Království hřmícího draka

Tajuplná horská krajina

Bhútánské království je malá země, ležící na úpatí Himalájí mezi Čínou (Tibetem) a Indií. Je to tajuplná horská krajina, plná překvapivě rychlých změn v morfologii, klimatu i rostlinstvu. Začíná právě ve chvíli, kdy se úrodná krajina Indie začíná zvolna nadechovat u tzv. Bengálských a Assámských dveří a zvedat do kopců. V době mé měsíční návštěvy (v říjnu 2007) to stále ještě byla absolutistická monarchie s novým (pátým) mladým králem Jigme Khesar Namgyal Wangchuck v čele. Co do rozlohy je zhruba poloviční než Česká Republika (47 000 km²), s přibližně 2 miliony obyvatel, kteří jsou soustředěni především do civilizovanější západní a střední části země.

Historie opředená mýty a legendami

Obecně se předpokládá, že území dnešního Bhútánu patřilo do poloviny 7. století k indické říši Kámarúpa. V roce 746 sem ale z Tibetu dorazil do dnešních dnů velmi uznávaný Guru Rinpoče (Padmasambhava), aby zde vymítal zlé duchy. Podle legendy se mu to podařilo a démona (včetně tehdejšího krále a jeho nejbližších) obrátil na Budhistické náboženství a zahájil období rozkvětu království. Raná historie Bhútánu je opředená spoustou mýtů a ústních legend o bojích s démony i Tibeťany (jejichž invaze byly obvyklé především ve středověku). Většina psaných dokumentů se bohužel nedochovala díky četným zemětřesením a požárům, které zemi v minulých stoletích sužovaly.

Jisté ovšem je, že roku 1616 přišel do Bhútánu Ngawang Namgjal, vysoký tibetský lama sekty Dugpa kagjü, který sjednotil zemi, do té doby rozdělenou do řady mezi sebou bojujících klášterů a lámů. Ngawang Namgjal zavedl pevný systém duchovně-světské vlády, kde dědiční Zhabdungové představovali duchovní moc a Regenti, vybíraní z nejmocnějších šlechtických rodů nebo vlivného úřednictva, reprezentovali vládu světskou.

Tento politický systém přetrval až do vyhlášení monarchie roku 1907, kdy se s britskou pomocí vlády ujala panovnická dynastie Wangchucků. Ngawang Namgjal také založil roku 1645, na místě malého kláštera z patnáctého století, nejznámější a nejstarší dochovaný bhutanský Paro Dzong (klášterní pevnost v Paru), zvaný též Rinpung Dzong (můžete ho vidět ve filmu Malý Buddha nebo na přiložené fotografii).

Pod ochranou modlitebních praporků

Na každém kroku, ať již v bhútánských ostře zaříznutých údolích nebo na vrcholcích Himalájských hřebenů, cítíte duchovní podstatu země. Krajina je posetá vzpomínkovými chorteny a úhlednými goembami, dzongy nebo lhakhangy, které na oklojdoucí poutníky shlíží většinou z krkolomných výšek, rozpřahují ochranitelská křídla budhismu a poskytují možnost modlitby, zatočení mlýnkem, úniku do nehybného klidu, monotónního předřikávání a rozjímání, které ruší jen pohvizdovéní větru a smích hrajících si malých mnichů, strážců posvátných míst. Čas jako by se zastavil a poutník ustrnul v myšlenkách a náruči úchvatné přírody.

Drahé cestování uprostřed Himalájí

Nic ale není tak jednoduché, jak to vypadá. Putovat Bhútánem je obtížné z čistě praktických důvodů. Cestovní ruch je zde omezen a výrazně zpoplatněn (za den pobytu v království musíte zaplatit částku cca 200 – 220 US dolarů). Cestovat sem individuálně je nemožné a poznání chtiví turisté jsou odkázáni na oficiální turistické agentury a průvodce, kteří za výše uvedený nemalý peníz zařídí celou cestu po Zemi hřmícího draka, téměř podle jejich nejidealističtějších představ. Do některých částí země je však přístup turistům nedoporučován nebo zakázán, a to z různých důvodů, hlavní roli však hraje bezpečnost na cestách a dostupnost vhodného zázemí. V posledních letech se možnosti turismu v Bhútánu hodně zlepšily (v roce 2006 navštívilo tuto zemi údajně cca 14 tisíc cizinců), a to především proto, že turistika je jedním z nejdůležitějších finančních příjmů země, hned vedle výroby elektrické energie a jejího prodeje do Indie.

Já a moji kolegové jsme se dostali do Bhútánu trochu netradičně – pracovně, na hromadné vízum (bez platby nezbytných 220 US dolarů denně). Vše zařídila Bhútánská Univerzita a schválil samotný panovník. I přes to jsme se museli v království pohybovat všichni společně jako skupina a pod vedením několika univerzitních představitelů – velmi milých a obětavých průvodců, s neodmyslitelným úsměvem na rtech. Ten úsměv (trochu nesmělý, ale o to vřelejší) se pak stal naším neúnavným průvodcem po celé dračí zemi.

Nejširší nabídku průvodců a map Bhútánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Hranice mezi různými světy

Samozřejmě i pro nás platila obvyklá pravidla a do království jsme museli vstoupit jako skupina, sešli jsme se v první fázi v Dillí (Indie) na vnitrostátním letišti. Ve druhé fázi pak v pohraničním městě Phuetshonlingu. Zde se jakoby znenadání objevili naši Čínští kolegové, které nikdo již nečekal. Bhútán nemá s Čínou žádný přeshraniční styk, a tak získání víza v Číně byl skoro neřešitelný problém. Do Bhútánu je sice možné odletět Bhútánskou leteckou společností Druk Air (z Kalkaty nebo Nepálského Káthmándú), která přistává mezi dvěma horskými hřbety na pozoruhodném letišti v Paru, ale z důvodů praktických i bezpečnostních jsme raději zvolili krkolomnou cestu přes Indii. Z Dillí jsme odletěli do Bagdogry, kde jsme si pronajali autobus a dokodrcali (průměrnou rychlostí 15 km za hodinu) na hranici s Bhútánem, do přeshraničního města Jaigon (Indie) – Phuentsholing (Bhútán).

Zatímco Jaigon je typické indické město plné bazarů, špíny a žebráků, hluku a pestrobarevných zástupů, po průjezdu Bhútánskou branou do Phuetshonlingu se dostanete do pohádky. Ruch a křik jako mávnutím kouzelného proutku mizí, vzduch je najednou průzračnější a voní, po žebrácích a otrhaných chudácích ani stopy. Vítaly nás úsměvy, vnímaví a zdvořilí lidé, většinou v krojích. Muži v „Gho“ – dlouhé sukňovité zástěře rozmanitých vzorů v délce po kolena, doplněné podkolenkami a ženy v  „Kira“ – zavinovacích slušivých šatech dlouhých až na zem. Většinou jsou pestré a omotané úzce okolo těla a obléká se přes ně barevně sladěné košilové sako s širokými rukávy. Ulice jsou více méně uklizené a okolo tří i více patrové domy s vyřezávanými okny a malbami zdobenými průčelími.

„Nejsme ve Švýcarsku, nespletli jsme se?“ hodnotil naše první dojmy kolega z Vídně. A kdyby okolo nás nebyla tropická příroda, zamlžené deštné pralesy a široká záplavová rovina řeky Torsa (Torsa Chhu), možná i mohl mít pravdu.  „Odkud jste?“ , „Ahoj, jak se máte“ volají na nás děti v krojích nebo teplácích s fotbalistickými tričky. Jakby ne, fotbal je hned vedle házení šipek a lučišnictví nejpopulárnější místní sport. „Z České Republiky, Czechoslovakia“ odpovídám a usměvavý (jak jinak), asi desetiletý kluk, který sedí na obrubníku před hotelem se hned orientuje: „Nedvěd!“ volá na mě jméno našeho světově nejznámějšího fotbalisty.  A já se jen  divím.

Bankovní dobrodružství v Zemi hřmícího draka

Pomalu si zvykáme. Lidé okolo nás jsou zdvořilí a ochotní, vždy s téměř dětským úsměvem na rtech a neutuchajícím zájmem o to odkud přicházíme, kdo jsme a jak žijeme tam kdesi v Evropě. Stále na nás někdo mává a snaží se navázat hovor. Většina domorodců ovládá skvěle angličtinu, i když jejich úředním jazykem je „bhutánština“ – dzongkha. Měnou je zde bhútánský ngultrun, který má stejný kurs jako indická rupie. Ostatně – v Bhútánu lze rupiemi i volně platit. Zaplatíte v rupiích, vrátí vám ngultruny a naopak. Ale pozor: před odjezdem z království je nutno finance přehodnotit a místní měnu striktně ponechat v Bhútánu. Mimo království hřmícího draka už ngultrun nesměníte.

Ale nebojte, takové bankovní Bhútánské dobrodružství je skutečně nezapomenutelné. Každý se v královské bance cítí jako velmi vážený zákazník. Věc probíhá asi následovně: nejprve musíte najít banku (resp. bankovní čtvrť) a pak projít okolo po zuby ozbrojené stráže do útrob finančního zařízení. Zde se vás již většinou někdo ujme a zavede do kanceláře ředitele. Ředitel banky pohovoří o tom, jak se máte, jak se vám v zemi líbí, kam cestujete, nabídne čaj a asi po půl hodině se nenápadně pozeptá, co vlastně v bance pohledáváte. Výměna peněz (nejlépe dolarů, eura zde nemají moc rádi) proběhne do hodinky, možná devadesáti minut. A světe div se, všichni se u ní od ucha k uchu usmívají.

Z banky se pak vznášíte jakoby na křídlech místního draka, zralí na jedno pravé bhútánské – nejlépe Druk 1100. Pivo je to srovnatelné s Plzní. Světlé, silné, uklidňující a dostupné v každém pouličním baru nebo restauraci za pouhých 30 až 60 ngultrunů nebo rupií.

Co dostupné není jsou cigarety. Prodej cigaret a kouření na veřejnosti je v Království řvoucího draka zakázané a údajně pokutované. Ale jak jsem tak pozorovala své kolegy z různých částí světa, vlastně ani kouření není v Bhútánu žádný problém, cigaretku v ruce každý rád přehlédne. Pokutu 225 US dolarů za celý měsíc nezaplatil žádný z intenzivních kuřáků (a i ty cigaretky kdesi sehnali). Důležité je kouřit s úctou a pokorně, možná i s úsměvem…..

Průmyslová oblast v zemi klášterů

Phuetshonling (vlastně nejobvyklejší vstup do Bhútánu), nedaleká průmyslová Pashaka a údolí řek Torsa a Basa jsou oblasti jakéhosi Bhútánského předpolí. Můžete odsud dohlédnout do indické roviny, Himaláje zde pouze nenápadně začínají jako erozivními brázdami zvlněné kopečky a příroda je neprostupná. Jednolitý, mohutný, oslnivě zelený prales plný jedovatých hadů, ojediněle ozdobený korálky šedých území, vyrvaných vegetaci, stužkou silnice nebo mocnými sesuvy.

Městská zástavba je pak stejná jako v celém království. Většinou třípatrové, zdobené domy, bíle omítnuté, s modrými, zelenými a červenými malbami a černými rámy oken. V každé vesničce upravená, nazdobená goemba (budhistický kostel) a několik chortenů (jakýchsi kapliček tibetského, nepálského nebo indického stylu). Ty jsou vždy nově omítnuté,  skvěle udržované a ověšené modlitebními praporky. Ty jsou ostatně téměř všude, kde se vyskytuje voda, duchovní místo nebo význačná stavba.

V Pashace je možno vidět i rozsáhlou průmyslovou oblast Tashi Commercial Corporation, kde se vyrábí karbid a jiné chemikálie ve velkém. S ubytovnami pro pracovníky, vlastním klášterem, školu a hřištěm. Bohužel však v zátopové oblasti řeky Basa.

Začátek dobrodružství

Do Země řvoucího draka jsme přijeli v období sucha a stálého počasí. Dny zde začínají sluncem a končí mlžným oparem, který stoupá nad koruny pralesa jako záclona v oknech, je teplo a vlhko. Kopce a celé Bútánské dobrodružství jsou teprve před námi, v dálce několika desítek až stovek km, ve výšce mezi 2 000 – 4 000 m. n. m., za neprostupným tělem pralesa, kdesi v oblacích.

Po úvodní aklimatizaci na pomezí Bhútánu a Indie se vydáváme se na cestu do Gedy, údolí řeky Wang Chhu, do starobylého města Paro a jeho okolí, hlavního města Thimphu a bývalého hlavního města Phunakhy. Ještě netušíme, že to bude cesta, na kterou skutečně nikdy nezapomeneme….