Největší tragédií Kolumbova života je, že se nikdy nedověděl, jak velký objev udělal. Až do své smrti si myslel, že našel cestu do Asie, nikoli nový kontinent. Přesto je jeho objev považován za historický zlom.
Kryštof Kolumbus
Tuto zemi první spatřil námořník, který se jmenoval Rodrigo de Triana; ačkoliv admirál stoje v 10 hodin večer na předním půlpalubí spatřil světlo. Třebaže věc byla nejistá, že se neodvážil tvrdit, že je to země, přece jen zavolal Pera Gutiérreze, králova poháronoše, a řekl mu, že se mu zdá, že vidí světlo, aby se i on podíval, což tento učinil a světlo viděl (…) Když na ně admirál upozornil, bylo spatřeno ještě dvakrát; bylo to jako vosková svíčička, která se houpala nahoru dolů, což by se však jen pramálo lidem bylo zdálo jako známka země, nicméně admirál byl jist, že je jí velmi blízko.
Krátký citát z deníku zaznamenává událost, kterou mnozí historici považují za časový přelom, kterým začíná nový věk – španělské lodi Santa María, Pinta a Niña přepluly Atlantik a v touze najít novou námořní cestu do Indie a do Číny objevily první ostrovy Nového světa. Velitelem této malé eskadry byl K. Kolumbus, janovský mořeplavec ve službách španělských královských Veličenstev.
Dlouhá cesta za podporou své výpravy
Sotva Kryštof Kolumbus opustil školu, vydal se na moře. Záhy se stal obchodním zástupcem janovských kupců a v jejich službách dojednával obchody s Portugalci. Vícekrát se plavil na Madeiru a podle všeho se dostal až do Guinejského zálivu. Stal se zetěm portugalského mořeplavce Perestella, vlastníka ostrova Porto Santo v sousedství Madeiry. Podle mínění některých životopisců se právě u svého tchána mohl seznámit s námořními mapami málo známých oblastí Atlantiku.
Některé publikace přinášejí zprávy o dalších pramenech, z nichž Kolumbus vyčetl údaje o existenci cesty do Asie západním směrem. Nověji se např. píše o Kolumbově cestě v papežských službách, která měla o sedm let (1485) předcházet výpravě z roku 1492. Nepřestávají se objevovat teorie o Kolumbově původu. Nejnověji vystoupil norský badatel T. Heyerdahl s tvrzením o Kolumbovi jako o potomkovi vikingských mořeplavců.
V srpnu 1479 vypořádal K. Kolumbus některé sporné stránky svého obchodování s Janovany a odešel do Lisabonu, kde se stal samostatným kresličem map. Doufal, že získá podporu portugalského krále Jana II. pro záměr hledat západním směrem cestu za bohatstvím Číny a Indie. Z neznámých důvodů musel uprchnout do Španělska (1484), kde našel úrodnější půdu pro své plány. S pomocí františkánů v La Rabida mohl vstoupit roku 1486 do španělských královských služeb.
Nekonečné měsíce se táhla jednání královské rady pro geografické a nautické problémy. Až pád Granady, poslední arabské enklávy na Pyrenejském poloostrově (2. 1. 1492), pomohl naklonit královnu Isabelu na Kolumbovu stranu a 17. dubna 1492 uzavřel kastilský dvůr s Kolumbem dohodu o financování námořní cesty do Indie přes Atlantik.
Santa María, Pinta a Niña objevují nový kontinent
Vaše Výsosti jako katoličtí křesťané a knížata přející svaté víře křesťanské a zároveň jako její šiřitelé a jako nepřátelé sekty Mohamedovy a každého jiného modlářství a kacířství, rozhodly se vyslati mne Kryštofa Kolumba do krajin indických nahoře zmíněných za tím účelem, abych navštívil ona knížata, národy a místa, abych poznal jací jsou a především způsob, jakého by bylo třeba použíti, aby byli obráceni na naši svatou víru, a nařídily mi, abych se pustil ne k východu po souši, kudy se obyčejně chodívá, nýbrž abych volil cestu k západu, kterou, jak bezpečně víme, dosud nikdo nikdy nesledoval.
A proto, když Vaše Výsosti vyhnaly všechny Židy ze svého království a držav, nařídily mi, abych odjel s dostatečnou armádou do oněch indických krajin a k tomu účelu mi daly mnoho milostí, totiž šlechtický titul, abych byl od té doby oslovován „Don“, abych byl velkým admirálem moře Oceánu a místokrálem a stálým vladařem všech ostrovů a pevniny, které bych objevil a kterých bych dobyl a které jsem pak vskutku objevil a dobyl v moři Oceánu, a vydaly výnos, aby táž práva měl můj syn prvorozený a aby tak bylo vždycky s pokolení na pokolení.
I odjel jsem z města Granady 12. května téhož roku 1492 v sobotu a odebral jsem se do vesnice Palosu, která je přístavem, kde jsem vyzbrojil tři lodi k onomu podniku dobře vybavené a odplul jsem ze zmíněného přístavu dobře zásoben potravinami a opatřen lodníky třetího srpna téhož roku, v pátek půl hodiny před východem slunce, a dal se směrem ke Kanárským ostrovům …, popisoval admirál královským manželům své přípravy.
Po nutných opravách Pinty a po nabrání potřebných zásob vydaly se Kolumbovy lodi Santa María, Pinta a Niña do neznámých končin Atlantiku. Dlouhá cesta vyvolávala spory mezi velitelem a jeho důstojníky, které hrozily přerůst ve vzpouru. Kolumbus musel slíbit, přestože se stále množila znamení blížící se země, návrat do Evropy. Zvolání jednoho z námořníků, který uviděl 12. října 1492 zemi, znamenalo, že admirál K. Kolumbus dosáhl úspěchu. Aniž to tušil, objevil nový světadíl.
Triumfální návrat do Španěl
Výprava přistála příštího dne u malého ostrova – dostal jméno San Salvador – v Bahamách. Nepříliš velký ostrov, který admirál zabral jménem španělského krále, nesplňoval Kolumbovy představy o bohatství hledaných zemí. Pokračoval proto k dalším ostrovům a doufal, že najde pohádkovou zemi Cipango, kterou popsal M. Polo. Španělé nejprve přistáli na Kubě (28. 10.) a pokračovali k Hispaniole (Haiti), kde admirálská vlajková loď Santa María ztroskotala. Admirál zde nechal vystavět dřevěnou pevnost a založil Navidad, první osadu Evropanů v Americe.
Rostoucí rozpory uvnitř výpravy, především mezi Kolumbem a M. A. Pinzónem, kapitánem Pinty, srážky s místními obyvateli a zhoršující se stav obou zbylých lodí donutily admirála k návratu do Evropy. Po více než třech měsících plavby od ostrova k ostrovu zamířily Pinta a Niña (na její palubě cestoval Kolumbus) 16. ledna 1493 na severovýchod.
Po necelém měsíci plavby (13. 2.) je zastihla dlouhá a prudká bouře, která Niñu zanesla k Azorským ostrovům, ovládaným Portugalci. Po epizodě se zadržením části posádky se Kolumbova loď (Pinta se v bouři ztratila) ocitla před Lisabonem. Admirál se 9. března 1493 setkal s portugalským králem Janem II. Po několika dnech se zde zjevila i Pinta a obě lodi čekalo triumfální přivítání v domovském Palosu, které ještě překonalo přijetí u dvora v Barceloně:
Vidím podle výsledku této cesty, že Bůh zázračný důkaz provedl o tom, co říkám, jak možno poznati z tohoto mého spisu, zřejmými zázraky, které činil během mé plavby, nemluvě ani o těch, které učinil ve prospěch mne sama, který jsem byl drahnou dobu na dvoře Vašich Výsostí v nelibosti a v rozporu s tolika osobnostmi Vašeho Domu, které byly všechny proti mně, prohlašujíce můj plán za sen nebo podvod. A přece doufám v Boha, že dílo mnou vykonané bude větší slávou křesťanství a že se žádné jiné, takového významu, nevyskytne tak snadno, psal Kolumbus ve svém hlášení katolickým Veličenstvům.
Asie nebo ne?
Španělskému královskému páru stejně jako ctižádostivému admirálovi nestačilo objevení nových zemí. Dvůr katolických manželů toužil po dalších pokladech a Kolumbus po nové slávě. V září 1493, pouhý půlrok po triumfálním návratu Niñy, vyplula z Cádizu druhá Kolumbova výprava. Krom získání zlata, stříbra a dalších vzácných kovů, drahých látek, koření a exotických plodin měla jeho expedice za cíl šířit křesťanství mezi pohanskými národy. Vlivnou úlohu při přípravách proto zaujali představitelé kléru (Juan de Fonseca), kteří ovlivňovali i výběr jejích účastníků.
Sedmnáct lodí se pohnulo ke Kanárským ostrovům a 13. října 1493 se vydalo přes Atlantik. Po dvou týdnech (3. 11.) dopluli Španělé k ostrovu Dominika v Karibském moři. Postupně následovaly další ostrovy a ostrůvky, jen na Guadelupu zdržela výpravu srážka s indiánskými obyvateli. Objevili Portoriko (19. 11.) a po dalších třech dnech přistáli na Hispaniole, kde našli již jen zbytky po vypálené osadě Navidad (28. 11.).
Potíže, jakými byly nemoci (malárie) stejně jako zklamání, když Kolumbovi námořníci nenacházeli bájné poklady, vedly část výpravy (12 lodí) pod vedením kapitána Torrése k rozhodnutí vrátit se do Španělska (12. 2. 1494). Snadná cesta přes oceán naznačila možnosti, jak dopravit za Kolumbovou výpravou potřebné zásoby, ale i posily pro tenčící se posádky.
Po demonstrativním pochodu do vnitrozemí Hispanioly se Kolumbus rozhodl plout k dalším zemím (24. 4. 1494), z nichž některá mohla být bájné Cipango (Japonsko), o němž psal Marco Polo. Kolumbovy lodi přistály na Kubě a na Jamajce a mezi důstojníky se hovořilo o Indii, která se měla stát předpolím pro další cestu do Číny. Stále se však nepodařilo prokázat, že objevené země patří k Asii. Špatně vystrojené a nemocné posádky, jimž chyběla evropská strava, se vrátily na Hispaniolu (29. 9.).
Potřetí k Novému světu
Mezi španělskými dobyvateli, ve které se proměnili dřívější objevitelé, vznikaly vážné rozpory. Navíc se museli potýkat s odporem místních obyvatel. Jejich povstání krvavě potlačil admirál za pomoci svých bratrů Diega a Bartolomea na počátku roku 1495. Postupně se dařilo osidlovat objevené země španělskými osadníky, přiváženými z Evropy, a na Hispaniole se vytvářela nová hospodářská struktura. Přesto Kolumbus, jenž se v březnu 1496 vracel na lodi India (postavené již v Novém světě), cítil zklamání. Návrat do Cádizu (11. 6. 1496) neprovázelo dřívější nadšení a admirál musel čelit pomluvám, jež o něm šířili u dvora závistivci, podporovaní nespokojenci, kteří dříve opustili Kolumbovu výpravu.
Skromně, v mnišské kutně, obcházel Kolumbus kastilský dvůr. Dosáhl uznání od katolických Veličenstev, která mu potvrdila dříve udělené hodnosti a zároveň jej pověřila přípravou nové expedice do Západní Indie. Nadále však musel Kolumbus překonávat intriky nepřátel, jejichž počet stále rostl stejně jako dluhy španělské koruny. Teprve téměř po dvou letech, když se do Nového světa vydal v anglických službách J. Cabot a kolem Afriky plul do Indie Portugalec V. da Gama, rozběhly se přípravy na třetí Kolumbovu výpravu.
Až 30. května 1498 vyplula ze San Lúcaru nová Kolumbova flotila ke Kanárským ostrovům. Vyhnula se obratně možnému střetu s Portugalci a s francouzskými piráty u Kapverdského souostroví a po sedmnáctidenní plavbě přes Atlantik objevila ostrov Trinidad (31. 7. 1498). Admirál obeplul ostrov z jihu a při křížení Velrybího zálivu se zřejmě dotkl jihoamerického pobřeží v oblasti dnešní Guyany a Venezuely: Věřím, že je to nesmírná pevnina, o které jsme až dosud neměli potuchy. Tento můj názor je podporován skutečností, že je tam tak veliká řeka (Orinoko) a že voda toho moře je sladká. Dále mě v tom utvrzují výroky mnoha Indiánů Kanibalů, které jsem zajal v jiných krajinách a kteří tvrdí, že na jih od jejich kraje je pevnina.
Komplikace na San Domingu
Admirál nepřikládal velký význam tomuto objevu a už v polovině srpna (15. 8.) se obrátil k Hispaniole, aby na ostrově urovnal problémy, které zde měli jeho bratři. Kolumbovy stížnosti přiměly dvůr k vyslání nové expedice, ve které byli A. Hojeda, J. de la Cosa a A. Vespucci. Spory mezi osadníky vedly ke krvavým střetům, které ukončil nový vyšetřovatel komtur Francisco de Bobadilla (23. 8. 1500):
Komtur zvěděv, že admirál míří k San Domingu, dal zatknouti jeho bratra dona Diega a uvrhnouti ho v okovech na jednu z karavel, které přibyly ze Španělska, neřekl mu důvod toho, ani ho neodsoudil, ani od něho neočekával nějakou omluvu. Admirál se vrátil a šel navštíviti Bobadillu, ten ho však přivítal rozkazem, aby mu dali okovy a zavřeli v pevnosti, kam nikdy nepřišel, aby ho viděl, nebo aby ho vyslýchal a nikdy nedovolil, aby s ním někdo mluvil.
V okovech se admirál vrátil koncem listopadu 1500 do Španělska: Když byl admirál jat se svými bratry a v okovech dopraven na karavely, ti, co ho nejvíce nenáviděli, měli možnost pomstíti se na něm. Nestačilo jim potěšení, že je vidí ustrašené, zneuctěné a zkrušené, nýbrž ústně i písemně velmi nevázaně ve dne v noci je tupili a posměch si z nich tropili, vyvěšujíce na všech stranách utrhačné hanopisy, které veřejně předčítali. Nejvíce však hnětlo nešťastníky, že někteří z těch, kteří si tak nestoudně a drze počínali, jedli dříve jejich chléb, dostávali od nich plat a patřili k jejich družině.
Nelze bez hlubokého soucitu vyprávěti, že když chtěli admirálovi dáti železa, nebylo nikoho, kdo z úcty a soustrasti, kterou vzbuzoval, chtěl se k tomu propůjčiti, vyjma jednoho nestoudného a nevděčného kuchaře, který mu je připjal s drzým čelem, jako by mu přinášel talíř oblíbeného jídla. … Tato železa si admirál velmi pečlivě uschoval a nařídil, aby byl s nimi pochován na důkaz toho, čím svět smrtelníkům odplácí.
Dvůr v Granadě zbavil Kolumba obvinění a uznal jeho objevitelské zásluhy, ale odňal mu titul místokrále a pravomoci pro správu kolonií. Na Hispaniolu vyslal početnou flotilu, které velel Nicolas de Ovando, jenž se měl stát guvernérem španělských osad v Západní Indii. Počátkem roku 1502 vydal dvůr souhlas k další (v pořadí čtvrté) Kolumbově výpravě přes Atlantik.
Smutný konec objevitele
Pouhé čtyři karavely se 140 lidmi vypluly 9. května 1502 z Cádizu a v polovině června 1502 dospěly k ostrovu Martinique. Kolumbus marně žádal o možnost zakotvit u Hispanioly. V bouřlivém počasí, kdy uragán zničil Ovandovu flotilu, jež se chystala k návratu do Španělska, se admirál dostal na Jamajku a přiblížil se k Hondurasu (27. 7. 1502). Přistál u jeho břehů a v domnění, že postupuje nedaleko ústí Gangy, pokračoval podél pobřeží k jihu.
S obrovskými svízeli se dostal k řece Belen (v dnešní Panamě) a v pokračování dalšího postupu mu zabránilo zjištění, že se jeho lodi začaly rozpadat (16. 4. 1503). Za nebezpečných okolností se dostal na Kubu a odtud na Jamajku. Přistání znamenalo definitivní konec Kolumbovy plavby. V zoufalství přijal admirál plán svého průvodce Diega Mendeze, který se na indiánské kanoi hodlal přeplavit na Hispaniolu pro pomoc.
Teprve v červnu 1504, když admirál překonal vzpouru demoralizovaných námořníků i ozbrojený odpor místních obyvatel, přistála na Jamajce loď najatá Mendezem na Hispaniole. Na její palubě se Kolumbus spolu s dalšími trosečníky dostal do přístavu Santo Domingo (28. 6. 1504). Po měsíci se admirálovi bez flotily podařilo získat loď, která ho spolu s bratrem a synem a dalšími 22 společníky dopravila po 56 dnech obtížné plavby do Španělska.
Zklamaný Kolumbus, zasažený ve své ješitnosti, odešel do ústraní. Smrt královny Isabely zhoršila jeho situaci u dvora. Stárnoucí a nemocný admirál se snažil o potvrzení někdejších výsad a o zajištění poct a příjmů pro své syny. Rezignoval nad marností dalšího jednání se španělskou korunou a zemřel 20. května 1506 ve Valladolidu, aniž se dověděl, že objevil nový kontinent.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
