Korálová zátoka Ningaloo Reef

Den šestý – 11. dubna 2004

Den šestý nás čekala opět dlouhá cesta a mnoho míst k zastavení, takže jsme nezaháleli vyspáváním a vstali časně ráno. Krátce na to jsme ale zjistili, že banánové plantáže, kde jsme si plánovali dopřát pravou banánovou snídani, otevírají až v 10 hodin.

Rozhodli jsme se proto pro změnu plánu a vyrazili nejdříve k 70 km vzdálené raritě nazvané Blow Holes. Jde o skaliska na pobřeží, která tříští vlny takovým způsobem, že vytváří až 20-timetrový gejzír připomínající hlavní pramen v Karlových Varech.

Asi by bylo slušné všechny milovníky podobných rarit upozornit, že jde sice o hezký kus přírody, ale pokud tuto zajížďku nemůžete zahrnout do svého plánu z časových důvodů, zase tolik se nestane. Pramen ten den, kdy jsme se k Blow Holes vydali, nebyl rozhodně vysoký, jak udávají průvodci, takže se nám jej dokonce podařilo přejet. Vjeli jsme díky tomu do kempu několika místních obyvatel, který nás udivil svou špínou, nepořádkem a roztrhanými stany (pro Austrálii skutečně nezvyklé). Nikdo by v této části nehledal bod, na který poukazují nejen průvodci, ale i letáky po celém městě Carnarvon. Když jsme se ale otočili a pramen skutečně nalezli, museli jsme uznat, že jde o zajímavou přírodní raritu.

Poté co jsme se prošli po skalách, pokochali se pohledem a vrátili se naprostou pustinou zpět do Carnarvonu, bylo krátce před desátou, takže na nás čekal vytoužený banánový koktejl s banánovým koláčem a procházka po banánové plantáži. Moc dlouho jsme se ale zdržovat nemohli, i když Daník by rád strávil v místním dětském koutku zjevně celý den. Zde bych měla poznamenat, že Australané v tomto ohledu na dětech skutečně nešetří a dětské koutky najdete po celé zemi na každém kroku. Ale zpět k naší cestě. Dnes jsme totiž museli vyjet až na samou špici dalšího z výběžků Západní Austrálie – do Exmouth, což znamenalo dalších 400 kilometrů.

Možná si říkáte, proč jsme museli projet každý výběžek. Odpověď je více než jednoduchá. Jde totiž o jednu z nejkrásnějších korálových oblastí Austrálie – Ningaloo Reef. Pláže jsou tu přímo pohádkové a potápění je zde tou nejběžnější činností. Nutno podotknout, že nejzajímavější částí výběžku je jeho západní část, která je ovšem přístupna jen autem majícím náhon na všechna 4 kola. My s naší půjčenou osobní toyotou jsme museli tudíž celý poloostrov objet, abychom se spustili na jeho západní stranu svrchu, tedy z města Exmouth.

Ale to přeskakuji, neboť na cestě na špici jsme se zastavili v rekreačním městečku Coral Bay. Teploměr ten den vystoupal na sladkých 35 stupňů, pláž zde byla dlouhá, písečná a čisťounká. Voda průzračná. Jedinou vadou na kráse byl snad jen fakt, že se Daník odmítal byť jen přiblížit k vodě. Ale i to jsme postupně překonali a společně si vychutnávali poklidný Indický oceán.

Protože se pro nás v Coral Bay nenašlo ani jedno místečko k přespání, nezbývalo než idylu k večeru přerušit a vyrazit pustinou, kde nás pozastavil zástup emu přecházející silnici, do Exmouth. Zde musím zdůraznit, že šlo společně s Coral Bay o jediné městečko na výběžku dlouhém 216 km (na jeho druhém konci ovšem byl jen další Roadhouse). Doufali jsme tedy, že v Exmouth budeme mít větší štěstí (i když něco uvnitř nám říkalo, že ani náhodou… vždyť jsou jedny z nejdelších svátků v roce) a něco se pro nás k přespání najde. Nenašlo! Protože spát v autě se nám příliš nechtělo, udělali jsme ještě jedno kolečko po motelech. A světe zboř se – v jednom právě někdo zrušil rezervaci! Bylo vyhráno a my mohli plánovat další den v okolí Exmouth.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Den sedmý – 12. dubna 2004

Městečko Exmouth nebylo sice tak romantické jako Coral Bay, ale nabízelo zase jiné výhody. Tím, že bylo blízko západnímu korálovému pobřeží, člověk si mohl vybrat z mnoha nabízených atrakcí. Můžete se zde potápět mezi obřími žraloky nebo jen za krásami korálů, snorklovat, surfovat, zkusit jedno z množství dalších vodních sportů nebo jen střídat jednu překrásnou pláž za druhou.

My se díky omezenému časovému programu rozhodli pro snoklování a pečlivě se při něm střídali v hlídání Daníka, který náhle jako vyměněný zatoužil také po prohlížení mořského dna, což jsme mu jen těžko vymlouvali :-). Alespoň nás tím ale přesvědčil, že se definitivně zbavil jakéhokoliv strachu z mořských vln a že co do koupání bude den velice příjemný.

Zajeli jsme poté na jednu z místních pláží (místní snad není úplně to přesné, protože od města Exmouth jsme byli asi 120 kilometrů .. a museli jsme se tou samou cestou ještě ten den vracet… ale lepší slovo mě v tuto chvíli nenapadá). Díky velkému množství pláží byla ta naše téměř liduprázdná, takže jsme si na bělavém písku užili další z pravých dovolenkových odpočinků.

Naprosto vyhládlí jsme se odpoledne vrátili do Exmouth a po vydatném obědě se vydali zpět na hlavní cestu vedoucí k severu. Pospíchali jsme o to víc, když nás v restauraci upozornili, že se blíží bouřka, což může znamenat zaplavení silnic na několik dní (ale také nemusí :-).

Pokud to popíši několika slovy, bouřka je pro to, co nás na cestě přepadlo, dosti slabé slovo. Nebe bylo jako samotné peklo, jediná cesta byla v mžiku zaplavená a poryvy větru byly tak silné, že jsme museli často zastavovat. To vše trvalo snad půl hodiny, pak se obloha vyčistila a bouřka se od nás vzdálila.

Když jsme se dostali zpět na hlavní silnici, načepovali jsme benzín a zásoby u místního Roadhousu a krátce na to opět zahli na další z našich zajížděk. Podle našich známých i průvodců je totiž další cesta pobřežím směrem na sever celkem nudným zážitkem. Alespoň v poměru s menší (no, menší?!!!) zajížďkou vnitrozemím, kde na návštěvníky čeká oblast zvaná Pilbara. O tom, že zajížďka stála za to, jsme se přesvědčili hned na prvních kilometrech, kde začínala překrásná zelenější příroda zaplněná červenými skalisky. Ty při zapadajícím slunci mění své barvy tak, že se člověku nad tou krásou tají dech.

Dechberoucí pohledy ovšem vystřídala s přicházející tmou obava z pobíhajících krav a koz, které se beze strachu procházely po silnici. Nedalo se ale nic dělat, první osídlená obec byla před námi několik set kilometrů, takže jsme museli, sice pomaleji, ale pokračovat.

Do městečka Tom Price, tedy cíle naší dnešní cesty, jsme dorazili k půlnoci. Ubytování nebylo sice z nejlepších, ale po 800 km jízdy (a horkém dnu) přijmete jakoukoliv čistou postel.