Krásy obávaného ostrova Mindanao

Mindanao je nejjižnějším ostrovem Filipín. Je odsud blízko na Borneo a další ostrovy jihovýchodní Asie, z kterých se sem rozšířil islám. Na celých Filipínách převládají křesťané (katolíci), pouze zde žije velká skupina muslimů, jejichž radikální část neustále usiluje o autonomii ostrova Mindanao. Bohužel o to islamisté usilují nešťastným způsobem: unáší lidi a semtam odpálí ve městech bombu. Stránky ministerstev zahraničních věcí (včetně českého) proto nedoporučují na ostrov jezdit. My se vydali na Mindanao proto, že tam žije a pracuje moje filipínská kamarádka Salome. Jinak by nám tenhle krásný ostrov z plánovaného programu cesty asi také vypadl. A to by byla škoda

Hned po příletu nás Salome táhne na jídlo: Filipínci rádi a často jedí. Často znamená, že ač po snídani, už po desáté hodině zastavují znova na jídlo a dávají si obvyklou kopici rýže s pečenou rybou a omáčkou, která se vyrobí smícháním octa, sójové omáčky a rozmačkaných chili papriček.

První dva dny trávíme v okolí Davaa. Nejdříve navštěvujeme park, kde chovají filipínské orly, což jsou největší orli na světě s rozpětím křídlem až tři metry. V angličtině se jim přezdívá monkey-eating eagle. Následuje krokodýlí farma, kde chovají desítky obrovských krokodýlů. Ti jsou naštěstí za plotem a jsem rád, že se jím nepokouší prokousat. Úplně stačí, když člověk dostane do rukou malého krokodýlka. Ale když má zavázanou tlamu, tak proč se mu nepodívat zblízka do očí, že?

Filipíny se rozkládají v rovníkovém pásu přibližně mezi 5. a 15. stupněm severní šířky. Klima je tu klasicky rovníkové: horko s vysokou vlhkostí vzduchu a častými srážkami. Rostlinstvo je z toho nadšené a bujně roste. Množství neznámých exotických stromů a rostlin s krásnými květy je extrémní. Také ovoce tu nabývá různých tvarů a chutí. Známou „specialitkou“ Mindanaa je durian – ovoce údajně odporného zápachu a lahodné chuti. Koncem října je doba sklizně a tedy správná doba na jeho ochutnání. Salome přináší plod velikosti velkého ananasu a půlí ho. Zevnitř leze bílá hmota konzistence a vzhledu lidského mozku, která skutečně rozkošně smrdí. A co se týče chuti? Nebudu vás napínat – je to hnus! Nicméně Filipínci durian milují. Prý je třeba si na něj zvyknout podobně jako třeba na olivy.

Třetí den odjíždíme na severovýchod Mindanaa k pobřeží Tichého oceánu do vesničky Madrid. Vedlejší silnice jsou – nejen na Mindanau – prašné s šílenými výmoly. Dá se jet tak maximálně dvacítkou a stejně máte po chvíli otlučený nejenom zadek. „Zážitek“ je to pár minut, ale po několika hodinách už jen trpíte a doufáte, že zase začne asfaltka, resp. panelka. Kladem také cesty ovšem je, že se člověk ocitne v rybářské vesnici, kde ještě Čecha nikdy neviděli a cizinců se tam objeví několik ročně. Stačí se tedy projít rybím trhem a každý nás zdraví, chce si s námi povídat, nabízí nám ke koupi ryby a olihně a hlavně – všichni se usmívají a jsou velmi přátelští.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tvrdě odpracovaný oběd

Poslední den na Mindanau začínáme ráno u moře, kde Salome pronajímá vahadlovou loď. Rybář nás na ní veze na nedaleký opuštěný ostrůvek, kde stojí jen jedna chatrč správce ostrůvku. Ten tu momentálně není, jen tu hlídají jeho dva psi. Jinak jsou tu jen kokosové palmy, bílý písek, mušle a oblázky. Prostě paráda. Voda je průzračná a krásně teplá, radost se vykoupat.

Polední piknik se odehrává na břehu řeky. Se značnou dávkou skepse pozoruju místní způsob lovu ryb: domorodci razí teorii, že se ryby skrývají pod kameny. Navrší tedy v řece pořádnou hromadu šutrů, kolem kterých pak zatlučou tyče, natáhnou do kruhu síť a tu utěsní na dně. Poté vyhazují kameny z kruhu za síť a jeden z rybářů je potopený a chytá ryby do rukou. Celá procedura trvá skoro dvě hodiny, tři muži jsou z toho dost vyčerpaní, ale skutečně v pytli přinášejí úlovek – pár malých ryb a nějaké kraby. Tvrdě odpracovaný oběd! Ochutnáváme místní specialitu, kterou Filipínci nazývají „jumping salad“, skákající salát. Koupí na trhu živé krevety a ještě za živa je oloupou a sní. Mno, dal jsem si dvě a stačilo mi to. Přece jen, když člověk dává do pusy něco, co se ještě mrská v ruce a navíc to chutná jak mořská voda…

Odpoledne se loučíme se Salome. Ona se vrací do Davaa a my pokračujeme na sever do města Surigao. Cesta je opět šílená, ale naštěstí trvá „jen“ tři hodiny. V přístavu nakupujeme lístek na trajekt do nejlevnější tourist class, což je jedna paluba s desítkami naštosovaných paland, kde má každý jedno lůžko. Loučíme se s krásným Mindanaem, kde jsme za čtyři dny nepotkali jediného turistu.