Kterak jsem se vydala do Mexika zachraňovat želvičky

Když jsem přemýšlela nad letošní dovolenou, věděla jsem, že chci jet někam, kde je teplo, mluví se španělsky a kde jsem ještě nebyla. Nakonec jsem se rozhodla, že navíc pomůžu dobré věci, a vydám se na workcamp. V nabídce agentury INEX, která se zabývá dobrovolnickými projekty, jsem si vyhlídla Colola Turtle Camp a modlila se, aby vyšel, protože to byl můj jediný volný termín. A vyšlo to. Nakonec se ke mně také přidala kamarádka, takže jsme na to byly dvě.

Cesta byla dlouhá. Několikahodinový let jsme však zdárně zvládly a ocitly se samy uprostřed největšího města na světě – Mexico City. Před odletem jsme si zjistily, kde se dá levně přespat.. Původně jsme chtěly jet k hotelu metrem, ale uklízečky na záchodcích na letišti nás přemluvily, že prý je to pro nás takhle v noci nebezpečné. Nakonec jsme si zaplatily taxi. Zbytečně. Druhý den jsme se metrem samy v pohodě pohybovaly. Vyhlídnutý Hotel Rioja byl čistý, velmi levný a hlavně přímo v centru, asi 500 metrů od největšího náměstí Zócalo.

Ráno jsme si prohlédly historické centrum velkoměsta, nechaly se nalákat na první mexické speciality a s očekáváním jsme se vydaly do místa workcampu, do vesničky Colola ležící v mexickém státu Michoacán.

Setkání s novými přáteli

Do kempu jsme dorazily kvůli pracovním povinnostem o pár dní později, a tak už na nás všichni čekali. Veškeré osazenstvo tábora se válelo v hamakách, mexických síťových houpačkách. Hned nám bylo oznámeno, že bychom se měly hodit do klidu a naladit do zrelaxované nálady. „Just chill out!“ bylo naše heslo po celou dobu. Ze začátku se nám nedařilo jen tak polehávat a přemýšlet nad nesmrtelností chrousta, po pár hodinách jsem ale přeladily naše uspěchané životy a skvěle zapadly mezi ostatní.

A jaké bylo složení naší nové rodiny pro následující dva týdny? Tři Němci, z nich dva byli naši kápové, Finka, Belgičanka, mladá holka z Hongkongu, jeden chlapec z Korey a jeden zase z Izraele. K tomu navíc my dvě Češky.

Kolem osmé hodiny ranní nás vzbudilo sluníčko a horko nám rozhodně nedovolilo spát déle. Leda bychom se přesunuli někam do stínu… Nejlépe do hamaky. Kolem desáté hodiny jsme posnídali a přemýšleli, co budeme dělat. Někdy jsme dál relaxovali, četli, povídali si či se jen tak procházeli po pláži, někdy jsme se vypravili na výlet. Vlastně jsme objeli veškeré pláže, které byly poblíž. Vypravili jsme se také do nejbližšího města Tecomanu a jednou se vydali na výlet do džungle. A jak se cestovalo? Buď stopem na korbě tracku, kam se nás vešlo všech deset, nebo autobusem. Autobusová zastávka byla kdekoliv u silnice. Stačilo se tedy postavit někam do stínu a čekat.

Příjemné povinnosti

Po příjezdu jsme se navečeřeli a kolem deváté začal náš „pracovní“ proces. Pracovní píši v uvozovkách, protože mi to nepřišlo jako práce, spíše takový zážitkový program se želvičkami. Pracovali jsme s místními tortugeros, kteří se střídali v několika partách. Naše práce se skládala ze tří činností, které jsme si vždy rozdělili. Prvním úkolem bylo jít na jednu část pláže a hledat želvy, které se značkovaly. Dalším úkolem bylo hledání a sbírání vajíček.

Jak to vlastně chodí? Želva přijde na pláž, vykope za pomocí svých zadních nohou pravidelnou díru, do které poté naklade vajíčka. Ta potom důkladně zahrabe. Někdy se nám podařilo zachytit želvu ještě před zahrabáváním, takže byl sběr vajíček jednoduchý. Jindy jsme museli pomocí dlouhého klacku hledat, kdeže jsou ta zakopaná vejce, znovu je vyhrabat (což někdy nebylo vůbec lehké, protože suchý písek stále z krajů padá a padá znovu do díry), a pak vybrat. Všechna vajíčka bylo nutné spočítat a zapsat do tabulky pro následné statistiky. Poté se nalezená vajíčka zakopala na bezpečném oploceném místě, kde se nechala pěkně líhnout.

Želvičky se vylíhnou cca po 45 dnech a při tomto aktu jsme plnili náš třetí úkol. Hlídali jsme vylíhnuté želvičky, sesbírali je, spočítali a následně odnesli na břeh a čekali, dokud se všechny bezpečně nedostanou do moře. Věřte mi, že líhnutí malých želviček z písku je jedna z nejroztomilejších věcí, co jsem kdy viděla.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Důvody vzniku projektu

Nejen že se na pláži potulují ptáci a psi, kteří želvičky po jejich cestě do moře často zabijí a sežerou, ale také proto, že někteří lidé vajíčka kradou a prodávají jako afrodiziakum. Kdysi prý také vyšel zákon, že jeden Mexičan může zabít denně 100 želv. Za rok na pláži nebyla málem ani jedna želva. Chudí Mexičané všechno chtěli zpeněžit, což je sice  pochopitelné, ale smutné. Tak vznikl projekt na záchranu želv, který v Colole trvá již kolem třiceti let.

Na pláži, kde jsme pracovali, se vyskytují celkem tři druhy želv. My měli tu čest poznat druh „negra“, tmavší, rychlejší a v dospělosti dorůstající do délky cca 1 metru, a druh „golfina“,světlejší, línější a dorůstající do délky cca 80 cm. V prosinci se objeví i pár kousků druhu „laúd“, což je největší želva na světě měřící až 2 metry.

Život v kempu

K dispozici jsme měli kuchyň s vařičem a bednami místo spíže. Když jsme si koupili led, mohli jsme z jedné bedny udělat na čas i chladničku. V kuchyni byl také dlouhý stůl, kde jsme trávili snad nejvíce času (samozřejmě až po našich oblíbených hamakách). Asi svě stě metrů od kuchyně se nacházely dva záchody, které se však většinou musely splachovat kýblem s vodou a nejednou byly ucpány. Používali je s námi také někteří další obyvatelé kempu, jako například ještěrky, šváby, pavouci a jiní brouci. Vedle toalety byla postavena jakási stěna z palmových listů, kde byla umístěna sprcha. Občas se kolem nás v průběhu sprchování prošla kráva, ale před tou jsme se stydět nemuseli.

Asi dva týdny před naším příjezdem místní zbourali „domek“ s dřevěnými postelemi, ve kterém se prý zabydlelo strašně moc komárů. V kempu byl ještě jeden domek, dokonce s postelemi s matracemi, ale ten byl zase plný krys, a tak jsme si tam zamykali pouze naše zavazadla s oblečením. Někteří z nás pak našli ve svých věcech pár dírek. Problém byl také s jídlem. Pokud si člen workcampu chtěl koupit něco k snědku čistě jen pro sebe, neuspěl. Kdyby si to nechal v batohu, snědly by mu to krysy, když to dal do kuchyně do „spíže“, snědli mu to ostatní dobrovolníci. Situace nás nakonec donutila k různým místům pro spánek. Někteří spali v hamakách, většina však přímo na pláži, na písku, v blízkosti moře. Občas nás vzbudila želva, která si to vykračovala kolem nás naklást na pláž vajíčka.

Na konci workcampu jsme se rozloučili a s některými odjeli do Mexico City podniknout poslední výlet před odletem. Navštívili jsme společně Teotihuacán – zbytky posvátného města s pyramidou Slunce a Měsíce a opět historické centrum velkoměsta. Poté se rozjeli každý do svých rodných krajin. Vřím, že z mnohými z nich se ještě setkám. Třeba jim budu dělat průvodce při jejich návštěvě Prahy. Kdo si chce odpočinout, zažít něco nového, poznat mexickou vesnickou kulturu, procvičit angličtinu a španělštinu a ještě ke všemu pomoci dobré věci, určitě vyrazte do Colola Turtle Camp.