Kořeny, naděje, magické kruhy, děti přicházející na svět i Kola pro Afriku, to všechno je vlastně Gambie

Míříme postranními prašnými uličkami Westfieldu na zastávku dálkového autobusu do města Janjangbureh a bude to cesta zhruba na sedm hodin. Autobus v určenou hodinu nepřijíždí, ale tady vládne „gambian time“ a nikoho to nevzrušuje.

Asi po dvaceti minutách čekání se konečně objevuje trochu starší, ale na místní poměry solidně vypadající autobus. Vyjíždíme ze západní části Gambie směrem na východ. Z turistického pobřeží a chaotických měst na venkov, do přírody a větší divočiny.

Kolem se začínají míhat města nalepená na sebe, nízké zděné domky, ale i provizorní obydlí sbitá z plechu. Všudypřítomné jsou stánky s ovocem a arašídy, tržiště, dílny truhlářů, automechaniků, davy lidí v ulicích, změť hlasů, klaksony, prach a do toho chvílemi probleskuje i zelená krajina s palmami a baobaby.

Asi v polovině cesty je jedna větší přestávka, v improvizovaném bistru s jedním plastovým stolkem a polámanými židlemi si kupujeme bagetu s fazolovou náplní a čaj. Svačinu jím na kraji parkoviště, kolem mě se potulují kozy a hledají na zemi, jestli něco nezbylo i pro ně.

Města s otrokářskou pověstí

Krajina se začíná měnit, přibývá palem i baobabů a tradičních obydlí se střechou z palmových listů. Kolem šesté hodiny večerní jsme v místě zvaném Janjangbureh, které by mělo být centrem střední části Gambie. Za koloniálních časů bylo tohle město administrativním centrem a také se jmenovalo Georgetown.

Je nechvalně proslulé jako i jiná místa v Gambii otrokářskou minulostí, ale méně známé než město Jufureh, odkud by měl pocházet legendární Kunta Kinteh z románu Kořeny. I tady v Janjangbureh se nachází bývalá vězení pro otroky a za dobrovolný vstup vás zavedou do jeho ponurých útrob. Jak říká kolemjdoucí mladík: „S našimi předky se tady zacházelo hůře jak se zvířaty.“

Tady byla pro otroky přestupní stanice a dále byli převáženi po řece Gambii k Atlantiku. Nedaleko jsou také rozvaliny vysokých, pozůstatky tržiště s otroky. Dál po cestě na opačné straně také stojí legendární strom svobody, traduje se, že komu z otroků se podařilo dostat se k tomuto stromu a dotknout se ho, tomu byla udělena svoboda.

Rychle se začíná stmívat, přes řeku Gambii není žádný most, přepravujeme se na loďce, v těchto místech je krásná příroda, můžete tady potkat opice, exotické druhy ptactva, a když máte štěstí, tak i hrochy.

Nejširší nabídku průvodců a map Gambie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tichá noc africká

Během cesty plné výmolů to s námi háže ze strany na stranu, je tma, cesta je těžko přehledná, žádné pouliční osvětlení pochopitelně neexistuje. Venku se svítí baterkami a mobilními telefony. Ve vsi Manna se spí dobře, zvenku se ozývají jen zvuky exotické přírody, jinak je ticho, obloha je posetá hvězdami.

Druhý den ráno nám servírují attayu – silně slazený zelený čaj, který se tady často popíjí během dne, je to už určitá forma rituálu. Po vsi jdu pěšky, chci vidět tradiční kulatá obydlí a tady to není problém. Uvnitř jsou jednoduše zařízená, mají většinou jen postel, ostatní věci se skládají na podlahu nebo zavěšují na dřevěné tyče. Veškerý život opět probíhá venku.

Jsem psychiatr a kupodivu i tady na africkém venkově se na mě lidé obrací. Ukazují mi ženu, která v posledních týdnech nekomunikuje, je vystrašená, nevychází z domku, jen po nocích bloudí po vsi. Vyděšený obličej si zakrývá dlaněmi, je výrazně pohublá. Zjevně trpí psychózou, ale léky většinou nejsou dostupné a do nemocnice je daleko. Terapie tradičních léčitelů není účinná a o rozšíření mého oboru i sem by měli zájem.

Tajemné kameny kruhy

Odpoledne jedu s jedním starším místním mužem na motorce na místní atrakci, Kamenné kruhy ve Wassu. Jezdí k nim i organizované zájezdy, ale dají se prohlédnout i v klidu bez přítomnosti dalších lidí. Nejsou ničím obehnané jako slavný Stonehenge, jsou nižší, mají červenohnědou barvu a pomalu zvětrávají.

Zřejmě měly souvislost s pohřbíváním, ale není to jisté. Musela je postavit vyspělá civilizace a jejich stáří, stejně tak i vznik a přeprava kamenů je dodnes záhadou. V oblasti tzv. Senegambie je podobných kruhů více.                                                            
Vracíme se zpátky k jedné ze škol, která spolupracuje s organizací Kola pro Afriku. Nahlížím do tříd, do hodiny matematiky nebo angličtiny. Děti se hlásí k tabuli, zapisují si do sešitů, jsou vděčné za to, že sedí ve třídě a nemusí pracovat na poli. Ale mají tu i školní pozemky. Také jsou vděčné za kola, která jim usnadňují dopravu do školy. Rozdávám jim po vyučování sešity a tužky, většina z nich má velké plány, chtějí být lékaři, učitelkami, novináři. Nadšení pro studium zatím mají. Snad jim vydrží a snad budou mít i příležitosti.

Všeho je nedostatek a momentálně není v místní nemocnici ani jediný lékař, pouze zdravotní sestry a bratři. Podle všeho si dokáží poradit a sami ordinují. I tady se musí umět improvizovat. Později večer se v nemocnici narodí dvě holčičky, jsou zdravé, stejně tak i jejich matky. Snad budou mít dobrý start do života, minimálně ženská obřízka je už v Gambii oficiálně zakázaná a nový prezident by si přál zlepšit postavení žen. Realita je často jiná, ale alespoň něco.