Kompoziční slabikář

Zlatý řez

Snad nejzákladnější pravidlo je tzv.pravidlo třetin známější jako pravidlo zlatého řezu. Využívané  bylo už v antickém malířství. Princip je jednoduchý, jde jen o to si na něj zvyknout. Představte si obraz rozdělený podélně i svisle linkami na třetiny (viz.obr.) a body, kde se čáry  protínají jsou místa, kde se vyplatí umístit hlavní objekt fotografie. Vychází tak  „oku lahodící“kompozice. Navíc se už po staletí ví, že právě tak se lépe přitáhne divákova pozornost do hlavní objekt obrazu. Zlatý řez se spočítat i matematicky, ale bohatě stačí si rozdělit obraz na třetiny, přičemž v případě krajiny by obzor či horizont by měl být právě ono „třetinovou linkou“ a neprobíhat středem obrazu. Měl jsem nedávno možnost hodnotit několik desítek fotografií a poměrně dost jich bylo klasicky „středových“. Bylo to pro kalendář – a hádejte, které se dostaly do užšího výběru.

Schválně si zkuste představit tabulku se zlatým řezem na této fotografii. Zhruba by hlava v popředí odpovídala jednomu z bodů. Vše bylo v pohybu a spoušť jsem zmáčkl bez většího přemýšlení. Navíc splňuje i další pravidlo a tím je směr pohybu.

Směr pohybu a pohledu

Je-li na fotografii pohybující se předmět či člověk, měl by se pohybovat do fotografie. To znamená, že ve chvíli, kdy zmáčknete spoušť, by měl mít na fotce více místa před sebou, než za sebou. Prostě aby vám z té fotky nevybíhal či nevyjížděl. Totéž platí i o směru pohledu. Stejné pravidlo uplatňují grafici v médiích. Znamená to, že směr pohybu či pohledu má být do časopisu. Proto jsou někdy obrázky stranově obrácené a lidé mají hodinky na pravé ruce. A „šikovní“ grafici tak občas nevědomky otočí arabský či čínský nápis (kterému nerozumí) někde v pozadí. Máte-li v záběru tekoucí vodu – dejte jí prostor. Napadají vás další příklady? Co třeba sportovní utkání (jízda, skoky, pády, běhy…) nebo směr pochodu nejrůznějších průvodů a procesí. Tady jen jedna rada jako bonus – lépe, než uniformní pochodující dav vypadá jeden člověk (pamatujte na pravidlo třetin – zlatý řez) v popředí s průvodem mírně v pozadí. S pohybem souvisí i švenkování, což je slovo známé spíše z filmové branže. Jedná se o pohyb kamery společně s pohybujícím se objektem. Po zmáčknutí spouště chvíli ti, kteří nemají průhledový hledáček nic nevidí (spadlo zrcátko), ale je nutné dál pohybovat fotoaparátem až do chvíle, kdy expozice skončí. Tím se docílí „relativně ostrého“ objektu, který byl zaostřený a rozmazaného pozadí, což efektně zvyšuje dynamiku celého snímku.

Někdy je dobré se trochu fotograficky odvázat a obraz postavit na diagonální expozici. To znamená, že výrazná linie půjde z rohu do roku a obraz bude působit šikmým dojmem. Nicméně právě to dodá kompozici na dynamice (v případě pohybu – např.tekoucí voda) či atraktivitě (v případě krajiny)..

Tohle si dej za rámeček

Kromě zřetelného oddělení popředí od pozadí (viz.díl II. Kytky) je rámování další jednoduchou kompoziční fintou, jak obrázek trochu ozvláštnit. Asi nejznámějším snímkem, kde je rámování použito je pražsky Hrad orámovaný rozkvetlými třešňovými větvičkami. Ze snímku se stal každoroční kalendářový, socialisticky zprofanovaný, kýč. Nicméně rámovat se dá čímkoli. Mřížemi, větvičkami, nejrůznějšími průhledy (okno, brána i klíčová dírka).

Lednický minaret zarámovaný stromy vynikne díky několika kompozičním fintám. Rámování je to nejnápadnější, další je světlá barva, která strhává pohled a v neposlední řadě je to i jeho středové umístění. Tady by se zlatý řez moc nehodil.

Nebuďte rigidní

Nudně symetrická, středová kompozice má své opodstatnění a jsou fotografie, kde to jinak ani nejde, neb je na to norma – mám na mysli fotky na občanku. Občas si někoho chcete vyfotit jen tak na památku, tak uděláte takovou „pasovku“ a nic se neděje. Jen by takových fotek neměla být většina. Nemusíte za každou cenu dodržovat pravidla jen proto, že je to tady napsáno. To by bylo stejně nesmyslné, jako kdybyste chytali v tramvaji cestující za ruku jen proto, že je tam výzva „cestující jsou povinni se za jízdy držet“. Tedy nevím, jestli tam je tahle hláška pořád, ale za mých mladých let byla ve všech prostředcích MHD. Příště si trochu zableskáme.

Na téhle fotce je špatně snad úplně všechno. Zatímco člověk v zeleném je zbytečně blízko levému okraji fotky, napravo je až moc místa s nadbytečným kusem kočárku. Zdaleka ne všichni se dívají do fotoaparátu (což by měli, jde o „rodinný portrét – do by si měl fotograf ohlídat). Všichni dospělí jsou „beznozí“a mladíkovi z brýlemi roste z hlavy strom. Aspoň je nemají obličeje ve stínu. I tak můžete dopadnout, když náhodnému kolemjdoucímu dáte do ruky foťák s prosbou o snímek.

Autor je šéfredaktorem časopisu TravelFocus.

Proč Hedvábná stezka?

Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.