Krása i poučení voňavého Říma

„Vítejte v Římě“, zahlaholila vemlouvavě lámanou angličtinou recepční malého penzionu přikrčeného na nároží ulice jednoho ze sedmi římských pahorků – na Aventinu. Následujících pět dnů jsme se chystali strávit ve vskutku pitoreskní vilce, utopené v malé, ale bujné zahradě plné opojně vonícího jasmínu a pomerančovníků. V dobách starověkého Říma tu bývala chudinská čtvrť. Právě odtud se v období pozdní republiky také šířily časté sociální bouře. Tady povstali i bratři Gracchové. A je to také místo, z nějž se jeden z legendárních bratrů, Remus, snažil v nelehké sázce o budoucí hlavní město starověkého světa porazit svého bratra Romula. Pozoroval oblohu, aby ten den roku 753 před naším letopočtem spatřil více dravých ptáků než jeho ambiciózní bratr, který číhal na nedalekém Kapitolu. Prohrál a Romulus ho po svévolném překročení vykolíkovaných hradeb budoucího města vlastnoručně zabil. Kdyby tenkrát vyhrál Remus, vyrostlo by srdce Říma nejspíš na Aventinu a město by se jmenovala Rema, a nikoliv Roma. V češtině by však jeho název zřejmě žádnou změnu nezaznamenal…

Před očima se nám doslova míhají dějiny. Trosky antických bazilik střídají skvostné renesanční paláce a velkolepé barokní kostely. Dokonce už cestou z letiště můžeme z uctivé dálky do této pokladnice věků sami nahlížet. Zatímco na gotiku ve městě narazíte jen omylem, baroko v Římě vzniklo. Díky Tovaryšstvu Ježíšovu čili jezuitům. Právě oni nechali poblíž Benátského náměstí za pouhých dvanáct let do roku 1580 vztyčit předobraz svých řádových kostelů, baziliku Il Gesú. Mohutný, ale ještě trochu těžkopádný projev nového stavebního slohu, říkáte si. Prozatím bez příměsi pozdější hravé dynamiky, jen střídmé fasády, geometrická přísnost a uvnitř chvála jí uchváceného prostoru.

Je začátek května, teploty se pohybují na příjemných dvaadvaceti stupních. Každý den se budíme poměrně brzy, abychom si mohli vychutnat italskou snídani s čokoládovými croissanty a nezbytnou lahodnou kávou, a poté hned pěšmo vyrážíme do prozatím ještě klidných ulic. V sedm ráno město ještě není vzhůru. I naši hostitelé ještě zívají na celé kolo, ale pro hosty snídani nakonec připraví, i když pozorujeme, že původně pevný čas začátku snídaně se den ode dne posouvá směrem k přívětivější osmé hodině…

Antické lapidárium pod širým nebem

Není druhého Říma v celé Evropě. Kde jinde se můžeme procházet po zmařených troskách mrtvého města, na kterých jako nové rouby raší pozdější přístavby, od renesančních až po ty nejmodernější. Jen zázrakem zůstalo stát ve změti zřícenin chrámů, tržnic, domů, lázní a paláců ještě několik nedotčených antických budov. Výčet zahajuje pyšný Pantheon s předsíní nesenou šestnácti obrovskými sloupy, mezi kterými proudí jako mravenci davy turistů s mobily. Stavbu završuje největší betonová kupole světa, která se nestoudně roztahuje do závratné šíře přesahující 43 metrů. Nepřekonalo ji ani pozdější renesanční Michelangelovo rozpětí svatopetrského chrámu. Z malého kruhového otvoru v jejím středu se do chrámového prostoru nesměle spouští sporý kužel denního světla. Dopadá i na Raffaelův hrob, poslední místo spočinutí věhlasného renesančního malíře, především však křísitele antiky a obdivovatele Pantheonu jako předlohy nepřekonané architektury dávnověku. I on se zasloužil o záchranu a uchování řady antických soch, které neměly být pro svůj pohanský původ zachovány budoucím generacím.

Druhá antická budova, plně stavebně dochovaná, se podle názvu jevila velmi slibně a moc jsme se na ni těšili. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme v západní části Fora Romana, tedy Římského náměstí, objevili nepříliš velkou cihlovou budovu s minimem oken. Tak tohle je ten slavný římský Senát? Objekt se zachoval ve své celistvosti jen kvůli tomu, že byl, stejně jako Pantheon, přeměněn na kostel. Na někdejší obrovský vliv Senátu na chod města i Impéria konečně upomínají i písmena SPQR v římském městském znaku. Tato prostá čtveřice písmen zdobí také veškeré kanalizační poklopy ve městě. Jejich rozepsáním dostaneme latinský název pro senát a lid římský – Senatus PopulusQue Romanus.

Jinak ale centrum starověkého Říma připomíná dávno zapomenuté staveniště s trčícími torzy sloupů bez hlavic a vítěznými oblouky, pod nimiž není dovoleno se procházet. Ohrazují je totiž mříže. Například nejstarším Titovým obloukem Židé na protest neprocházejí již po celá staletí, neboť oslavuje dobytí Judey Římany a vyrabování Šalomounova chrámu. Co je vítězství pro jedny, je ostudou a porážkou pro druhé… Nesporně zajímavá je však skutečnost, že oba mladší vítězné oblouky přebíraly svou sochařskou výzdobu z těch stavebně starších, což je hlavně případ Konstantinova oblouku.

Ostatně památka císaře Konstantina, který prohlásil v roce 313 křesťanství státním náboženstvím Impéria a založil svatopetrskou baziliku, je ve městě nadmíru patrná. Důvod je očividný, neboť po dlouhé řadě císařů stíhajících křesťany se na trůně objevil konečně příznivec Ježíšova kultu. Římané díky jeho blahodárné roli zachránili jeho oblouk, zbytky jeho kolosální sochy a pak ještě jednu jezdeckou sochu. Právě záchrana této naposledy zmiňované památky však byla jedním velkým omylem současníků, kteří v jezdci viděli císaře Konstantina, ačkoliv šlo o jeho předchůdce Marka Aurelia. Mýlka se však nakonec ukázala šťastnou a tato umělecky cenná jezdecká socha díky Michelangelovu umu zdobí náměstí na Kapitolu. Abychom však spatřili její originál, musíme se přesunout do sousedních Kapitolských muzeí. Je lehce kolem třetí hodiny odpolední, vzduch je prosycen vlhkostí příchozí jarní bouřky a my čekáme další z mnoha front do těchto majestátních muzeí. Naše snaha však málem vychází naprázdno. Ostraha muzea horlivě gestikuluje a naznačuje nám, že z  bezpečnostních důvodů už nebude možné vpustit naši skupinu do muzea. Odoláváme přísnému výrazu i expresivní italštině postavou menšího strážci, kterému zřejmě kvůli tomu viditelně polévá pot. Po dlouhém přesvědčování jsme do objektu na rychlou hodinovou prohlídku nakonec vpuštěni. Jásáme! Důvod předčasného uzavření muzeí se záhy objasnil. V obrazové galerii se proti nám postupně vynořují účastníci vrcholného evropského summitu s bruselskými superúředníky. Kapitol dnes totiž hostí schůzku k imigrační krizi. Když jej posléze opouštíme po  mnoha z nízkých schodů Michelangelova Kapitolského schodiště, jeho balustrády až k sochám obou Diových synů – Castora a Polluxe – lemují kordóny zvědavých přihlížejících. Řada z nich nese nepřehlédnutelné transparenty s protiuprchlickými hesly. Zaráží nás, že je drží většinou nuzně odění černoši…

Z Kapitolu se vracíme kolem nabubřele působícího památníku krále sjednotitele Viktora Emanuela II., jenž uzavírá Benátské náměstí. Je to místo, kde stojí také Benátský palác, kdysi vyslanectví benátských dóžat, později ambasáda Rakouska-Uherska. Na její půdě trávili své stipendijní pobyty i přední architekti Mocnářství, mezi nimi třeba i náš Jan Kotěra. V běsných letech druhé světové války si však jeho balkón k častým proslovům oblíbil sám duce Benito Mussolini. Náměstí je totiž na římské poměry poměrně rozložité a poskytuje prostor, jehož je v Římě jinak pomálu. A byl to právě Mussolini, kdo nechal poněkud barbarsky z tohoto náměstí vystavět přímou cestu, která přehradila dosud kompaktní zříceniny centra starověkého Říma. Silnice jako rovný prut přetnula tzv. Císařská fóra. Mussolini tudy obzvláště rád a pomalu projížděl, kochaje se vlevo Nervovým a Caesarovým fórem, za nímž vyrůstá Forum Romanum, a vpravo pak Trajánovým a Augustovým náměstím. Dominantu pravého výhledu tvoří Trajánův sloup s reliéfním pásem zobrazujícím válečné úspěchy císaře, jehož ostatky se už nevešly do Augustova mauzolea a jeho Hadriánova mladší obdoba tehdy ještě nestálo. Tak zlatou schránku s jeho popelem spolkla pohřební komora v patě jeho vítězného sloupu…

Když po nekonečných schodech vystupujeme na další z římských pahorků – císařský Palatin, jenž dal název všem palácům na světě, zůstáváme s úžasem stát nad vrostlou komponentou zahrady rodu Farnese s krásným letohrádkem řečeným Casino Farnese. Snažíme se pochopit záměr architekta. Je to renesanční počin génia, který pro vysokou římskou šlechtu objevil antický Řím. Z teras letohrádku je úžasný výhled na rozsáhlé centrum Impéria s chrámem vestálek, panenských kněžek, kterým nikdy nesměl, pod hrozbou zazdění zaživa, uhasnout věčný oheň, symbol říše. Pod osmi sloupy Saturnova chrámu se krčí Zlatý milník, první rozcestí, odkud se paprsčitě rozebíhaly do celého antického světa dlážděné cesty. Nultý kilometr Impéria, pro který se pro město uchytilo úsloví, že všechny cesty vedou do Říma. Kdo je oním architektem, který rozpoznal uklidňující sílu tříštících se vod drobné kaskády, genius loci tohoto místa, jedinečný výhled? Kdo skromnými rysy drobné stavby nenarušil panorama, a přesto vybudoval nenásilnou kulisu vypínající se nad troskami někdejší slávy světové velmoci? Přece Michelangelo.

S Michelangelem – architektem jsme se měli potkat ještě jednou. Úplně poslední den našeho římského pobytu. Hned naproti hlavnímu římskému nádraží Termini je městský organismus rozedraný omšelými cihlovými zdmi a zčernalými okny řady sousedících bloků. Co je to za podivnou srostlici antiky a renesance? Diokleciánovy lázně, největší ze čtveřice antických lázní, přes tři sta hektarů užitné plochy trojice tradičních koupelí své doby – studené, teplé a horké. Na konci šestnáctého století se z nich však k nebi prosebně spínala už jen chaotická změť zdiva požraného zubem času, poznamenaného dlouholetou těžbou na výstavbu renesančního Říma. Město tou dobou rostlo, a proto z vůle papežů potřebovalo zobytnit upadající periférii. K ruce byl papežům jen osmdesátiletý Michelangelo, nerudný stařík, stále notně zapálený architekturou. To on do nejzachovalejší části lázní císaře, který proslul pogromy na křesťany, vystavěl svůj poslední kostel. Zvenčí se vlastně ani nedá rozpoznat. Je umně a tak neokázale skryt v antickém zdivu. Neboří, jen uctívá znovuzrozenou antiku. Čím prostším dojmem působí z exteriéru, tím pozoruhodněji působí ve svém interiéru. Člověk vůbec nepochopí, odkud se vzal obrovský vnitřní prostor chrámu s intarzovanými barevnými podlahami a vkusnými renesančními štuky rozebíhajících se po stropě i zdech…

Bohyně smrti dala jméno Vatikánu

Řím jako jediné hlavní město na světě prolamuje jiný suverénní stát. A ne ledajaký. Své jméno obdržel po etruské bohyni smrti Vatice. Vatikán je do městského organismu hluboce zahlodán jako památník papežství a symbol celosvětového primátu římských biskupů v katolické církvi. Onen pahorek obehnaný hradbami s přenádherně upravenými zahradami tvoří amputát italského hlavního města. Oproti původnímu historickému Papežskému státu, který ovládal celou střední Itálii, se však církevní stát musel vměstnat do pouhých 44 hektarů vnitřního města severně od řeky Tibery. Jeho dnešní tvar mu dala Lateránská dohoda, kterou Mussolini definitivně ukončil období římského zajetí papežů, trvající od dobytí města italskými sjednotiteli v roce 1871. Do toho roku museli totiž italští králové deset let vládnout z Florencie. Právě Lateránský konkordát naplnil trezor vatikánské banky, papežům vyhradil nejen hradbami sevřený Vatikán, ale i exteritoriální čtveřici tzv. papežských bazilik na území širšího Říma. A právě samotná Lateránská bazilika sv. Jan Křtitele s palácem patří mezi ně. Jako původní sídelní kostel římských biskupů je tato bazilika místem, kde mše může být sloužena jen papežem.

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Vatikán však nebýval odjakživa papežský. Příjemný pahorek s jižním sklonem k nedalekému břehu kdysi splavné Tibery hostil nekonečné řady etruských i římských vinic. Pak však přišlo Impérium a s ním i rozmařilí císařové. Za vlády Nerona tu vznikl oddychový areál lázní a stadionu, na kterém se s koňskými spřeženími utkávali vozatajové. Z papežských zahrad můžeme i dnes přes skla betonové přístavby Vatikánských muzeí obdivovat krásné mozaikové podlahy se zvěčnělými hrdiny i vzývanými božstvy. V prvním století po Kristu však doba bezstarostného dvorského veselí a rozšafností náhle skončila a začal urputný boj polyteistických Římanů s novým náboženstvím uctívajícím jediného boha. Ukřižování Krista a drastické pronásledování křesťanů mělo území Vatikánu předurčit k pozdějšímu sídlu Santa Sede – Svaté stolice. Proměnil se totiž na jedno veliké obětiště raných křesťanů, podobně jako ono známé Koloseum. Z týraných a vražděných následovníků nové víry se stala atrakce, morbidní zábava římského lidu i exemplární trest. Nebožáci byli přibíjeni ke křížům, natíráni dehtem a zaživa obětováni plamenům. Mezi nimi trpěl i apoštol svatý Petr, první papež v dlouhé řadě několika stovek osob pocházejících prakticky bezvýhradně z předních italských rodin. Právě jeho hrob se stal přímým impulzem k výstavbě největšího chrámu křesťanství, symbolu papežství, katolického kléru i Vatikánu. Paradoxem je, že i v zásadě pohanské Koloseum za svou záchranu vděčí právě křesťanům. Konec nemilosrdně ukusovaným stavebním blokům z jeho pláště, sloužících ke stavbě renesančních paláců rodů Farnese či Spada, totiž učinil právě papež v 16. století poté, co budovu Kolosea prohlásil za největší stavební památník utrpení křesťanstva.

Svatopetrský svatostánek zasahuje podstatnou část celého území nejmenšího státu světa a klade na odiv svůj gigantický prostor mohutného pětilodí. Oslavuje nejen světcův hrob s barokním baldachýnem, kvůli kterému se neváhali spojit ani věční architektoničtí rivalové Bernini a Borromini, ale i řadu pohřbených papežů, skotské Stuartovce nebo švédskou královnu Kristinu. Velebný dojem z mohutného kostela tak spíše jen opatrně dotváří nevelká socha Piety od samotného Michelangela, která se opatrně krčí za neprůstřelným sklem jedné z bočních kaplí u vstupu do baziliky.

Papežské zahrady jsou předurčeny především k soukromému odpočinku hlavy katolické církve. Nás do nich zavála náhoda. Dozvěděli jsme se totiž, že je možné je v rámci malých skupinek navštívit s průvodcem. V našem případě jsme narazili na průvodkyni středního věku. Velmi neosobní až podezřele chladnou osobu, která nás mechanicky provázela v duchovním rejdišti mnoha papežů. Se sluchátky na uších jsme se v následujících téměř dvou hodinách ocitli v pozemském ráji. Pečlivě udržované středomořské zahrady s palmami, stříhanými italskými záhony a voňavým rozáriem navozovaly dojem nadpozemské oázy uprostřed pulzující metropole okolní republiky. Zahrady, jakož i většinu území církevního státu, obepíná vysoká a přes tři kilometry dlouhá leonská hradba, která všem vetřelcům zvěstuje, aby se odsud drželi co možná nejdále. Její mohutnost a nedobytnost prolamuje jen vrtoch papeže Pia IX., který sem nechal z Říma protáhnout železnici. Aby mohl papež odjíždět třeba do Loreta nebo na své letní sídlo hrad Castel Gandolfo, nechal mu jako dar sám Mussolini po podpisu Lateránské dohody postavit ve Vatikánu nádraží. V zahradách míjíme budovu vatikánské vlády, několik kašen, jednu dokonce s umělou jeskyní, z níž vylézá drak – erbovní zvíře rodu Borghese. Pak se objevuje menší vilka. Nevýrazná, přikrčená pod rozložitou římskou věží s vysílačem Radia Vatikán. Tento objekt obývala až donedávna významná osobnost, bývalý papež Benedikt XVI., a na odpočinku odsud shlížel na kupoli Svatopetrského chrámu. Po jeho neobvyklé rezignaci následovalo poskytnutí důstojného doživotního sídla na vatikánské půdě.

Masová turistika nemilosrdně ovládla i Vatikánská muzea, jednu z největších a nejcennějších kolekcí světového umění. Velice neradi vzpomínáme na okamžiky, kdy za bučivých zvuků četných návštěvníků musíme protlačovat do příliš úzkých dveří vatikánského paláce. Bohužel, obdobné martýrium pokračuje i v útrobách předlouhých koridorů papežského sídla až do Raffaelových síní a především pak do Sixtinské kaple. Právě ta je cílem oné neforemné masy lidí, která se valí chodbami, navzdory skvělým památkám antického sochařství v přístěncích či Dalího obrazům na stěnách. „To přece ještě není Sixtinská kaple, pokračujte dále“, hlasitě se holedbá silnější dáma s výraznými brýlemi a táhne svůj drobnější protějšek směrem k velkým dveřím do Mapového sálu. Jen málokdo uskočí včas. Něco podobného jsme zažili snad jen v římském metru v době dopravní špičky.

Sixtinská kaple jako ztělesnění Šalomounova chrámu v Jeruzalémě je ostatně velmi působivá, Michelangelova dominantní modř propůjčuje této prostoře nebývalou krásu. Dojem z ní ovšem kalí nekompromisní pokyny početné ochranky. Je zakázáno snad úplně všechno – nemluvte, nefoťte, neukazujte rukou, nejezte, stoupněte si sem… tak jenom dýcháme a kocháme se tímto vykřičeným domem Vatikánu, jak jej pro spoustu nahých těl označili konzervativnější papežové přicházejícího těžkého baroka. Ti také dokonce nechali mnohé postavy dodatečně zahalit do pruhů látek a vavřínových ratolestí, aby na své publikum nevyhlížely tak flagrantně hanbatě. Každá doba s sebou zkrátka přináší něco jiného. Kupříkladu ta dnešní povrchnost a spěch.

Přednosti Vatikánu coby nejbezpečnější výspy celého Říma začali oceňovat papežové zhruba od dob renesance. Předtím jako římští biskupové sídlili v podstatně méně chráněném Lateránském paláci, východně od Kolosea. Byl to právě neřestný papež Alessandro VI. Borgia, který rozpoznal skvělou bezpečnostní záruku pro ochranu papežů v těžkých dobách, jenž představoval právě opevněný pahorek Vatikánu. Nedaleký Andělský hrad čili Hadriánovo mauzoleum vybral jako pojistku ve zvlášť nejistých dobách, pročež přistoupil k jeho opevnění vnější hradbou s bastiony. Nové papežské útočiště pak s Apoštolským palácem nechal propojit pevnostní krytou chodbou, více než půl kilometru dlouhou. Tento hradní strážce faktického vstupu do srdce katolické víry dnes leží mimo církevní stát. I dnes však bdí nad Andělským mostem. Přecházíte-li přes Tiberu touto úzkou spojnicí břehů s řadou soch andělů nesoucích mučicí nástroje Krista, máte pocit, že opouštíte světské prostředí stísněných ulic kdysi středověkého Říma do povznášejícího duchovního světa, lůna katolické církve. To všechno pak ještě více umocňuje ona otevírající se náruč kolonád Svatopetrského náměstí s dvojicí gigantických kašen a egyptským obeliskem.

Ztraceni v moři tisíce kostelů prvního města křesťanství

I Česko formovala odpradávna katolická církev. Tradice pěkně vyzdobených kostelů je u nás pevně vrostlá do krajiny, stejně jako kapličky a boží muka. Představíme-li si stonásobně zveličenou a do jednoho místa zkoncentrovanou domovinu, dosáhneme rozměrů Říma – více než tisícovka kostelů na půdě italského hlavního města. Ale není to jenom o počtu. Zdejší kostely jsou tak nějak celkově jiné. Buď jsme konfrontováni s obrovskými stavbami rozměrů rozlehlých nádraží, nebo se jedná o původem starověké chrámy, neuvěřitelně letité, běžně ze 4. století našeho letopočtu. Takovými příklady mohou být třeba sesterské kostely sv. Prassedy a sv. Pudencie, které jsou spojeny i s Čechami. A to díky osobnostem Cyrila a Metoděje a jejich římskému pobytu, případně též s osobou z husitské Prahy zběhlého arcibiskupa Jana z Jenštejna, zde pohřbeného.

Na druhé straně vidíme i relativně fádní chrámové skořápky, které ovšem ukrývají velmi cenná umělecká díla, shromažďovaná generacemi. V kostele sv. Petra v řetězech nás naprosto uhrane dokonalost a majestátnost jedné z nejkrásnějších soch lidstva – Michelangelova Mojžíše. Rohatý patron Židů navrátivší se z hory Sinaj, vyhlížející nevraživě vstříc nově příchozím poutníkům. Velký sochař mu totiž propůjčil tvář hněvu a rozmrzelosti někoho, kdo káravě sleduje svoje souputníky, poskakující před obětinou uctívaného zlatého telete. Nejen sochy, ale i cenné obrazy zdobí kostely, které se tak blíží spíše galeriím. Renesanci v římských svatostáncích zastupují Raffaleovy obrazy a fresky, baroko zase šerosvitové Caravaggiovy kompozice.

Z dědictví knížat Borghese

Kardinál Scipione Borghese si vilu s rozlehlým parkem navrhl sám, a vytvořil tak u severní hradby Říma největší městský, nebo spíše příměstský, park. Na neuvěřitelné bohatství včetně Leonardových či Caravaggiových obrazů narážíme ale až uvnitř jeho vily. Doslova sochařské hody slibuje jedna z nejvýznamnějších státních galerií v Itálii – Galleria Borghese, a to ve zvýšeném přízemí tohoto barokního zámku. Procházíme až v přízračném klidu jednotlivé sály, kde se vedle kompletních antických soch ukazují na odiv zejména úžasná díla Berniniho génia. Celé této kráse vévodí neuvěřitelně osobité sousoší Únos Proserpiny. Bernini ve výrazu tváře unášené mladé dívky mistrovsky zachytil vzdor i smutek. Po lících jí stékají slzy a Plutovy prsty se hluboce noří do jejího stehna. Jako by ta socha ani nebyla z mramoru, ale z masa a kostí… Úžasná čistota a harmonie umění, které povznáší.

Ženu nevalné pověsti, Paolinu Borghese, shodou okolností též Napoleonovu sestru, zde do čistého carrarského mramoru vytesal proslulý sochař doby klasicismu Antonio Canova. Představuje Venuši ležící v bohorovném klidu na čalouněném lůžku, jinak ovšem tolik odlišnou od světsky založené kněžny, která hřešila na svou krásu častými zálety s milenci. I díky ní se řada uměleckých děl rodiny Borghese trvale odstěhovala k jejímu bratrovi do Louvru. I přesto je zde stále ještě se na co dívat. Turisté si však prohlídku musejí zarezervovat s předstihem, neboť počet míst je omezen vždy jen pro 400 dychtivých návštěvníků na každé dvě hodiny. Dovedete si asi představit, jaké pak bylo překvapení, či spíše zklamání těch, kteří do Říma dorazili bez předchozí rezervace jen na víkend a u pokladny pak byli nemilosrdně odmítnuti s odkazem na příští úterý…

Ve vzdušných zahradách kardinála Borghese není radno procházet se bez mapky či plánku, protože jsou opravdu velmi rozsáhlé a z hlavních cest je křižuje spousta stezek bez jakéhokoliv označení. Po prašných stezkách běhají mladí i starší obyvatelé města, buď se svými psími miláčky, či jen se sluchátky v uších. V dokonalé izolaci od okolního světa. Soustředěni na sport. Obíhají dostihové závodiště nebo rybník s ostrůvkem, na kterém vyrůstá romantická budova Asklepiova chrámku. Poblíž vily, jak se letnímu paláci rodiny Borghese skromně říká, vyrůstají velmi zdobné rokokové stavby s drátěnými kužely namísto obvyklých střech. To vše obklopeno stříhanými záhony. Teprve když přijdeme blíže, zjišťujeme, že to jsou přepychové voliéry pro exotické ptactvo. A přitom by tu mohlo pohodlně bydlet nejméně deset rodin! Takový přepych si rod Borghese, který dal světu papeže Pavla V., užíval až do svého finančního vyčerpání. Poté získal vilu i její umělecké poklady stát.

Na nejstarší evropské silnici

Via Appia Antica. Téměř 2,5 tisíce let stará dlážděná silnice, která jako tepna protnula Apeninský poloostrov až do přístavu v jihoitalském Brindisi. Postavená právě tak, aby se na ni vyhnuly dva povozy a nezapadly. Stojíme na velkých plochých kamenech, tvořících její povrch, a obdivujeme se nekonečné životnosti tohoto inženýrského díla pojmenovaného po konzulu Appiovi. Pravda, není příliš rovná, samý hrbol, vymleté spáry mezi kameny. Přesto představuje unikátní dílo, dnes potichu vkomponované do krajiny římského Latia s řadami sloupových cypřišů i oleandrů. Pěšky po ní z Říma utíkal i apoštol Petr, když tu prý, nedaleko od Šebestiánské brány do města, potkal zmrtvýchvstalého Ježíše. Jeho otázka „kam kráčíš, Pane?“ později dostala zhmotnění v podobě malého chrámku Quo vadis, Domine. A Petr své kroky po tomto osudovém setkání nasměroval zpátky do Říma, aby se dobrovolně nechal popravit. Už před ním však po ní, pod Spartakovým vedením, kráčeli vzbouření otroci. Posléze však po celé její délce 70 tisíc jejich ukřižovaných těl lemovalo pro výstrahu její okraje!

Via Appia nyní spí. Neslouží z velké části dopravě a je pietně vyhrazena po zážitcích bažícím turistům i římským rodinám s dětmi. Jsou tu vyhrkaní cyklisté, ale žádné automobily. Je to zvláštní pocit, když si uvědomíme, že tato cesta kdysi plnila ještě jiný účel. Sloužila jako komunikační spojnice obrovského hřbitova, který se rozprostíral jižním směrem od městských bran. Ve městě se kvůli nebezpečí chorob nesmělo pohřbívat, a tak byli nebožtíci vypravováni na svoji poslední cestu právě po této cestě cest. Řadu z nich sice čekalo jen prosté uložení do hrobů zahloubených v měkkém sopečném tufu zdejší krajiny, pro ty vyvolené však byla připravena mauzolea v podobě obranných válcových věží, ve středověku využívaných jako pevnosti. Potkáváme zde i veřejnosti přístupné mauzoleum císaře Maxentia. Na vlhkých zdech se stále ještě skví pozůstatky freskové výzdoby s jezdci na koních, kteří kdysi oživovali pažit blízkého Maxentiova cirku, nejzachovalejší stavby svého druhu v Římě. Vstupujeme do útrob kruhové podesty vlastní pohřební komory se sloupem uprostřed. V něm se však nemilosrdně šklebí černý otvor, který dává tušit, že zlatou schránku s popelem císaře si již někdo dávno odnesl…

Obrovskou nekropoli prostupuje i šest menších ostrůvku s raně křesťanskými pohřebišti. Všechny jsou ve vlastnictví státu Vatikán. Ten o ně svědomitě pečuje a provází jimi návštěvníky, bohužel bez jinak nezbytných fotoaparátů a kamer. Důvodem vatikánského angažmá je fakt, že tu bylo také pohřbeno několik prvních papežů, ale třeba i svatá Cecilie. Její tělo se nalezlo mumifikované, s viditelnou spárou na krku, neomylně dokazující, že byla sťata. Jsme v úzkých katakombách sv. Kalixta, pojmenovaných po správci, který to ovšem později dotáhl na papeže.  Čekáme frontu a dělíme se do jazykových táborů, které si později rozebírají provádějící mniši. Jsme také upozorněni na řadu znamení, jež identifikují křesťanské hroby jako beránky, kříže, ryby či kombinace písmen odkazující na jméno Ježíše. Hroby jsou pro ležící mrtvoly naskládané v několika vrstvách nad sebou, s mramorovými cedulkami, které slouží k orientaci jejich přicházejících příbuzných. Některé hroby tvoří samostatné komory, jiné jsou zase nepřirozeně krátké. Ty patří dětem. Každý desátý pohřbený se bohužel nedožil dospělosti…

Být či nebýt Římanem – gurmánská tečka závěrem

S Římem se loučíme jen neradi. Na poslední chvíli ještě zavítáme do břicha Říma na náměstí Campo de´ Fiori. Ani nám zvlášť nevadí, že se rozpršelo. Rychle se schováváme pod rozložitými slunečníky, které před sluncem i deštěm chrání nepřeberná množství italských specialit. Zejména pak těch gastronomických. Hory různých tvarů a barev těstovin. Špagety a makaróny všech možných tlouštěk a délek. A pak přichází stánek s uzenářskými produkty a rybami, hromady obrovských, jakoby zmutovaných paprik, velkých jako paže. Uprostřed tržiště nad tím vším ruchem bdí zádumčivá socha muže v mnišské kutně. Ta jediná je vystavena rozmarům počasí a teď na ní zhusta prší. Není tu náhodou, protože toto náměstí kdysi sehrávalo jinou roli, mnohem morbidnější. Stávala tu šibenice, popravovalo se tu kladivem nebo upálením na hranici. Jednu takovou tu inkvizitoři z nedalekého paláce de la Cancelleria postavili i pro Giordana Bruna, vzpurného vědce, který značně předběhl svou dobu, a zaplatil za to životem. Právě jeho socha zdobí střed náměstí. Jako výtka a protest těch, kteří ho nechali zbudovat přímo na očích církvi. A jakoby to nestačilo, byl sokl této plastiky, k vzteku pranýřované katolické církve, ještě ozdoben reliéfními medailonky dalších církevních reformátorů, mezi nimi i našeho Mistra Jana Husa.

Na ponuré okamžiky historie však každý rád zapomene, objeví-li se nějaký intenzivnější zážitek. A Řím jich nabízí spoustu. Římané se zkrátka mají! Kupříkladu jejich zmrzlina je jednoduše bezkonkurenční. Na její kvalitě si opravdu velmi zakládají. Poctivě ji připravují  každý den, s veškerou možnou péčí a, jak jinak, i s využitím kvalitních přísad. Špičková je hlavně ta čokoládová. Na první pohled zaujme velmi tmavou barvou, a kromě toho i náramně voní. Vanilková či ovocné zmrzliny si s ní však v ničem nezadají. Jednoduše přehlídka barev, vůní a chutí. A co teprve zdejší pizza. Její nezaměnitelná vůně po staré kamenné peci, papírová tloušťka korpusu i poctivé ingredience zdobící její rozmáchlou plochu k nám asi nikdy nedorazí…

Snad jediné, co nelze Římanům závidět, je jejich metro. Je potemnělé, špinavé, čpící prošlými lidskými masami a neustále plné. A navíc, nezaveze vás všude. Jeho akční rádius je jednoduše omezený. S autobusovou dopravou je také trochu potíž, i když jiného ražení. Nepochopili jsme přesně, jaký vztah má jízdní řád ke skutečnému autobusovému provozu. Ani po hodině poctivého čekání nic nepřijíždělo. A tak jsme se jen vzájemně utěšovali naší neznalostí místních poměrů a v naději se obraceli s dotazem na místní kolemjdoucí. Ti však jen krčili rameny, a aby nás v tom nenechali, divili se s námi. To ale nebyla právě ta vzpruha, kterou jsme očekávali, zvláště když nad námi visel pevně stanovený odlet našeho letadla. Nakonec šťastně míříme zpět mezi své, do země dodržovaných grafikonů městské hromadné dopravy, vzdušného pražského metra, které vás doveze skoro všude. Ale také do kraje s nepoctivou zmrzlinou nepřirozených barev a více či méně zdařilých atrap římských pizzerií. Všude je něco jinak, jen ta vůně jasmínu a květů pomerančovníků je jedinečná a neopakovatelná právě pro Řím. Už jen kvůli ní se sem jistě zase někdy vrátíme!

Pomozte na svět pilotnímu dílu fotopublikace ke královskému městu Velvary. Autor článku Vratislav Košťál se svojí manželkou Renatou Košťálovou právě vybírají prostředky na Donio.cz, aby mohli vydat fotografické celobarevné publikace, představující královské město Velvary. Chcete se dozvědět více a třeba i být součástí jejich projektu? Podívejte se na https://donio.cz/pilotni-dil-fotopublikace-ke-kralovskemu-mestu-velvary