Krajina kontaminovaných lesů a opuštěné betonové džungle, vítejte v Černobylu

Jak už to bývá, díky mé pomalosti se návštěva posouvá o pár let. Letenky pro bandu kupuji už v době, kdy masivní oblouk zakrývá původní betonovou konstrukci nad čtvrtým reaktorem.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Celá akce je trochu komplikovanější, je třeba zajistit člověka, který vás provede přes všechna vojenská stanoviště a po dobu návštěvy v zóně bude vaším průvodcem. Je několik ukrajinských agentur, které cestu do zóny zajišťují. Mně se podařilo sehnat člověka fungujícího mimo agentury. Ten zajistil potřebné dokumenty pro naši čtyřčlennou sebranku. Záměrně vynechávám v textu jeho jméno, vstup do míst, která jsme navštívili, je od jistých dob přísně zakázán.

Ráno nás vyzvedává se svým osobákem před hostelem, vypotácíme se ven jako banda močáků, předešlý večer je poznamenán nemalým množstvím ukrajinské vodky. Ethanolová aura obklopuje každého z nás, věřím, že náš guide je na to zvyklý. Po uvítání je jasné, že máme naprosto bezproblémového a v problematice zběhlého člověka, naše pouť tím bude o to zajímavější. Jedeme něco přes hodinu a půl, když dorazíme k prvnímu kontrolnímu stanovišti. Vojáci prohlíží každého z nás, checkpointem musíme projít pěšky. Na vůdce s autem čekáme již v zakázané zóně.

Jsme zde, obklopuje nás krajina močálů a nekonečných lesů, četl jsem o pár lidech, kteří do zóny vstupují nelegálně. Musejí projít 30 – 50 km bezprecedentní kontaminované džungle a hrubě spoléhat na své štěstí, že je kromě nějakého toho radioaktivního sajrajtu nelapí prodloužená ruka ukrajinské armády. Guide po několika minutách cesty po opuštěné silnici zastavuje u jedné z bezpočtu opuštěných vesnic ležících v zóně.

Je jasně vidět, že příroda si bere zpět vše, co jí člověk kdysi uzmul. Domy lze v neprostupném lese jen stěží najít. První, do kterého vstupujeme, byl obydlím místního lékaře, ampulky s tekutinou, porodní křeslo i dobový tisk leží už přes třicet let na svém místě. Nahlížíme do starého obchodu, chlévů a zchátralých domků, nejsilnější místo je zde venkovská školka. Lze si snadno představit, že dětský kolotoč se kdysi dávno točil obklopen dětským smíchem, prolézačka ve tvaru rakety míří stále k nebi, avšak na houpačkách už dlouho nikdo neseděl. Atmosféru dotváří ponuré listopadové počasí a ticho všudypřítomných bezlistých stromů.

Po překonání druhého checkpointu (vnitřní zóna) průvodce vítězoslavně prohlásí „welcome to Chernobyl“, zajíždí ke správní budově, kde vyřizujeme veškerá povolení, navštěvujeme stále udržovaný černobylský kostel svatého Eliáše, památník hasičů, kteří se vrhli na hašení elektrárny bezprostředně po výbuchu a vstupujeme do městské školky v Černobylu. Guide nás upozorňuje na to, že dekontaminovány byly pouze povrchy vozovek, jako ukázku měří ručním dozimetrem radiaci na chodníčku před školkou a u kořene stromu asi půl metru vedle. Příkon stoupá exponenciálně, poslechneme a budeme se pohybovat pouze v jeho stopách.

Školka je velmi smutným místem, postýlky, skříňky, hračky, knížky. Spousta věcí leží stále v regálech, které se zatím nezhroutily. A opět to ticho a přítmí, stíny stromů vegetujících přímo před okny přikrývají vše co je uvnitř. Času máme dle libosti, program přizpůsobuje průvodce našim přáním, ve školce vstřebáváme atmosféru a radioaktivní cesium celou půlhodinu.

Po několika minutách přijíždíme k elektrárenskému chladícímu okruhu, za kterým se tyčí nedokončený blok 5 a 6, vysoko nad nimi stále stojí rezavé jeřáby opuštěné před třiceti lety. Kousek dál už se rýsuje silueta monstrózní stavby sarkofágu čtvrtého bloku. Stříbrný oblouk se tyčí 108 metrů nad okolí, ve zdejší rovině je to nepřehlédnutelný gigant. Veleobří areál plný zapomenutých staveb, strojů a kontrolních radiačních stanovišť objíždíme, když dorazíme k hlavnímu vchodu do budovy čtvrtého bloku. Lidé jsou zde stále, dělníci provádějí stavební práce na sarkofágu, uvnitř kterého probíhá robotické rozebírání původní konstrukce, aby se zamezilo jejímu zhroucení a šíření radioaktivního prachu. Oblouk byl vystavěn v průběhu šesti let od roku 2012, po jeho kompletaci na ocelových kolejnicích stranou nebezpečné budovy čtvrtého bloku byl nasunut nad původní budovu. Záchranná akce vyšla na nějakých 56 miliard.

Poté se blížíme tam, kam směřuje každý návštěvník zóny. Kolem legendárního rudého lesa, vypáleného okamžitým spadem po havárii míříme do Pripjati, opuštěného města zbudovaného pro 50000 členů rodin zaměstnanců jaderné elektrárny Černobyl. Tím se dostávám i k naší mírně nelegální činnosti v místě.

Někdy kolem roku 2018 je zakázán vstup do veškerých budov, tehdy se místní novináři inkognito vetřeli do jedné z prováděných skupin Poláků a šokovali veřejnost tím, co vše se ve městě děje. Nikdo nerespektoval zákony, z místa si lidé odnášeli suvenýry, město ničili. Z pietních a také z bezpečnostních důvodů (postupné chátrání) byl vstup do budov a konstrukcí v Pripjati zakázán. Čas od času ulicemi projíždí policejní nebo vojenské auto a kontroluje dodržování zákazu. Z náměstí před palácem kultury procházíme touto betonovou džunglí až k zábavnímu parku s kultovním ruským kolem i s autodromem se zachovalými žlutými autíčky. Před puklinami v asfaltu nás varuje dozimetr, radioaktivita pryští vzhůru pravděpodobně z kontaminovaného podloží. Ze stadionu je identifikovatelná pouze tribuna. Nejeden ekoaktivista by zajásal. Stromy jsou všude, i uvnitř budov. Před sestoupením z chodníku nás varují všudypřítomné značky s radioaktivním symbolem.

Na chvíli odjíždíme a obědváme v jídelní budově jaderné elektrárny, kuchyně je v provozu, vychutnávám si výtečný boršč a pitivo z uzených jablek. To je skutečně dost divné, zároveň ale výborné. Kolem jídelny se hromadí obyvatelé místní přírody v podobě potulných psů, dbáme varování průvodce a žádného z nich se kvůli kontaminaci nedotýkáme.

Víte někdo, co je to plotice? To je taková ta stříbrná plevelná ryba v každém našem rybníce, kterou je málokdy vidět větší než například ruku. To, co žije v chladícím okruhu, bych za plotici v životě nepovažoval, nebýt typických znaků pro právě tento druh ryby (jsem rybář, nehádejte se). Zdejší plotice odhaduji tak zhruba na něco kolem metru a pupky mají velké jako málokterý jedlík. O sumcích na hladině ani nemluvím, to je něco jako nilský krokodýl.

Naše následující kroky směřují zpět do Pripjati, stmívá se a po menším nátlaku nás průvodce zavede do některých budov. Po návštěvě zchátralého přístaviště na břehu přilehlého jezera stoupáme po schodech na střechu jednoho z paneláků, cestou nahlížíme do opuštěných obýváků a kuchyní. Ze střechy je majestátní výhled na zarostlé město duchů a na vzdálenou konstrukci sarkofágu. Další kroky nás vedou bující vegetací do budovy plaveckého bazénu, prázdná nádrž a skokanský můstek chátrají pod náporem času. Vrcholem je doslova hororová večerní návštěva obrovské budovy nemocnice se vším zanechaným vybavením, černými chodbami, operačními sály a různými příšernými místnostmi plnými kdoví čeho. To bylo celkem výživné. Do budov však nedoporučuji vstupovat, jsou v havarijním stavu a často narazíte na nějakou díru vedoucí do kdejakého temného, radioaktivního podsvětí. Ani se nedivím, že nás sem nechtěl brát.

Cestou zpět jen zbývá navštívit nedaleko stojícího „ruského datla“, tajemnou, 150 metrů vysokou a čtvrt kilometru dlouhou anténu, která v době provozu spotřebovala téměř třetinu energie vyrobené v černobylské elektrárně. Zde nás čeká asi největší checkpoint s větší posádkou ukrajinské armády.

Za celou dobu v zóně musíme projít několika prohlídkami, zda na sobě neneseme něco z radioaktivního materiálu. Od jídelny až po výstup z území. Prohlídka zahrnuje radiační kontrolu dlaní, podrážek a oblečení. Pokud se odhodláte místo navštívit, nechovejte se jak zvířata, pokuty jsou vysoké a je nutné se chovat k místu s pietou a úctou.