Křížem krážem Indočínou – severní Thajsko

První dojem bylo jednoznačně vedro, všudypřítomné, vlhké a dusné. Taky jsem davy lidí a neskutečná změť pachů a smradů byly mými prvními dojmy. Na turistické třídě Khao Sanh jsem ve spleti lidí (převážně býlích) s přibližným nákresem a adresou hledal Guest House, kde byla Terka. Náhoda je nevyzpytatelná, a tak se potkáváme přímo na ulici. Terka se šla projít s naším německým kamarádem Tillmanem, kterého známe ze Zélandu, a který je v Thajsku už měsíc, který trávil na severu v Chiang Mai na meditačním kurzu.

My v plánu meditaci nemáme.

Za necelé dva měsíce chceme procestovat čtyři země, konkrétně sever Thajska, Laos, Kambodžu a Vietnam, jak jsme později zjistili, velké sousto.

Z první noci v Asii si pamatuji hrozný horko, hučící vrtuli větráku a hluk rušné ulice, který končil kolem půlnoci a začínal ve 4 ráno.

První den máme v plánu prohlídku Bangkoku a zakoupení lístků na noční vlak na severo-východ Thajska. V doprovodu Tillmana (ten míří na jih) zastavujeme tuk-tuka (motorka-tříkolka), chvíli smlouváme a za 70báthů (cca 2USD) se ocitáme u hl. vlakového nádraží Hualanphong. Tam kupujeme lístek na noční vlak z Ayuthay do Nong Khai u Laoských hranic. Pak míříme k řece a lodí se dostáváme k největším Bangkokským atrakcím. Bylo to naše první setkání s asijskou řekou, lodní dopravou a životem na řece. A tak se spolu se zástupy turistů kocháme 46m dlouhou pozlacenou sochou ležícího Buddhy nebo klášterem západu slunce (Temple of the dowm). Pokoušíme se také dostat do Královského paláce, ale odrazuje nás cena vstupného a nutnost půjčit si vhodné oblečení (dlouhé kalhoty,…). Večer se procházíme po ulicích, ochutnáváme s Tillmanem kobylky, chutnají jak sláma s magi, to červíci byli šťavnatější (jak řekl zděšeně Tillman, když kousl do prvního „Liquid!!“ Večeříme u stánku s levnou místní kuchyní, na ulici. A pěkně hůlkama, myslím, že se tenkrát podávala rýže (stejně jako k dalším 56 večeřím).

Ráno rychle balíme, snídáme fried eggs (nic jiného jsme nesnídali), loučíme se s Tillmanem a míříme na vlak. V rámci šetření peněz jedem místní MHD, což bylo trochu dobrodružné, protože jsme si nebili jistí, jestli jedem správně a po cestě jsme museli měnit bus, ale nakonec jsme se ocitli v hale nádraží, koupili lístek do města Ayuthaya, které je 30min od Bangkoku a je díky hodnotným památkám pod ochranou UNESCO. V Ayuthaya si půjčujeme kola, obědváme v neturistické čtvrti nudlovou polévku (majitelé stánku neumí anglicky a jen se usmívají). Na kolech brouzdáme po starobylých zříceninách klášterů a zvykáme si na místní dopravu. Zvláště jeden odlehlý temple z červených cihel se nám moc líbil a já přemýšlím o tom, jaký asi bude Angkor Wat…. Večer si dáváme opět rýži, popíjíme pivo a čekáme na vlak. Naštěstí všichni běloši nastoupili do rychlíku do turistického Chiang Mai a my se těšíme na další zážitky. Spací vlak se mi moc líbil, spal jsem jak kotě, jen zpoždění jsme nabrali asi 3hodiny. Po probuzení sledujeme hrůzostrašnou krajinu slumů postavených podél tratě a těšíme se na hory a přírodu. To jsme ani netušili, jaký komfort jízda vlakem byla.

Nakonec se ocitáme na opuštěném nádraží v Nong Khai s průvodcem Lonely Planet (tehdy to pro nás ještě byla Bible) a pěšky se chceme dostat do centra, k řece Mekong. Po chvíli bloudění usmlouváme tuk-tuk a dostáváme se do centra, kde hledáme nejlevnější ubytko, to nacházíme, platíme dvě noci a vyrážíme na procházku a za jídlem. Přes řeku se díváme do Laosu a na most Thajsko-Laoského přátelství. Na oběd jdeme do restaurace pro místní, kde sice chutně vaří, ale trochu nás natáhli (dali nám ne misku, ale mísu polívky , Terka prská a já jí připomínám, že to byla její polívka (samo ze srandy).

Večer se vydáváme na plavbu po Mekongu se západem slunce. Vychvalovaná záležitost v průvodci, skutečnost – nic moc, předražené jídlo. Ale večer teprve začíná a my se chystáme na místní velkou slavnost, něco jako naše dušičky. Po setmění se po řece pouštějí věnce se svíčkama a vypouští horkým vzduchem plněná přáníčka. Také my dva si pouštíme dva věnce a užíváme si jedinečnou atmosféru. Terka i já neustále kroutíme hlavou nad smíšenými bílo-thajskými páry. Jsou všude a popsal bych j takto: muž-běloch, starej, seschlej. Žena-thajka, mladá krásná. Zapomněl jsem dodat muž- bohatej.

No nic, jinej kraj …

Další den půjčujeme kola a vyrážíme mezi rýžová pole, přes vesničky. Trochu bloudíme, ale venkovskou atmosféru nasáváme. Odpoledne se zastavujeme v bizardním muzeu s betonovými sochami s Buddhistickými a Hinduistickými motivy, zde také poklábosíme s dědou-hlídačem, který je dost sečtělý a umí anglicky. Akorát chválí českého prezidenta Tita a ptá se, jestli ještě žije. Taky nám radí, že do naší příští destinace, města Loei, jezdí big green bus (na autobusáku nám nikdo nerozuměl, ani když jsme ukazovali na mapě).

Večer absolvujeme tradiční obřad hledání nejlevnější večeře (tenkrát mě to ještě celkem bavilo:-)).

Ráno balíme a pěšo na bus. Světe div se, byl tam. Velkej a zelenej. Čekalo nás asi 7 hodin s místníma. Jeli jsme podél Mekongu na západ a krajina byla konečně zajímavá. Zákruty řeky, rýžová políčka, pracující lidé. Asi v půli cesty končil bus a museli jsme přestoupit do tzv. šukotaje, teda tak tomu říkala Terka. Ve skutečnosti se tomu říká jinak, ale já to neumím ani napsat, natož vyslovit:-) No byl to normální pick-up se dvěma lavicema na sezení. Bylo nás tam dost, Terku jsem měl na klíně, ale lidé byli zvědaví a pořád se na nás usmívali. My nakonec měníme plány a přes Loei (kde jsme chtěli jít do NP) jen projíždíme a chceme jet přes noc až na úplný sever k hranicím s Barmou.

Takže přestupujeme z jednoho busu do druhého a noční spoj nás vysazuje v Meae Sai asi ve 2 ráno. Dospáváme na autobusáku, protože nám celou cestu hrála příšerná thajská hudba (hnus humus, bez rytmu, zpěv hrůza).  Ráno odjíždíme do centra asi 6km vzdáleného. Podle průvodce hledáme ubytko a nacházíme. Bambusové chatky u říčky s výhledem na Barmu (druhý břeh asi 15m široké říčky), paráda, romantika. Jdeme se trochu prospat a kolem poledne si půjčujeme motorku a vyrážíme se podívat na okolní kopce (už spíš hory). Rádi bychom nakoukli do nějaké hill  tribe village, tedy vesnice s nemístní, kmenovou populací. Treking do těchto vesnic je v Thajsku populární, ale my po masových akcích netoužíme. Takže si půjčujeme na den skútr, Honda 125 a vyrážíme do hor.

Cestou navštěvujeme královskou residenci a botanické zahrady, nic moc. To už kopírujeme Barmskou hranici. Podle mapky poté odbočujeme na nezpevněnou cestu do jedné z vesnic. Opatrně zastavujeme a snažíme se zeptat, zda můžeme jít dát, paní kýve hlavou a tak scházíme dále do vesnice, naše představy byly trochu scestné nebo spíš nadnesené. Cestou nás míjí jeep a v něm vysmátí běloši, prý jsme blázni, že jdeme pěšky. Vesnici mají prošlou za pár minut a mizí opět v džípu a prachu cesty. My se snažíme mít více úcty a nasáváme více atmosféry. Přece jen se cítíme víc cestovateli než turisty. Zaplatit 100usd průvodci a nechat se vyvést do vesnice autem nebo jít v zástupu německých turistů se nám nechce.

Vesnice se nám líbila, tradiční ošacení, dřevěné chatrče, bordel a všude domácí zvířata to byl náš první zážitek z hill tribe vesnice. Trochu (dost) jiný svět. Po cestě stavíme ještě v jedné vesnici a tam nás obklopí kupa dětí, nabídnou nám čaj. Děti se neustále smějí a jsou vděčným cílem našeho foťáku. Škoda, že máme tak málo času. Od místních si kupujeme pár náramků a vyrážíme na mopedu dál.

Severní Thajsko je celkem hornaté s vrcholy blížícími se 2000m, takže se naše motorka občas dost natrápila, nakonec dosvištíme až zpátky do našeho městečka, notně vyčerpaní a už se nám moc nechce shánět hodinu nejlevnější jídlo, takže večeříme na stojáka u stánku. Také zjišťujeme, že jsme si udělali výlet do Barmy, nechtěný. Přitom hranice jsou tu prý velmi střežené, kvůli pašování opia, nacházíme se totiž v pověstném zlatém trojúhelníku kdysi plném opiových plantáží. Thajci již opium vymítili, zato v Barmě a Laosu se prý ještě políčka najdou.

Další den opět půjčujeme motorku, s trochou problémů, je totiž neděle a většina půjčoven je zavřená. Nakonec vše klapne a my se opět vydáváme do hor, tentokrát do oblasti Mae Salong, kterou obsadili po 2.sv. válce nekomunističtí čínští vojáci. Kultura je tu tedy více čínská.

Cesta vede po hřebínku s úžasnými výhledy na okolní krajinu protkanou políčky, vesnicemi a hlavně čajovými a kávovými plantážemi. Dojíždíme až na vrchol 1700m vysokého kopce, kde se blyští budhistické „stupa“ – malý kostelík. Mě mrzí, že je v Asii stálé kouřmo, což nesvědčí fotkám a snižuje to dohlednost, i tak je to ale paráda. Na místním trhu kupujeme od čínských kmenů tradiční pásek a děláme opět spoustu fotografií tradičně oblečených žen. Máme pocit, že jsme úplně v jiné zemi a v jiném století. Nakonec nás čas donutí k odjezdu z tohoto malého ráje.

Pozdě odpoledne nás namíchne prodavač, když odmítne vyměnit paměťovou kartu, kterou jsme tam před chviličkou koupili. Je s ním těžká domluva, když přitvrdíme, dělá, že nerozumí a kazí nám večer. Druhý den narazíme na bariéru i u turist police, nikdo neumí anglicky a nové zboží nám nevymění, co naplat. V noci je nám trochu těžko, koupili jsme si láhev místního ovocného vína (pěknej tlamolep) a mě vonělo jako lepidlo Kamagon, ale nic hroznýho.

Ráno si vychutnáme poslední pohled na Barmu a naše romantické údolíčko a míříme na bus (šukotaje) k hraničnímu přechodu Huay Xai, do Laosu. Cesta je nekonečná, s přestupováním a kodrcáním po místních vesnicích, ale zážitek. Konečně se dostáváme k hraničnímu přechodu. Vytáčí nás Thajský celník, který neumí anglicky a naše pokusy o udělení re-entry permitu troskotají. Takže na naše dvouměsíční víza dostáváme razítko USED již po 9 dnech a budeme si muset zaplatit další víza, až se budeme vracet. No nic. Nasoukáme se na long tail bárku (pramice s lodním šroubem na dlouhé ose) a frčíme si to přes Mekong do Laosu.

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz