Četli jste knihy Na plechárně, Pláň Tortilla, Na východ od ráje nebo Hrozny hněvu? Jestli ano, tak asi víte, že jejich autorem byl John Steinbeck, nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z nejznámějších amerických spisovatelů.
A ať už jeho příběhy máte přečtené, nebo ne, zvažte v každém případě návštěvu třicetitisícového Monterey, města v malebném zálivu necelých 200 kilometrů autem jižně ze San Franciska s bohatou historií.
Oblíbeným zeměpisným „chytákem“ může být otázka: jaké je hlavní město Kalifornie. Ani byste nevěřili, kolik Čechů, Moravanů a Slezanů i se slušným všeobecným vzděláním tipuje Los Angeles nebo San Francisko. To první je nejlidnatější, to druhé sice menší, ale přinejmenším stejně usazené v povědomí celého světa jako symbol Kalifornie.
V dobách, kdy Kalifornie patřila Španělsku a potom Mexiku, bylo hlavním správním střediskem téhle části USA právě Monterey. Teprve v 50 letech 19. století se státní zákonodárný a úřednický aparát přesunul do nového sídla v Sacramentu dál ve vnitrozemí.
Proč se o tom rozepisuji? Protože už tahle skutečnost ilustruje, že má Monterey na americké město docela bohatou historii. Je to dané tím, že je na březích nejen malebného, ale také pro námořníky a rybáře velmi příhodného zálivu, který se přímo nabízel jako přirozený přístav. Neztratil tak úplně význam, ani když později převážily hlavně pro vojenské námořnictvo výhody mnohem rozlehlejšího zálivu u San Franciska. Díky shodě přírodních faktorů skýtal bohaté loviště sardinek.
Malé ryby z čeledi sleďovitých se tady vyskytovaly v takovém množství, že jejich lov zaměstnával podstatnou část mužské populace velkou v 19. a první polovině 20. století. V době, kdy se chladírenská technika teprve vynalézala nebo zdokonalovala, bylo potřeba zpracovat úlovky, co nejdřív. V Monterey proto nepřetržitě pracovalo několik desítek konzerváren lemujících jednu ulici podél rybářského přístavu.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Bydlení mezi konzervárnami prosáklými „vůní“ rybiny samozřejmě nelákalo středostavovskou, majetnější vrstvu Monterey. Zato se sem stahovaly nejrůznější individua, shánějící příležitostnou práci a improvizované bydlení v nejrůznějších chatkách a přístřešcích. Klima na Kalifornském pobřeží koneckonců nenutí obyvatele k tomu, aby budovali bytelné a solidně tepelně izolované příbytky.
A v takovém prostředí se na přelomu 20 a 30 let minulého století ocitl mladý a v té době zcela neznámý literát bojující o přežití: John Steinbeck. Bydlel s manželkou nedaleko v letním domku svých rodičů a snažil se psát a také se tím uživit. Postavy nejrůznějších povalečů a ztracenců ho natolik silně inspirovaly, že se v té době zrodila jeho první úspěšná knížka Pláň Tortilla, na kterou později navázalo dílo Na Plechárně.
A tady je asi potřeba vysvětlení: konzervárnám se anglicky říká „cannery“. V Monterey stály hezky vyrovnané a lemovaly ulici Ocean View Boulevard podél pobřeží. Protože to ale nezní moc originální, dal jí Steinbeck ve svých příbězích název „Cannery Row“, doslova „Řada konzerváren“. To zas ale nezní moc přirozeně česky. Proto není divu, že překladatel stejnojmenné Steinbeckovy knihy sáhl po poetičtějším „Na plechárně“, byť je to překlad značně volný.
V každém případě získaly Steinbeckovi literární budižkničemové inspirovaní lidmi z masa a kostí světový věhlas, stejně jako laskavý vzdělanec „Doktor“, kterému byl předlohou skutečný mořský biolog, ekolog, filosof a Steinbeckův přítel Edd Ricketts. A ulice Na plechárně, páchnoucí periferií, dostala v mysli milionů nejenom amerických čtenářů přímo mytický status, i když ji ve skutečnosti samozřejmě nikdy neviděli.
Po druhé světové válce se ryby vylovené z moře začaly zpracovávat přímo na palubách velkých lodí připomínajících spíš plovoucí továrny. Co hůř, rybáři v Monterey lovily sardinky tak intenzivně, že ze zálivu a přilehlých částí Tichého oceánu prakticky vymizely. Pobřežním konzervárnám v Monterey odzvonilo. Z „Plechárny“ se stal ještě nevzhlednější prostor chátrajících budov zarůstající plevelem.
Naštěstí pro město a jeho ekonomiku přišla radnice s nápadem využít světového věhlasu Steinbeckových děl k rozvoji turistiky. Přilákala investory a na místě bývalých konzerváren vyrostly stylizované hotely, restaurace a obchůdky nejrůznějšího druhu. Ale hlavně se na konci ulice v roce 1984 otevřelo v jedné z bývalých konzerváren jedno z největších akvárií na západním pobřeží.
Je v něm k vidění okolo 35 000 mořských živočichů 550 druhů, na terasách se můžou návštěvníci kochat pohledem na skalnaté mořské pobřeží. Za design a provedení dostalo cenu Amerického institutu architektů, figurovalo v několika dokumentech i hraných filmech. Vstupné sice není nejmenší (dospělí 50, senioři a studenti 40, děti 30 dolarů), ale přesto přiláká každý rok okolo dvou milionů návštěvníků.
Místo zvané „Na plechárně“ tak nabralo pomyslný druhý dech a dnes pulzuje životem. Kritik by mohl namítnout, že v něm není nic z toho autentického a jedinečného prostoru, ve kterém se v myslích čtenářů dodnes prohánějí Steinbeckovy lidské barvité postavy. Zato se ale stalo cílem milionů návštěvníků z celého světa, kterým evidentně jeho komercionalizace vůbec nevadí.
Výběr testerů Světa outdooru
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
