Konfuciánství

Tento filozofický směr, nikoliv náboženství, je nazván podle svého zakladatele Konfucia (Kchung-c‘, Kchung-čchiou, Kchung-fu-c‘). Jeho filozofie je založená na osobní morálce a na koncepci vlády, která slouží svému lidu a vládne podle morálního příkladu. Na Čínu, ale i Koreu, Japonsko a další země, měl v posledních 2 000 letech zásadní vliv.

Konfucius (asi 551-479 př.n.l.) se narodil v malém městském státě na dnešním území provincie Shandong (Šan-tung) na severovýchodě Číny. Otec mu zemřel v mladém věku a Konfucius s matkou žili v chudobě. V mládí sloužil jako nižší vládní úředník, ale po několika letech se místa vzdal. Dalších 16 let strávil vyučováním a pro svou filozofii získal značný počet následovníků. Když mu bylo asi padesát, dostal ve vládě vysokou funkci. Ale po čtyřech letech se jeho nepřátelé postarali o jeho propuštění a vyhoštění ze státu. Příštích 13 let působil jako putující učitel a až na posledních pět let života se vrátil do svého rodného státu.

Konfuciovi se často přičítá založení náboženství, ale to je nepřesné. O Bohu se zmiňoval zřídka, odmítal diskutovat o posmrtném životě a vyhýbal se všemu hloubání o metafyzice. V zásadě to byl světský filozof, zajímal se o osobní a politickou morálku.

Dvě nejdůležitější ctnosti jsou podle Konfucia “žen“ a “li“ a lepší člověk se jimi ve svém vystupování řídí. “Žen“ se někdy překládá “láska“, ale lépe by se tato ctnost dala vystihnout jako “laskavý vztah k bližnímu“. “Li“ se popisuje jako kombinace správných způsobů, rituálu, zvyků, etikety a slušného chování.

Uctívání předků, základ čínského náboženství již před Konfuciem, posílil kladením silného důrazu na věrnost rodině a respektování rodičů. Konfucius také učil, že manželky jsou povinovány respektem a poslušností vůči manželům a poddaní vůči svým vládcům. Konfuciánství zdůrazňuje spíš povinnosti jednotlivců než jejich práva. Ale tyranii čínský mudrc neschvaloval. Domníval se, že stát existuje pro blaho lidu, a ne naopak, a neustále zdůrazňoval, že vládce má jít hlavně příkladem v dodržování morálky, nikoliv vládnout násilně. Další z jeho zásad byla: “Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim.“

Konfuciovy postoje byly velmi konzervativní. Věřil, že zlatý věk patří minulosti a nabádal panovníky i lid, aby se vrátili ke starým dobrým mravům.

Vládci tehdejší dynastie Zhou (Čou) jeho ideje nepřijali, ale přesto se šířily po celé zemi. S příchodem dynastie Qin (Čchin) v roce 221 př.n.l. konfuciánství potkaly zlé časy. První císař, Š’Chuang-ti, se rozhodl Konfuciův vliv vymýtit a nařídil potlačení konfuciánského učení a spálení všech konfuciánských knih. Tento pokus byl neúspěšný, a když o několik let později dynastie Čchin zanikla, konfuciánští učenci mohli opět svobodně hlásat. V následujících letech se postupně konfuciánství stalo oficiální filozofií Číny.

V Číně se mnoho set let vládní úředníci vybírali na základě zkoušek, jejichž základem bylo prověření znalosti konfuciánské klasiky. Jelikož vstup do vládní byrokracie byl hlavním způsobem, jak přijít k penězům a prestiži, velké množství nejinteligentnějších a nejctižádostivějších mladých Číňanů zasvěcovalo dlouhé roky intenzivnímu studiu konfuciánství. Po mnoho staletí se celá státní správa skládala z osob, jejichž názory formovala konfuciánská filozofie. Tento systém v Číně (až na malá přerušení) přetrval zhruba dva tisíce let – asi od roku 100 př.n.l. do začátku 20. století.

Ve snaze zcela vymazat historii čínští komunisté konfuciánství mohutně napadali a jeho otevřené působení bylo omezeno. Konfuciovy myšlenky jsou ovšem mezi Číňany hluboce zakořeněny a skrytě či zprostředkovaně působí stále. Je až překvapivé, jak se současný způsob vládnutí v některých směrech začíná podobat vládnutí konfuciánských císařů.