Eid-ul-Azha je pro muslimy stejně důležitý, jako vánoční svátky pro nás. V Bangladéši se proto každý rok během ledna či února koná velké stěhování národů.
Eid-ul-Azha je pro muslimy stejně důležitý, jako vánoční svátky pro nás. V Bangladéši se proto každý rok během ledna či února koná velké stěhování národů. V tento den chce být každý u své rodiny. Na ulicích se koná jeden dobytčí trh za druhým, mnoho firem i úřadů vyhlásí týdenní prázdniny a život v ulicích se na den či dva zcela zastaví. A nám nezbývá, než se zastavit společně s ostatními.
Jeden ze dvou nejdůležitějších muslimských svátků je právě Eid-ul-Azha. Slaví se 69 dnů po skončení Ramadánu a v roce 2006 bylo v bangladéšském tisku celostátně vyhlášeno datum 11.-12. ledna. Nejdůležitější je první den, kdy po hromadné modlitbě v mešitě dochází ve všech majetnějších domácnostech k podřezávání statných býčků. Druhý den se navštěvují příbuzní a sousedé, kterým se přináší krvavá výslužka. Dle Koránu by část masa měla být rozdělena také mezi chudinu.
Co je psáno v Koránu
Jedné noci měl Abrahám sen, ve kterém mu Alláh přikázal, aby obětoval bohu to, co mu je na světě nejdražší. Když se Abrahám probudil ze snu, tak o této výzvě dlouho přemýšlel. Nakonec došel k závěru, že ze všeho nejdražší je mu jeho syn Ishmael. Miloval svého syna, ale pro Alláha byl připraven jej obětovat. Už už se připravoval na rychlý sek nožem, který by svázanému Ishmaelovi prořízl hrdlo, když v tu chvíli ho Alláh zastavil a řekl mu, že se spokojí se zvířecí obětí. Od té doby se bohu v tento den obětují býci, kozlové nebo beranové a to na památku Abraháma, který byl ochoten ve jménu Alláha obětovat i svého milovaného syna.
Do mešity pouze muži
V Bangladéši se k islámu hlásí téměř 90% populace. Je proto s podivem, že v celé zemi existuje pouze jedna mešita, do které mají přístup ženy. Kromě Dháky ženy do mešity nechodí, neboť zde nemají vyhrazené místo a mezi muži přirozeně sedět nemohou. Diskriminaci v tomto přístupu však spatřují pouze ženy ze západu – ty místní jsou vlastně rády, že se mohou modlit v soukromí svého domova.
Ráno 11. ledna jsme na radu místního chlapíka zamířili k největší mešitě ve městě. Již v půl osmé se začínali scházet bíle odění muži se svými syny a v osm hodin byly modlící koberčky zaplněny do posledního místečka. Ti, kteří se do areálu mešity už nevešli si rozložili noviny na silnici podél mešity a připojili se bez problémů k ostatním. Modlitba byla poměrně krátká a určitě o hodně kratší, než ta, kterou jsme viděli provádět muslimy na lodi plující z Dháky do Khulny. Jen díky náhodnému setkání s místním mladým právníkem Adnanem se Karel mohl během modlitby vetřít do mešity a vyfotit si stovky bílých čepiček pokloněných směrem k Mekce. Já jsem jako žena musela zůstat před branou, protože ženy v Bangladéši přeci do mešity nechodí.
Domácí jatka na ulicích
Adnan nebyl pouze právník, ale také výborný fotograf. Stejně jako my vyrazil do mešity a později do ulic Čittagongu, aby si udělal nové obrázky. Hned po modlitbě se muslimové rozešli do svých domovů, aby pak na ulici vlastní rukou podřízli býka a my proto spěchali za nimi. Podřezání býka je úplný rituál a musí se provést stejně, jako to kdysi udělal Abrahám. Býk se za pomoci příbuzenstva sváže, shodí na zem a otec rodiny mu pak obrovským obouručním nožem přeřízne krční tepnu. Řezník – laik pokračuje v pohybu tak dlouho, dokud zcela neoddělí hlavu od těla. Z krku začne stříkat krev, ve které si rozradostnění příslušníci rodiny máčí ruce a horkou krev si pak rozmaží po obličeji. Někdy se býk ještě z posledních sil vzepne a snaží se postavit. Krev pak stříká na všechny strany a pokropí všechny zvědavce. A přesně to se stalo i nám. Od posledního býka jsme odcházeli postříkaní krví – na těle, na batohu i na obličeji jsme měli velké krvavé cákance. Eid-ul-Azha byl pro nás velkým zážitkem.
Autor: Petra Bielinová, převzato z http://www.setkanicestovatelu.cz
