Svět smutku a hrůzy po tsunami ostře kontrastuje s klidným bytím v buddhistických klášterech v Barmě. Právě tam se v rozjitřeném počátku roku 2005 vypravila autorka tohoto článku.
Svět po tsunami. Soucit, strach, zděšení, pomáhání. Bojím se odletět, ale jen tak do l. ledna. Měním na poslední chvíli trasy, nepoletím do Indonésie ani na Srí Lanku. Thajsko vždy na začátek. V Bangkoku už jako doma. V hotýlku mě vítají Thajky krasavice. Horko, parní lázně. Pár dní bude krušných. V Bangkoku ještě slabé zemětřesení, avšakpro Středoevropana dost na vyděšení. Nezvyk, když po pokojíku lítají sklenice a posel jako houpací síť.
Zase v Barmě
Znovu milovaná Barma. Klášter severně od Rangunu se jmenuje Dhamma Sukha Taya.
Opět čas usebrání.
Vracím se ještě jinam domů – domů do své mysli.
Jsem vděčná, vděčná, přijímám vše, co mi osud naděluje. Vděčná za to, že žiji tam, kde žiji. Že můžu dělat to, co dělám. Že nemáme zemětřesení, hurikány, tsunami, hlady, hmyzy hady, horko a ptačí choroby…
Všude je cítit hrůza minulých týdnů. Myslím na utrpení těch, co po tsunami zůstali. Na zmatek dušiček, co nebyly na smrt nijak připraveny. Sedím a posílám, co umím. Moji nabízenou fyzickou pomoc odmítli – asi pochopili, že bych se tam nejspíš někde motala. A taky nejsem mladý silný muž, přecijen.
Barma. Přes všechny hrůzy, o kterých z vlastní zkušenosti nic nevím, je tu pro mě něco zcela nedefinovatelného, silného. Jakási nevinnost, jemnost, otevřenost, bezbrannost, čistota. Atmosféra, hmotná vybavenost tak o 50, 60 let zpět. Cudnost na plakátech, prostota. Není tu nic nadnárodního. Vše je originál Myanma – Barma.
V klášteře
Miluji barmské ženy v klášteře. Přistihuji se, jak na ně občas během meditace s láskou hledím. Jak oddaně, tiše sedí. I při svých 150/53 si vedle nich připadám jako humpolák. Dělám dlouhé kroky, necupitám, nejím malá soustíčka, hltám, nemám něžně sklopené oči, ale hodně zvědavě koukám okolo sebe. Taky bych se pořád sprchovala, protože to horko je nesnesitelné. Ony se sprchují celé oblečené a asi jen občas.
To je jen začátek, za měsíc už to bude lepší.
První sen je dobrý. Mnich si vede na provázku lva, ochránce kláštera. První sen obvykle vše předznamenává.
Meditace od 4 ráno do 10 večer. Nemluví se, nevečeří se, je se stále v bdělosti, v přítomnosti. Na rozdíl od jiných klášterů se učíme meditovat na samotnou královnu – na mysl samotnou. Bezprostřední zážitky všeho.
Každý moment je meditace. Není důležité, na CO meditujeme, ale to, jak jsme bdělí, v přítomnosti. Moment od momentu. Velmi těžké netvořit proces, jen vše pozorovat. Nehodnotit. Přijímat vše, co přichází. Nebýt jako někdo, ale být sám u sebe. Ve svém originálu. Nepředpokládat, že meditace (nebo cokoliv jiného) bude vypadat, tak jak předpokládáme, očekáváme…
Ničím nebýt zaskočen, netrápit se, být relaxován a stále připravený na humor. Sayado – učitel je plný humoru laskavosti a totální bdělosti. Učí – když je mysl vzteklá, je ke vzteku vše, co přijde pod ruku. Když je smutná, vybírá si ze života vše, co je smutné. Mysl je moudrá a směřuje domů. Když ji nevyplňujeme zbytečnostmi, sama ví, kam má jít.
Vše se odehrává v mysli. Není vlastně nic důležitějšího.
Dívám se na to, co je přirozenost. Civilizace je pánbuvíkde. Občas si na ni vzpomenu, ale čím dál tím méně. Vůbec se mi po ní nestýská. Jsem tady, abych viděla. Zdánlivě jen sedíme a děláme nic. Ale je to pěkná fuška. Dívat se na svoji pýchu – mysl, jak si bloudí po všech čertech, předkládá nepravděpodobné obrazy, vzpomínky, myšlenky. Chápu, že se mnoho lidí bojí toho, čemu se říká wandering mind – bloudící mysl.V běžném životě tuto přirozenost nikdy nevidíme, protože radary kontrol jsou nonstop zapnuty.
Je tu pestrá společnost. Mnoho domácích a asijských yogi, ale i Evropa, Amerika… Jsme podporováni celým mnišským sborem, učitelem, velmi krásná přátelská atmosféra. Štědrost, tolerance, láskyplnost, radost.
Meditace není dělání, ale bytí
Tak tedy neděláme, ale jsme. Je to vlastně nejtěžší, dělat nic. Být se sebou, ve svých propastech, dírách, stínech. Chtít je vidět a neuhnout. A pak přichází ještě děsivější momenty – a to si říkám: Ne, ne, tohle nejsem já, to mi sem někdo podstrčil, to jsou nějací démoni, skřítci, skřeti, glumové. Popisuji hrůzy učiteli, ale on se jen zachechtá a říká – bereš se moc seriózně. Nic z toho ti nepatří. A občas jsou tu průhledy do jiných životů. Stará mysl, známé staré triky..
Učím se nelpět, učím se disciplínu, učím se být stále v přítomnosti. Učím se radovat a nebýt na tom závislá. Vnímám přirozenost procesů. Vidím, čím se zraňuji, co si přivlastňuji. Vidím, jak se ego nafukuje při pochvale, jak se kroutí a vykrucuje při kritice. Učím se štědrosti. Učím se akceptaci.
Jako diamanty v tunách hlušiny se vynořují poznání. Nic mi nepatří. Ani tělo, ani mysl, ani to hloupé utrpení. A všudypřítomná chtivost jako sedmihlavý drak – potvora jedna nenasytná. Když jsem v přítomnosti, vše je neustále nové. Není nuda. Všechno mě baví. Všechno je originální. Nic není jako něco.
Klášter v Barmě mě opět naplnil až po okraj. Mohla jsem chodit s mnichy na pindapátu – na žebrotu s miskou do vesnice. Každé ráno posvátná cesta za potravou. Navštívila jsem nanerii v džungli – polozbořené chýšky a v nich maličké, chudičké a velmi spirituelní malé jeptišky. Udělala jsem si výlet na zlatou skálu – Kyiaktio – jedno z nejposvátnějších míst v Barmě.
Neexistuje nic pevného, nic celistvého. Přirozená mysl je jas, klid, zářivost, čistota…
Tak to vypadá, když je mysl doma. A když je uklizeno.
Nejširší nabídku průvodců a map Barmy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
