Královská města

Naše cesta po Maroku začala v městečku Nador, poblíž hranice se špaňělskou Melilou, kde jsem strávili naši vůbec první noc v Africe. Přespali jsme za městem na pobřeží s krásným výhledem na moře.

Přechod španělsko-marocké hranice v Beni Eziru pro nás byl velmi silný zážitek – bylo to vlastně naše první setkání s marockou kulturou. Když jsem vystoupili z městského autobusu, který nás dovezl na hranici, nestačili jsme koukat. Tolik lidí a tolik zboží na tak malém místě jsem ještě nezažil. Vyrazili jsme směrem k vysokému plotu zakončenému nahoře dlouhými bodci, kde jsme tušili vlastní přechod. Na marocké straně plotu se tísnila spousta marokánců, čekajících zřejmě na příležitost dostat se do Španělska. Celník důležitě studuje naše pasy a nakonec nám do nich po vyplnění vstupního formuláře dává razítko. Jsme v Maroku.

Prvním marockým městem, které jsme navštívili, byl Nador, město nikterak zajímavé, avšak pro nás byl však Nador zážitkem, neboť zde jsme se poprvé setkali s Marokem. Z Nadoru jsme pokračovali do Al-Hoceimy, což je celkem poklidné a přátelské městečko prosté turistů s řadou vynikajících kávaren. Doporučuji hotel El‑Hana nedaleko náměstí (60,- D dvoulužák, studená sprcha).

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Z deníku:

„… za městem je pláž Cala Bonita … úzký pás pláže, nepříliš čistá, smrad, voda čistá a studená, výhled nádherný … v sezóně, když je tady uklizeno, to může být celkem fajn místo pro relax …“

Záhy jsme zjistili, že marokánci zrovna mají Ramadán, tedy Svatý týden, kdy přes den (do 18:00 hod) nesmějí pít, jíst, kouřit a podobně. Ačkoli byl již říjen, počasí bylo velmi teplé – nepít celý den, navíc mnohdy při těžké práci, je obdivuhodné. Ramadán se mimo jiné projevuje tím, že je těžší nakoupit potraviny, na pouliční grily jinak celkem běžné nenarazíte a kavárny jsou též zavřené. Večer se nám pak několikrát stalo, že nás marokánci pozvali na večeři. My se snažili jejich svátek dodržovat, respektive nejíst a nepít na veřejnosti, ale co se týče pití, mnohdy jsme to nevydrželi.

Z Al-Hoceimy jsme se rozhodli zkusit stopovat do Fes. Po několika hodinách jsme to však vzdali a večer vyrazili do Fesu autobusem (130 D). Jeli jsme přes noc, takže jsme bohužel neviděl nic z okolního pohoří Ríf. Po půlnoci náš bus udělal zastávku v Ketamě, což je centrum pěstitelů kífu (marocký výraz pro marihuanu). Byl to typický dvacet třicet let starý autobus.

V brzkých ranních hodinách jsme dorazili do Fesu. Byli jsme pěkně vyklepaní a unavení, takže jsme byli celkem rádi, že se nás ujal asi tak 5 letý klučina a dovedl nás v hotelu Erraha (100 D dvoulužák, vlažná voda). Medina veFesu je údajně největší, ale nám se zdálo, že je vše upravené pro turisty. Jsou zde dvě hlavní ulice, plné krámků. Fes byl plný turistů a celkově byl takový hektický, a tak jsme se zde příliš dlouho nezdržovali a vyrazili do Meknesu.

Meknes je druhé tzv. královské město a je o poznání klidnější než Fes. Strávli jsme zde několik dní, mimo jiné také proto, že jsem se potřeboval vyležet z nachlazení. Plánovaný výlet do Mulay Idriss a Volubilis jsme tak raději zrušili a vyrazili dál na jih. Meknes se nám ze všech tří královských měst líbil asi nejvíce a jeho návštěvu doporučuji, zejména medinu, která je velikostně srovnatelná s medinou Fesu, ale je klidnější a celkově je to příjemné místo pro bloudění úzkými uličkami.

Třetím významným královským městem je Marakéš, který jsem však navštívili až při zpáteční cestě. Opět jsme se ubytovali v levném motílku v medině (80 D dvoulužák, teplá sprcha). Marakéš se nám líbil, bylo zde sice hodně turistů, ale tak nějak to nevadilo. Náměstí Djema el Fna byl zážitek.Sýpky za městem jsou také velmi pozoruhodné, ale průvodce v nich určitě nepotřebujete, i když se vám místní průvodci budou vnucovat. Poblíž se nachází umělá nádrž, která je oblíbeným místem místní mládaže a školáků, s kterými je možno pokecat, neboť umí občas anglicky.