od 7-10 v 7. patře. Odložili jsme teplé oblečení a vydali se do města na nábřeží Malecón. Než jsme se tam dostali, tak jsme museli projít takovou tmavou ulicí.

Malecón byl velmi osvětlený a vlny šplouchali o skály. Několikrát nás někdo oslovil a ptal se odkud jsme. Až druhý den jsem si přečetla v průvodci ,že se jedná o tzv. jinetero, kteří si za určité služby nechávají platit. Sedli jsme si do jednoho venkovního baru. Po chvíli k nám přišel jeden Kubánec a ptal se odkud jsme, na naše jména a kde bydlíme. Pak se nás snažil nalákat na diskotéku nedaleko. Typický jinetero. Ochrana proti nim je buďto si jich nevšímat, či odpovídat nesmysly, či použít fráze: Por favor, no me moleste – please don’t bother me. No guaciós, no necesito nada – no thanks, I don’t need anything. Usnuli jsme jako špalci.

17.10. Neděle

Ráno jsme se vzbudili v 8 hodin. tedy Lukáš se v noci vzbudil ve 4, ale stejně ještě usnul. Myslím, že časový posun jsme zvládli.

Snídaně obsahovala vaječnou omeletu, lívaneček, toustový chléb a nějaké kynuté buchtičky, káva, džus. Pochutnali jsme si. Vysprchovali jsme se a vyrazili do měst. Nejdříve jsme si naplánovali okruh podle průvodce Havana Vieja a pak Centro Havana. Šli jsme podél pobřeží kolem Castillo de la Fuerza až na náměstí Armády. Trochu jsme se vrátili na Plaza de la Catedral. Už nás neotravovalo tolik lidí Vyfotili jsme si Kubánce, který měl typický starý ohoz, nechali si zahrát píseň. Já dostala od jednoho starého pána kytičku, jen tak. Po celou dobu nás nikdo neohrožoval, jen se ptali opět, odkud jsme. Snad fráze, kterou jedinou umí, ale i způsob navázat kontakt. Potkali jsme pekárnu. Banka však byla zavřená a tak jsme museli pořád platit v dolarech. Na informacích jsme zjistili odjezdy autobusů a daly se tam i koupit lístky (ulice Obispo u Vieja).

Na Plaza Vieja nás oslovil jeden Němec, který nám doporučil výhled na město. Měl pravdu.
Dům na roku s pěknou fasádou naproti restauraci měl vyhlídku na město. Jelo se nahoru výtahem a tam po chvíli se zašlo do tmavé místnosti, kde uprostřed byl stůl, na který se pomocí zrcadel a čoček promítal obraz města. Prošli jsme všechny nejdůležitější místa.

Tím jsme skončili 1. okruh z průvodce. Na druhý jsme šli z druhé strany od hlavního nádraží. Prošli jsme i jeden z trhů a tedy nic moc. Zastavil nás i na ulici mladý pár, který po dlouhém povídání nakonec chtěl dolary na mlíko. Cestou na druh okruh jsme užbyli vyřízeni a tak jsme začali hledat restauraci, kde bysme se najedli. V jedné krásně hráli, tak jsme si tam sedli. Nakonec se z toho vyklubalo muzeum Havana Club. Jídlo bylo vynikající.

Prošli jsme si i muzeum, kde nám objasnili výrobu rumu. Ve skupince byl Japonec. Při ochutnávce barman zmínil, že je jeho fotka v Japonském průvodci. A taky tam byla. Mírně opilí jsme šli dál. Na pokoj jsme došli kolem páté hodiny. Večer u jsme nikam nešli. Ještě jsme zavolali Tomášovi, protože jsme nevěděli, zda chodí zprávy v pořádku. Musí se dát 119 420 ….

18.10. Pondělí

Hned ráno začali chodit SMS přání k svátku. Takže telefon funguje. Měli jsme naplánovanou cestu do Vedada, výměnu peněz a koupi lístků na autobus. Vyrazili jsme opět na Malecón, kde ale tentokrát moc lidí nebylo. Hledání banky na výměnu bylo nekonečné, naopak jsme poznali i jinou stránku Havany – moderní a uspěchanou.

Peníze se v bance daly vyměnit jen v kurzu 1:1. Ale nakonec jsme zjistili, že se dají vyměnit v kurzu 26 v takových stánečcích kousek od hotelu Havana Libre u vyhlášeného stánku se zmrzlinou.

Vyřízeni vedrem jsme se šli občerstvit do pizzérie. Přisedli jsme si k paní s dítětem. Pak jsme vyrazili směr autobusové nádraží. Mimochodem 1,5 l vody, chlazené, bez bublinek, stojí 1 USD. Dá se koupit v takovém krámku s pitím, vypadá to jako restaurace. Lukáš nás zavedl až na terminál de Omnibus. V průvodci popisovali agenturu, kde se dají koupit lístky. Původní stanoviště je totiž ještě o kus dál od centra. Naštěstí tam byl pán, který uměl výborně anglicky. Dostali jsme lístky i s rezervací a jelo to další den v 8:15 směr Trinidad. Na tom místě máme být o 20 minut dříve. Došli jsme až na Plaza de la Revolution. Nejvyšší bod města, obrovitánský sloup ve tvaru hvězdy. Vzali jsme si Co-co taxi na cestu zpátky. trochu zabloudil a vypadalo to, že se nevyzná v mapě. Přestože spousta lidí mluví španělsky a my na ně anglicky, tak se domluvíme. Ale stejně by někdy člověk chtěl jim rozumět. Den však ještě nekončil Vyrazili jsme najít pekárnu a koupit si pečivo na zítřejší cestu.

Stejně se tam platilo v dolarech. Musíme ještě vyzkoušet, jestli i ta jejich pouliční pizza se prodává za USD. To by byla docela drahá (6 $). Dolar a pesa označují stejně.

Pak jsme si v průvodci našli paladar. Našli jsme ho a jídlo bylo vynikající. bylo ho strašně moc. Smažené kuře (2 stehna), rybí filety, kopec rýže s černými fazolemi a smažené banány. Vše za 8 USD za porci. Byli jsme v restauraci jediní.

Odnesli jsme na hotel pečivo a vyrazili na El Morro. Maják a pevnost na druhé straně přístavu. tam vede jediná cesta – tunel po vodou. Coco taxi se použít ńedalo, tak jsme jeli taxíkem.

Pevnost se dělí na El Morro a La Cabaňa. Obě jsou moc krásné. Na El Morro nás vzali do strážní budky 2 chlapi, kteří kontrolují přístav a vjezd do zátoky. Mají tam všechny vlajky zemí světa i ČR. Znal města Prahu, Brno, Kladno. Dalekohledem nám ukázal nejkrásnějšího chlapa – socha Jesus Crista, dům Bacardi, náš hotel a štětky. Nad Havanou se přehnala bouřka s deštěm. Nás to samozřejmě minulo. Je odtamtud krásný výhled na celé město. Pak jsme šli na druhou část, kde v 9 hodin večer měli střílet z kanónu vojáci v dobových krojích.

Po západu slunce nad Havanou (kolem 7 hodiny) nastala atrakce. Po východu z pevnosti bylo venku nepřeberné množství taxíků. Nenechali jsme se zlákat a vybrali si svůj taxík. Nejdříve řekl cenu 4, ale hned jsme mu říkala, že jsme sem jeli za 3. Nic nenamítal a jeli jsme. V hotelu jsme padli z vlast.

19.10. Úterý

Ráno jsme vstali velmi brzo, protože autobus odjížděl v 8:15 z Vedada, tedy 20 minut taxíkem.

Na snídani jsme pro jistotu přišli o 10 minut dříve, ale stejně nás tam nepustili. Na recepci stačilo jen zaplatit pití a vyrazili jsme. Taxi kupodivu stálo míň než coco taxi. Sedli jsme si do agentury, ujistili se, že autobus skutečně jede a ve správný čas nás stevardka odvedla k autobusu .Za zavazadlo chtěl zaplatit dolar. Autobus byl skoro plný. Seděli jsme vzadu. Komfortní sedadla byla super, vzadu záchod, akorát všechny věci hlásili pouze španělsky.

Ze začátku byla docela zima, ale později to ztlumili a bylo dobře. Šest hodin uteklo ani nevíme jak.

Prostudovali jsme průvodce a rozhodli, že nebudeme bydlet v centru Trinidadu, ale v nedaleké La Boca vesnici u moře. Při výstupu z autobusu bylo vidět zástupy lidí, jak nabízejí ubytování. Neskutečné. Za výdej zavazadla chtěla dolar, ale nevydal zavazadlo, dokud pořádně nezkontroloval číslo. Všichni byli za takovou šňůrou. Avšak jedno taxi bylo před ní. tak jsme do něho nasedli a jeli. Přesně věděl, kde je naše casa. Pán skutečně uměl anglicky podle průvodce. Ukázal nám pokoj, ten se nám líbil, jídlo bylo za 7 a snídaně za 3, tak jsme to vzali. Uvítal nás a všechno nám vysvětlil. Anglicky uměl perfektně, protože jeho rodiče v jeho dětství pracovali v USA.

Prošli jsme si vesnici a moc se nám líbila. Moře bylo coby kamenem dohodil a tak jsme si vzali plavky a šli se koupat. dostali jsme i ručníky. Louhovali jsme se v moři dlouho, protože vstup byl přes cestičku mezi korály. Věci jsme si nechali na pobřeží a celou dobu na ně mohli koukat. Uschli jsme u jednoho baru. Večeře byla v 7, byly krevety, rýže, bramborová kaše, okurka a nějaké další mističky se zeleninou, které nám moc nechutnaly. Po večeři kafíčko a pak procházka na pivo a spát.

20.10. Středa

Na středu na 9 ráno jsme domluvili s majitelem šnorchlování. Auto přijelo až v 9:30. Snídani jsme měli v 8:00. Byly 2 natvrdo uvařená vajíčka, šáteček plněný osmaženým kokosem, papája, ananas, pomeranč, grep, káva, horké mléko a samozřejmě všude navlhlý cukr. Americkým bourákem jsme dojeli nedaleko na pláž. Jela s námi jedna Holanďanka. S tou se aspoň dalo o něčem povídat. Ona s průvodcem šli se potápět. Dostali jsme ploutve, já s botami z neoprénu, brýle a šnorchl a šli jsme do vody. Dostali jsme instrukce a hurá do toho. I když jsme se drželi pobřeží, v klidu jsme viděli spousty rybiček a ježků. Po hodině jsme si udělali pauzu. Holanďanka nás upozorňovala na sluníčko, protože to se dostává i pod hladinu a působí jako lupa. Povídali jsme o jejím cestování. byla na kurzu španělštiny v Santiagu na 2 týdny, doporučila mi hotel v Baracoa, jinak taky nesnáší huslers (naháněče). Do vody jsme šli ještě jednou a půjčení na 3 hodiny bylo dostačující. Vyhodili nás v penzionu a protože jeli do Trinidadu, tak na nás počkali, až se osprchujeme.

Nechali si tu cestu samozřejmě řádně zaplatit. Ale aspoň nám tam celé 3 hodiny hlídal věci. Prošli jsme si Trinidad, okusili jejich pizzu, která se skutečně dá koupit za pesa. Šli jsme na jeden kostel nad městem, kde byl nádherný výhled na Trinidad a až na moře. byla vidět zátočina, Castila i La Boca. Koupili jsme si rovnou lístky na výlet doValle de Los Indenios parním vláčkem. Zakoupili jsme si lístky na autobus na pátek do města Bayamo. takže vlastně stejně jako cestovka.

Cesta bude trvat 10 hodin a odjezd je v 8:15. Nechali jsme se odvézt coco taxi na bar v La Boca. Číšník už nás vítal. Vrátili jsme se v 5 hodin na hotel a zjistili jsme, že z toho šnorchlování jsme hodně spálení. No snad přežijeme noc.

K večeři byla ryba, prý king fish a španělsky sierra, což je pila, tak nevím. Ptali se nás na večeři na další den a nevěděli jsme, co nám to nabízí. Nakonec byli velmi překvapeni, že langusta se řekne stejně španělsky i česky. Po kafíčku jsme šli zase spát. Unaveni, spálení. A máme jednu čtvrtinu za sebou.

21.10. Čtvrtek

Ráno jsme měli snídani později, parní vláček nám jel až v 9:30. Měl být objednán taxi na 9, ale pořád nic nejelo. tak nám majitel stopl dodávku, která nás vzala na nádraží a nic nechtěl.

Vlak stejně odjížděl o půl hodiny než měl. Byla to skutečně parní lokomotiva. Moc nás tam nebylo, ale bylo to super. Projížděli jsme údolím Valle de Los Indenios.

Před námi na koleji ale se stala místnímu vlaku nehoda. Měl něco s kolečkem. Hodinu jim trvalo, než to opravili. Pak jsme se vydali dál. byli 2 zastávky, kde jsme se vždycky byly podívat na nějaký objekt související s otrokářstvím.

Vrátili jsme se včas v 14:30. Šli jsme shánět lepidlo na boty. To jsme sice nesehnali, ale aspoň obuvníka, který to zalepil chemoprenem a zajistil dvěma švy. Sice jsme jim nerozuměli ani slovo, ale vždy jsme jen ukázali lísteček s nápisem lepidlo na boty. Při návratu ještě začalo pršet a spustila se pěkná průtrž mračen. Pak už jen sem tam poprchávalo.

Šli jsme se podívat do keramické dílny, ale tam měli jen květináče. Tak jsme šli shánět nějaký obchod s vodou, abychom se vybavili na další cestu. Nic jsme nenašli a tak jsme šli na autobusové nádraží pro taxi. Nejdříve nám řekl 4, ale Lukáš nekompromisně řekl 3 a šel pryč. Taxikář se samozřejmě chytil a odvezl nás tam. Na večeři jsme přijeli včas. byla langusta naporcovaná na malé kousíčky. ˇŠpatný to nebylo, ale opět nám dali stejnou zeleninu a kaši, kterou když jsme nesnědli, tak ji vyhodili. Zaplatili jsme účet a obdrželi vizitky. Pochválil nás, že jsme byli perfektní. No, my ten pocit neměli. Odešli jsme do baru na pobřeží a dávali si mojita a čekali na západ slunce. Byl krásný, my taky. Noc byla ošklivá. Bolelo mne v krku a uši.

22.10. Pátek

Autobus nám jel v 8:15, ale pro jistotu jsme taxi objednali na 7:00 hodinu. K snídani nebylo nic nového. A protože jsme nechtěli mít během cesty problémy, tak jsme si nedali žádné ovoce.

Taxi tam byl úplně přesně. Ověřila jsem si autobus a ten skutečně pojede. Před ním jel autobus do Havany. Byl docela plný. Pět minut po jeho odjezdu přiběhli 3 lidi a sháněli se po autobuse. Nakonec si museli domluvit taxi, protože jim asi letělo letadlo. Náš autobus byl celkem prázdný. Klimatizace však pustili zase naplno, jsou jí úplně posedlí. Mě nebylo dobře, škrábalo mne v krku a bolelo mne ouško. Ještě že jsme měli tolik vody.

Jel hrozně pomalu. V polovině nás vyhodil na 30 minut ven u takového hotelu. V Bayamu jsme vysedali pouze my. Dlouho jsme se nemohli dobrat správného směru a najít hotel podle průvodce. Všichni nám ale ochotně pomohli. V hotelu jakoby se divili, proč tam chceme ubytovat, ale pokoj byl super. Večer jsme vyrazili do paladaru. tam nás uvítal nesmírně ukecaný chlap, ale jídlo a zelenina byla výborná. Zákusek byla marmeláda se sýrem, sladké ale výborné. byl nadšený Českou Republikou a chce poslat tričko s nápisem ČR a nějaký časopis.

Vysílení jsme šli spát. Noc to byla strašná, nemohla jsem polykat a Lukáš hodně chrápal. taky měl něco s krkem.

23.10. Sobota

V hotelu bylo sice spaní super, ale já ztratila hlasivky. Chtěli jsme si od agentury zaplatit jednodenní výlet do hor, ale vůbec jsem se na to necítila. taky jsme hledali něco k snídani a nakonec jsme skončili v hotelu a dali jsme si bagetu. Pak jsme šli na autobusové nádraží koupit lístky. tam nám řekl, že na zítra se dají koupit až zítra. taky jsme pochopili, proč jsme nemohli trefit do hotelu, protože mají 2 autobusová nádraží. Šli jsme na hotel a já se začala potit. Potila jsem se 4 hodiny. Až do 4 hodin jsme byli na pokoji. Mně se udělalo lépe. Kloktala jsem slivovici, dávala si Paralen a Ibuprofen. Hlasivky furt pokulhávali. Pak jsme se vydali na další dobrodružství za jídlem.

Prej mám napsat všechno, co chci říct. Přišla jsem o hlas. A jsem z toho smutná. Snad z toho ledového pití, mojita. Ale ráno se probudím a budu zdravá jako rybička. Na večeři jsme šli do jiného paladaru. Uměl trochu anglicky a tak jsme si objednali rybičku. Byla výborná. Pět s rýží a černými fazolemi a smažený banán k tomu. Moc jsme si pochutnali.

Pak jsme šli na náměstí a všimli jsme si,, že všichni jsou hezky oblečení a že se asi něco chystá. Nakonec jsme si sedli do baru v hotelu. Byla tam taková smutná číšnice. Když si ale Lukáš objednával pátý cuba libre, tak už se i smála.

Pak se tam ukázala rodinka s nastrojenou nevěstou a fotografem. Pořád splašeně pobíhali. U ničeho nic se tam ukázal turista digitálem a vyfotil je a hned jim to ukázal. Byli z toho nadšený a zapomněli na svého fotografa.

Ještě jsme si obešli náměstí, protože oni každý víkend takhle slaví, pijí, tancují, jí. Takže Bayamo můžeme doporučit, ale pokud jste unavení a chcete se vyspat, tak si vyberte ubyto vání mimo centrum, protože tam to prostě žije. Dobrou noc miláčku a děkuji za krásný týden na Kubě.

24.10. Neděle

Tato noc by se dala označit za nejhorší. Do dvou do rána v hotelu byla diskotéka. Měli to na plný pecky, mně nebylo dobře a tak jsme čekali až to vypnou. Pak už jsme usli. Došli jsme si ráno na snídani v hotelu a objednali si kotel čaje. Byl úžasný. Pak jsme vyrazili na nádraží. Lístky nám prodal a autobus přijel včas.

Do Santiaga jsme přijeli za dvě hodiny, tedy v půl dvanácté. Hned se na nás sesypali taxikáři a hustleři. Protože jsem rovnou kupovala lístky na další den do Baracoi, tak jsme tam zbyli poslední. Nemohli jsme se jich zbavit. Pořád kolem nás poletovali, cpali nám vizitky a nedali si říct ani anglicky, ani španělsky. Jeden bělejší to hned pochopil, když jsem mu vysvětlila, že nechceme ubytování v centru a že nemůžu mluvit,a ť nás nechají jít. Až po delší procházce jsme se všech zbavili. Až jsem se skoro bála, aby nám něco neudělali. Hodili jsme směr ke casa, které by nemělo být daleko. Když jsme došli k příslušnému domečku, otevřela nám paní, která uměla perfektně anglicky a pokoj volný neměla, ale hned zavolala paní, která bydlí o řadu dál, zda má volno. Měla a tak za námi vyrazila.

Mezitím jsme se bavili, kam pojedeme dál. Řekli jsme, že ráno do Baracoi a že ubytování nemáme. Zavolala někomu, zda má volno, nadiktovala moje jméno a zítra v poledne tam na nás bude čekat. Paní, u které jsme nakonec zůstali, uměla anglicky taky, protože byla učitelkou angličtiny a teď je v důchodu. Oproti pánovi v La Boce, zde bylo útulno a čisto. V koupelně měli vlastní vynález na teplou vodu. Akorát vždycky všude špatně teče voda, jakoby tlak. Poprosili jsme ji o čaj a ten nám taky udělala. Úžasná paní, ale jsme ji překvapili, když nám chtěla vyprávět o Santiagu a Baracoi a myto všechno věděli. Zaplatili jsme rovnou a vyrazili do města. Lukáš se o mne stará poctivě, všechno vyřizuje a komunikuje. Hlas se mi totiž ještě nevrátil. V průvodci psali, že Santiago je velmi rušné město, ale nám tady připadalo po vymření. Sem tam nás někdo oslovil, ale stačilo odpovědět, že jsme z Islandu a skončilo to. Nevím, jak to že to zabírá.

Obešli jsme hlavní památky a vyrazili do paladaru. tam nám dali kuře, takže nic zvláštního. Po cestě jsme za pomocí konverzace koupili kloktadlo a vteřinové lepidlo na Lukášovy boty, protože oprava nevydržela. Vrátili jsme se potom pomalu na pokoj a ubírali se k spánku.

25.10. Pondělí

Brzo ráno (5:30) jsme vstali a nasnídali se. Rozloučili se s velmi hodnou paní a šli ještě za tmy na autobusové nádraží směr Baracoa. Autobus tam jel 5 hodin a závěrečný úsek stál za to. Klikatá cestička horami. V Baracoi už na nás čekal Gustavo z casa Colonial. Tam si nás vzala do parády paní, která byla velmi milá. Pokoj byl opravdu veliký, dvě menší dvojpostele, koupelna normální, ale s největším tlakem, který jsme zatím zažili. K večeři jsme si hned objednali rybu a dali nám čerstvě vymačkaný pomeranč. Pak jsme se šli projít do města, protože se mi zrovna udělalo dobře. Malé, tiché, městečko. Navštívili jsme dům čokolády, kde nechápali, proč si v takovém horku dáváme horkou čokoládu. Tam se platilo v pesech a nemusí se nikdo bát, že to byla nějak závratná částka. Město je položeno hned u moře a tzv. Malecón (nábřeží) je vskutku na dlouhé koukání.

Po procházce unavení jsme si lehli a v mžiku usli. Večeře měla být v 18 hodin. Po probuzení mi ale bylo ještě hůř, asi teplota. Večeře byla výborná a od každého trochu. Fazolová polévka, ryba, rýže, rajčata, fazolky, papája, hranolky. Po večeři jsme se vykoupali, vyprali prádlo a šli spát. Teplota mi asi ještě stoupla a tak jsme nasadili zábaly. Přes noc se spalo perfektně. Určitě jsme nemocní z klimatizace.

26.10. Úterý

Noc byla perfektní. Oba dva jsme se krásně vyspali, v noci hodně pršelo, ale nemělo to na nic vliv. Snídaně v 8 byla nad očekávání. Káva, horké mléko, med, kakao, džus, housky, máslo, sýr, omeleta, ovoce, rajče. No prostě úža. Pak jsme vyrazili na pláž.

Nejlepší pláž je prý Playa Maguana, na kterou se jelo s hlavního náměstí od cestovky minibusem za 4 USD. Taxi totiž stojí 18 USD. Platilo se až při zpáteční cestě. Odjezd minibusu je v 10 a zpátky ve 4. Bylo to dostačující. Krásná modrá pláž, kde jediní lidé byli z toho minibusu. Na oběd jsme si zašli do Grill baru a Lukáš si dal grilovanou rybku. Na hlasivky to bylo zázračné. Je mi mnohem lépe a jsme příjemně odpočatí.

Koupili jsme taky první suvenýr – dřevěnou nádobu. Nechal se normálně ukecat na 2 USD, ale trvalo mu to. Viděl, že nás nezlomí. Po návratu jsme se byli zeptat na výlety od cestovek, ale rozhodneme se až ráno. Na náměstí krásně hráli. Máme už naplánované další dny, tak uvidíme, jak to vyjde. Večeře byla úžasná, ani nevím, jak se odvděčit. Měli jsme garnáty. Pak jsme si zašli na kafíčko a spinkat.

27.10. Středa

Ráno začalo hned pršet, ale za chvíli to přestalo. V agentuře nikdo nebyl, tak se žádný výlet asi nekonal. Šli jsme tedy sami na výlet uvedený v průvodci. Po chvíli nás to ale přestalo bavit, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme dál už dnes. Domluvili jsme se s hostiteli, šli si koupit lístky a dali si bagetu v hotelu.

Hostitelka mi napsala adresu casy v Holgínu, zaplatili jsme a šli pomalu na autobus. Tím jsme dojeli do Santiaga a tam stačilo počkat a za chvíli jsme jeli dál do Holguínu. Tam jsme přijeli až v noci v půl dvanácté. Měla nás tam čekat jedna paní, ale nečekala. Jeden hodný pán (člen ochranky) mi řekl, kdy jede autobus a sehnal i taxi. Casa byla plná a tak nás dala k paní, která neuměla ani slovo anglicky. Tak jsme vytáhli konverzaci a domluvili se. Takováhle noc, nic moc. Postel byla měkká a houpala se.

28.10. Čtvrtek

Ráno jsme se vykoupali a měli jsme připravenou snídani. Ta tam měla ještě sestru. Ale snídaně vynikající. Domluvili jsme se, že si tam necháme batohy a večer se pro ně stavíme. Vyrazili jsme do agentury, kde dělají zájezd do delfinária. On mluvil německy, já na něho anglicky, ale pochopili jsme se. Museli jsme tam jet taxíkem, protože agentura tam jezdí pouze každý druhý den a my tam byli ten první. Vysadil nás u hotelu Rio de Mares. Došli jsme tam a zjistili, že to jsou jen delfíni, ke kterým může člověk do vody na 20 minut. Žádné představení tam není. Jo, agentura ten den prostě nejela. S taxikářem jsme se domluvili na 3 hodinu. Když odešla taková velká skupina lidí, tak jsem tam zbyla sama. Dala mi ochrannou vestu a pustila mne mezi 4 delfíny. Pak už to bylo všechno jenom úžasný. Lukáš vyfotil celý film.

Protože to bylo v oblasti hotelů all inclusive, museli jsme si najít jinou zábavu. Našli jsme restauraci v džungli a jedli jsme mezi slepicemi a kachnami. Pak jsme taky zjistili, že jsme někde zapomněli konverzaci. taxikář už nás vyhlížel a měl dokonce naši konverzaci. Byl super. U paní jsme se převlíkli a šli na nádraží. takové zmatky jsme ještě nezažili. Naštěstí se tam objevil jeden člověk z Barcelony, který nám to všechno vysvětlil. Ale tady byl Viazul nejhůř organizovaný. Opět jsme potkali známé tváře. Noc byla docela v pohodě až na tu naplno zapnutou klimatizaci. Ty řidiči by chtěli zastřelit. Ráno jsme dorazili do Havany. Dali jsme si sendvič, koupili lístky a nasedli do dalšího autobusu do Pinar del Rio.

29.10. Pátek

Cesta do Pinar byla krátká. Hned se tam na nás sesypali lidi. Mezi nimi ženská, která mi připadala sympatická a chtěla jen 10 za noc. Uměla hezky anglicky. Ubytování bylo super, i teplá voda. Dala nám džus a vyřídila všechny formality. Odpoledne jsme vyrazili do města. Od Havanatour jsme si rezervovali hotel na osamělém ostrově i cestu tam a zpátky do Havany. Ale plány jsme museli přehodnotit a teď pojedeme na 2 dny do Viňáles. V case samozřejmě někoho znala ve Viňáles a dokonce nám zajistí levnější odvoz. Prostě podnikavá dívka, ale nevtíravá.

Podívali jsme se do továrny na výrobu doutníků a rovnou nějaké koupili i s dalšími suvenýry. Už se to krátí, tak to musíme začít nakupovat. Odeslali jsme pohledy (Roztoky, sklípek, Doležalovi, maminka, ségra, práce). Tak uvidíme, jestli to dojde. Navštívili jsme přírodovědecké muzeum, šli se najíst do paladaru a nakonec si sedli do parku a povídali si. Už se začalo stmívat a ulice vylidňovat.

30.10. Sobotu

Máme šestileté výročí a začíná krásný den. Snídaně dobrá, omlouvala se nám, že jsme dostali jen 1 vejce každý, ale že je nedostatek vajec v Pinaru. Už nám zajistila i taxi a jela s námi do Viňáles. Cesta byla malebnou krajinou. Ubytovala nás přímo na náměstí ve velmi příjemné rodině, která neuměla anglicky. Časem se ukázalo, že to nevadí.

Zapsali jsme se. Pak jsme šli si půjčit mopeda. Vzali jsme si ho na 24 hodin, abychom mohli na východ slunce. Projeli jsme si kde co všechno. Navštívili jsme malbu na skále, jeskyni s projížďkou na lodičce, nějaké restaurace. I jsme jeli mezi plantážemi. Prostě krásná příroda.

K večeři jsme měli langustu. Jako zákusek ovoce. No paráda. Nakonec Lukášovi ke kafi nabídl i doutníka. Večer při procházce jsme si koupili v galerii obrázek.

31.10. Neděle

V 6 ráno jsme vstali na východ slunce a jeli na motorce k hotelu Jazmines. Byla úplná tma a docela zima. Kolem 7 začalo pomalu svítat a zdálo se, že sluníčko ne a ne vylézt. Nakonec nad kopečky vylezla velká červená koule. tak jsem zvědavá na fotky. Snídaně byla jako obvykle. Koupili jsme si vodu, doplnili benzín a vyrazili na cestu.Kochali jsme se krajinou, navštívili další jeskyni, dali si oběd a pak jsme dlouho dobu jen jeli.

Zastavili jsme se na chvíli u jednoho osamělého domečku. Vyběhlo dítě a začalo nám nabízet kokos. Pak se objevil pán, tak jsme mu řekli, že bysme chtěli pomeranč. Přišel s náručí plnou grepů. Vzali jsme si 4 a dali jsme mu 20 pesos. Poděkoval a rychle utekl. Byly výborný, čerstvý. Dojeli jsme až do jedné vesnice a pak už nás to přestalo bavit, tak jsme jeli zpátky. Dali jsme si kafíčko, sedli si na náměstí a pozorovali lidi. Pak už to bylo takové poflakování, odpočívání a tedy napodobování Kubánců. to by nám šlo dobře.

Ještě bude večeře. Rybka, taková normální a jako zákusek – puding, ale pečený se sladkou šťávou politý. Zašli jsme si na jedno pivko. Zhasli elektřinu, ale rodina měla takové velké zářivky. V horku, bez větráku jsme usínali plni očekávání z ostrova.

1.11. Pondělí

Ráno jsme vstávali celkem brzo na autobus na ostrov. Poděkovali jsme rodině a šli. Autobus už tam byl. za hodinu a půl byl u člunu, který měl jet na ostrov Cayo Levisa. Starý člun nás asi tak za půl hodiny dovezl na vysněný ostrov.

Ze strany ke Kubě (protože to taky je ostrov) byl porostlý mandrovníky a z druhé byl bílý jemňoučký píseček. Palem tu moc nebylo, ale i tak to bylo krásný. Bohužel jsme museli čekat do 3 než se vyklidí chatička. Pokoje jsou v takových chatičkách. Vevnitř je to však super komfort. dokonce i teplá voda. Chatičku sice nemáme u vody, ale to nevadí.

Šli jsme znovu do vodičky a pak jsme se procházeli na jednu stranu pláže. Bylo to pořádně daleko, ale krásná procházka. Večeře se podávaly až od 7:30 PM, tak jsme si sedli na bar a zkoušeli různé nápoje s rumem.

Večeře byla malá a nevypadala moc dobře. Chutnalo to docela dobře, ale u kuřete jsme vůbec nepoznali, která část to byla. Číšník vůbec neuměl anglicky, takže jakákoliv komunikace byla marná. Unaveni sluníčkem jsme šli do postýlky. Pustili jsme si televizi, klimatizaci nastavili na rozumnou míru a nastavili budíčka na východ slunce.

2.11. Úterý

Tak už se to opravdu krátí. Ráno jsme vstali na východ slunce. Šli jsme na druhou stranu pláže než včera. Slunce bylo už sice nahoře, než jsme tam došli, ale taky to bylo krásný. Slunce ráno není tak horké, ale postupně nabírá na své síle. Fotili jsme na pláži kraby, tak vylézají z nor. Pak jsme zašli na snídani. Se snídaní v case se to nedá srovnat, ale taky to šlo. Pak jsme se pozeptali na šnorchlování. Jede se lodí na korálový útes. V 11 vyrážel člun. Mezitím přijeli dalšíturisté a celá loď nového personálu. Šnorchlování nebylo nic zvláštního. Pár velkých ryby, v Trinidadu bylo přece jen lepší.

Po návratu jsme se vykoupali a šli na oběd. Obměněný personál byl stejně zmatený jako ten předtím. Viděli jsme i hada. U jednoho bungalovu v kytce, šedý.

Večer jsme šli na západ slunce. Byl krásný, dokud slunce nezalezlo za mrak. Potom jsme se odsolnili a odpískovali a šli na večeři. Při západu slunce mne Lukáš požádal o ruku. Při večeři nový personál měl dobrý zmatek. Dali jsme si pár drinků a unaveni šli spát.

3.11. Středa

Ráno opět netekla voda, asi se jim porouchala loď se zásobou vody. Nasnídali jsme se odevzdali klíček a čekali na lodičku. Nakonec nás vezl takový rychlý člun. V přístavišti už na nás čekal autobus do Havany. Toto všechno klape. Havanatour sice nabízí zajímavější cestu ze západu, ale ty díry na silnici moc pohodlné nejsou, ani ten autobus. Autobus nás ale vyhodil přímo v centru a tak jsme se po 16 dnech vrátili na místo činu. Ubytovali jsme se hned v hotelu.

Pak jsme vyrazili do města. Nejdříve na zmrzlinu, pak pěšky po Malecónu do Havana Clubu. Nakoupili jsme nějaké obrázky. V Havana Club baru jsme si dali správné drinky a nakoupili dárečky – flašky. Taky jsme tam potkali dva lidi, kteří s námi ráno odjížděli z ostrova. Jak je ta Kuba malá.

Mírně zrumovaní jsme vyrazili do paladaru. Rybky neměla tak jsme si aspoň dali kuře. Unaveni, přepití a najezení jsme se vrátili do hotelu, kde strávíme poslední noc na Kubě.

4.11. Čtvrtek

A je to tady. Poslední den a dlouhé čekání na odlet. Vstávali jsme celkem pozdě a šli na snídani. Číšník se na nás smál a mohli jsme si nabrat v podstatě cokoliv. Při snídani se stalo, že přístroj na džus se pokazil a tekl pořád. Lukáš si toho všiml a šel to říci číšníkovi. Ten si myslel, že jen došel džus a řekl: „Finito.“ Lukáš kroutil hlavou a snažil se ho dotáhnout k přístroji, obrazně řečeno. Když to číšník uviděl, tak se to snažil zastavit rukou a pak až zavolal na druhého číšníka. Celkem sranda. A bylo po dobrém džusu.

Šli jsme ještě nakoupit piva a chvíli jsme se koukali na kolemjdoucí. Pak jsme šli zpátky na pokoj. Celý den nefungoval výtah, ještě že jsme bydleli v druhém patře.

Pomalu jsme se sbalili, vykoupali a opustili pokoj. Navštívili jsme ještě muzeum hudby, capitolio, paladar, kde ale nebyla ta rybka už tak dobrá. Pak jsme šli do hotelového baru a v 5 jsme odjeli na letiště.

Na letišti to bylo v pohodě. Zacheckovali jsme se, zaplatili letištní taxu, přešli přes letištní kontrolu a nakonec vlezli až do haly k letadlům. Letadlo tam ještě pořád nebylo.
Letadlo přiletělo po 7 hodině. Za 1,5 hodiny už nastupovali noví cestující. Nebylo vůbec plné letadlo. takže jsme seděli jen 2 u okýnka.

Lukáš se těšil na dobré teplé jídlo od francouzů a čekal ho podraz. Bylo jídlo kubánské.

Ve 4 nám začali podávat snídani, která už byla celá francouzská. Let probíhal naprosto v pohodě. V Paříži máme na přestup jen 2 hodiny, což si myslí bude úplně akorát. V Havaně nás rovnou zacheckovali až do Prahy.