Mladá rodačka z Havířova plánovala přechod Jižní Ameriky – od Pacifiku k Atlantiku. Velmi náročný přechod přes chilskou poušť Atacama, pětitisícové Andy v Argentině až do Brazílie. Po cestě chtěla podpořit i českou komunitu žijící v argentinském Presidencia Roque Sáenz Peña. Ani ne po měsíci svou pouť ukončila. Proč?
„KONČÍM – Takto fatalisticky by to šlo shrnout, ale myslím, že je spíše vhodné, abych vám dala trochu vhled do situace. Zaslouží si jej totiž každý jeden z vás, kdo ve mě věřil a podporoval mě. Také si jej zaslouží ti, kteří věřili v přesah mého putování a podpořili skrze sbírku českou komunitu v Argentině. No a v neposlední řadě ti, kteří mi investovali nemálo ze svého času či zdrojů při všem tom plánování a realizování.
ČASTO NEJVÍCE BOLÍ TY VĚCI, KTERÉ NEJSOU VIDĚT NA PRVNÍ POHLED…
Minulý rok byl pro mě náročný. Hodně. Tak nějak zahýbal s mými životními prioritami a tím, kdo jsem. Neměla jsem pevnou půdu pod nohama, ale dno to nebylo. Za svou dlouho plánovanou cestou jsem viděla odrazový můstek. Katapult, co mě dostane na místo, kde je mi nejlépe – v přírodě, obklopená dobrodružstvím, putující s hlubším smyslem v podobě sbírky pro českou komunitu, libující si v samotě, která mí odhalí zase kousek toho ve mně. Věřila jsem, že dělám správně.
A stal se opak. Dokonce tak silný, jaký bych si ani v životě nedokázala představit. Nedošlo k nějakému zaleknutí se, fyzicky, technicky i informačně jsem byla připravená, stalo se něco zcela neočekávaného. Po pár dnech putování jsem ztratila motivaci, důvod, samota se stala plytkou a nesmyslnou. Nakonec jsem přišla i o mentální kapacitu dělat zcela základní úkony – jídlo, spánek, hygiena. Kdo nezažil, nepochopí. Cítila jsem, že jsem někde, kde rozhodně být nemám. A to tak silně, že i když jsem věděla, že ukončení poutě ovlivní mé jméno, mou práci, mou kredibilitu do budoucna a taky všechny, kterým jsem něco slíbila, tak jsem nemohla dál. Moje hlava doslova zakazovala mému tělu udělat ba jen jeden další krok. Nešlo to.
Vím, že dlouhé cesty jsou také o poznání sebe sama, a hlavně o respektování vlastních limitů, jejichž překročení může skončit špatně. Tato hranice u mne nastala. Udělala jsem tedy krok do prázdna – sbalila jsem se a odjela jsem zpět do ČR.
Tohle celé je pro mě cenná životní zkušenost. Možná ne taková, jakou jsem očekávala, ale třeba taková, kterou jsem potřebovala. Možná i větší, než bych si odnesla, když bych přešla napříč Jižní Ameriku. Zároveň toto upřímné sdílení může být ukázkou, že ne vše je v životě sluníčkové a pokud to alespoň jednomu člověku pomůže se v těžké situaci necítit tak úplně sám, mělo svůj smysl.“
Obrovský obdiv,právě proto, že jste se byla schopna rozhodnout správně. Tomu říkám hrdinství. Zdravím Kutajová z Horních Bludovic, trochu starší fanynka 71 let. 😘
Verim v intuici. Uz jsem podobnou situaci zazila, i kdyz v jinem kontextu. Hlava me nesmyslne zastavila a svou jizdu na kole jsem o 10 min odlozila. Kdyz jsem potom ujela 10 min na sve trase, v jednom miste v mem smeru lezel cerstve na boku v prikope kamion.
Chci tim rict, ze mozna Vase hlava dala pokyn, ktery se zda nesmyslny, ale mozna za tim je nejaky duvod, ktery standardnimi smysly neni mozne zachytit, ale je velmi realny.
Intuice mi zachránila můj celý budoucí život. Při srážce s cyklistou, který narazil z boku do našeho auta, se vysypalo sklo z předního pravého okna do mého klína. A právě před chvílí jsem tam měla svého půlročního prvorozeného syna. Jsem racionální, rozumně uvažující žena. Děkuji.
To je jen obšírně napsané že se vám prostě nechtělo. Promiňte ale skutečně není čím se chlubit že se připravujete jak dlouho a pak se vám prostě nechce? Máte jistě pravdu že to zamává s vaší důvěryhodnosti i ve všech ostatních aspektech.
Držím palce aby to nebylo zase tolik
Jde vidět, že to psal opravdu ocas. Anonym, který potřebuje urazit.
Někdy jsou nejcennější životní lekce právě tyto… Ty nás v životě části nejvíc posunou.. Je to dobrá životní lekce. Těším se na třeba na další putování… 😊
Já osobně bych řekla že paní poznala sama sebe a to je nejdůležitější určitě teď ví v čem se sama může posílit pokud bude chtít být takovou tou silnější ženou ono se jen tak sama vydat není žádná legrace .třeba až si to trochu srovná v hlavičce tak uvidí jestli půjde ještě jednou či ne a stačilo.me se hrozně líbilo jak ta dívčina šla tu Pacifickou batoh jak náklaďák postupem všechno odpadlo ale to že si do různých pošt na cestě poslala peníze kdyby náhodou přišla o peníze aby se vůbec mohla vrátit.tak hodně odvahy ale pokud se na to necítíte může to být až za pár let a nebo ne i pokus byl dobrý.mejte se.
Naprosto přesně řečeno..
Sa uvedomuješ vobec ? Ty si fakt len takovy „vocas“ , ale ze ozaj velký …
Hltal jsem každé písmeno, které jsi napsala a fandil jsem.
Bohužel i takto vypadá realita.
Chuť přijde znovu a věřím, že se vše podaří. Věřit svému tělu šel bych hned, ale asi bych jel raději na motorce 😉 Vše prekonaš a vyraziš, protože ty zážitky ti nikdo nevezme, no možná pan. Alzheimer.😅😅😅
Jak je napsáno výše, hltal jsem každé písmeno a smekám klobouk. Rád chodím na přednášky cestovatelů, Petr Kosek, Pavlína Adam, Monika Benešová a vím, že sám bych to nikdy nedal. Je to ale v Tobě, třeba se k tomu nebo podobnému někdy vrátíš ve dvou a půjde to.
Velký obdiv. Udělala jsi to, co Ti řeklo tělo i mysl. To je největší dar . A věřím, že to bylo těžké rozhodnutí skončit. Krásná škola života. A je super, že příroda neuteče a až budeš cítit opravdový důvod jít, tak půjdeš. A na hejty kašli, píšou to lidi, co nikdy nevylezli z komfortní zóny. Mnoho štěstí a krásné dny😄
Umět si sám sobě říct už dost je taky umění. Zvlášť, pokud si člověk vysnil nějaký cíl a zainteresoval do toho další lidi. Hejty klidně ignorujte. Jejich autoři budou vesměs ti, kteří v životě nikdy před takovým rozhodnutím nestáli a myslí si o sobě, jací jsou borci. Kdo si něčím podobným sám neprošel, nemůže vědět, jaké to je a ani jak by se zachoval. U klávesnice je spousta neporazitelných bojovníků. A nemají ani tušení, jak těžké je bojovat sám se sebou. To je boj ze všech nejtěžší. Držím palce do budoucna, ať se tohle stane jen cenným ponaučením a neodradí vás to od dalších pokusů docílit nějakého velkého cíle. Třeba ve více lidech by to bylo jiné. Nebo později s více zkušenostmi. Není všem dnům konec a pokud tohle nevyšlo, vyjde jistě něco jiného.
Dobry den Nicoletto,
jste Borka uz jen proto, ze jste vyrazila. Nekteri lide neumi zacit stejne jako skoncit a Vy jste oboji zvladla, tak co? 😉
Jedny dvere se zavrou a druhe otevrou. 😉
Vsem hezky den Hynek Kocourek
Stava sa. Uznavam vsak, ze si s tym isla na trhovisko a nezlakla sa negativnych komentov. Zajtra bude lepsie. Drzim Ti palce. Ahoj.
Když jsem přečetl tento článek, byť jsem nikdy o této cestě dívky předtím neslyšel, okamžitě se mi vybavilo mé dvouleté plánování odletět do Jižní Ameriky, kde v šedesáti začnu žít podle sebe. Vše jsem měl naprosto propracované a vše co jsem měl jsem prodal. Odletěl jsem v říjnu loňského roku (2023). Nejprve poznat Venezuelu a posléze zůstat v Kolumbii, kde jsem chtěl zůstat. Nemluvě o Ekvádoru, kde ale již dnes není bezpečno. Po pár týdnech jsem měl podobné reakce na své rozhodnutí. Najednou pocit, že mi dost chybí a už nikdy nebudu se svými přáteli, ve svém životě který mi vyhovoval, pouze potřeboval změnit. Vše mi při této cestě v hlavě zrálo, poznal jsem v sobě co jsem neznal a kde mám výhody a kde mínusy. Vrátil jsem se a začal žít jinak a lépe opět v ČR. Tím chci sdělit, že vždy obdivuji odvahu každého a rozhodnutí dokázat maximum svých možností. To jak to později dopadne je vždy nepředpokládané a vždy je to poznání sama sebe a zocelení do dalších etap života s větší silou uvnitř sebe. Díky tomu jsem objevil maximum jaký jsem a co dělá člověka silným. M.K.
Zdravim, rad cestuji sam a dlouho, nekdy to proste chce vytrvat, i kdyz je treba pocasi na prd a mate problemy. Me by zajimala trasa, kde jste se pohybovala. Co jste prosla a kde jste to ukoncila, protoze jsem tam nekolikrat trekoval a takove Altiplano se s nikym nepripravenym nesere, silny vitr, v noci mraz, vse je hodne daleko a neni kde si dokoupit jidlo. Diky
Ahoj. Přesně. Kdo v JA byl, tak ví. Jenom sehnat vodu je problém. Přechod Atacamy a And… žádný strom pod který se chvíli schovat. A když už si člověk myslí, že za další zatáčkou je vrchol a už půjde dolů, tak ono nic, pořád se stoupá. Já tam musel pít i vlastní moč, nikde žádná voda. Neříkám, že to nejde, ale asi by to chtělo i jiný přístup, než si vzít např dron na natáčení videí, i když chápu ten důvod.
Články v okolí
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Nové články
Dokonalé holení nejen na cestách
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Vybavení na cesty
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.