KOMENTÁŘ: Hana a Antonie cestou přes Pákistán zbytečně neriskovaly

Hana Humpálová a Antonie Chrástecká se po dvou letech od únosu v pákistánském Balúčistánu vrátily domů. Skvělá zpráva je to nejen pro jejich rodiny, ale i pro mne. S malou nadsázkou jsem je totiž do Balúčistánu poslal.

Začátkem 90. let jsme s manželkou „objevili” levnou a zajímavou pozemní trasu z Prahy přes Írán a Pákistán do Indie. Projeli jsme ji celkem šestkrát (pokud nepočítám řadu dalších dílčích cest do všech zemí na trase) a zpopularizovali ji v průvodci Cesta na Východ. Podle naší knihy se přes Balúčistán rozjely tisíce Čechů, a další tisíce se tamtudy ještě rozjedou.

Seřezat jim zadek?

Když si čtete diskuse pod články o návratu obou unesených dívek, všimnete si, že značná část našich spoluobčanů se z jejich návratu zřejmě příliš neraduje.

Z tisíců nenávistných hlasů vybírám:

• Měly raději sedět doma a nikam nejezdit.
• Kdyby moje dcera přišla s hloupým nápadem na cestu přes Pákistán, snad jí raději zpřerážím nohy.
• Snad si příště rozmyslí podobné cestování, je zbytečné takhle riskovat život.
• Teď by měly veřejně vystoupit, v zájmu dalších nerozvážných lidí.
• Až zas bude nějaký hippie cestovatel někde na přednášce vykládat, jak krásná oblast ten Blízký východ je, prosím, nafackujte mu za mě. I za ty holky.
• Rodiče měli těm blbkám seřezat zadek a zavřít doma, a ne je pouštět do tak nebezpečných končin!
• Kéž je tento příběh ponaučením pro všechny mladé lidi, kteří chtějí cestovat za dobrodružstvím.

Velký muftí z Vysočiny

Hanu Humpálovou a Antonii Chrásteckou tedy doma snad čeká ještě větší nenávist, než prožily v dvouletém zajetí únosců. A všimněte si, že všichni ti domácí mudrlanti vyjadřují velmi podobně, jako muslimové, které jinak Češi tolik kritizují. Spojovacím prvkem českých hlupáků a východních islamistů je názor: „Žena není svéprávná bytost. Bez dovolení otce nebo manžela nesmí opustit dům, a už vůbec nesmí sama nikam cestovat.“

Zaráží i vyjádření prezidenta Zemana. Kombinací geografických neznalosti, kulturní ignorance, patriarchálního povýšenosti a čecháčkovského šovinismu připomíná “středověké” názory nějakého saúdskoarabského muftího. „To není Zikmund a Hanzelka, tedy slavní cestovatelé, to je dvojice dívek, které jednaly velmi neprozřetelně,“ řekl Zeman v rozhovoru na Frekvenci 1. „Těm dívkám jenom na dálku popřeji, aby už nikdy neopakovaly tu hloupost, které se dopustily. A všem, kteří se rozhodnou, že budou cestovat do nebezpečných zemí či provincií, doporučím, aby si to právě na příkladu těchto dívek rozmysleli.“

Jak velké riziko podstoupily?

Zeman v Pákistánu nikdy nebyl. Netuší proto, že na rozdíl od Zikmunda a Hanzelky, dívky nevyrážely do neprobádaných končin a nijak zvlášť neriskovaly. Cestovaly běžným linkovým autobusem po trase, kterou podle oficiálních pákistánských statistik každý rok bez problémů projede asi 26 000 cizinců. Jejich únos byl druhý za posledních deset let (Francouz, unesený v květnu 2008, byl propuštěn po třech měsících). To je statistické riziko 1 : 130 000. Riziko, že budete v Česku zavražděni, je asi dvojnásobné (ročně je u nás spácháno asi 160 – 190 vražd na deset milionů obyvatel).

Riziko, které Hana a Antonie podstoupily, bylo tedy zcela zanedbatelné. Asi jako že vás teoreticky může zabít květináč, který spadne z balkonu. Vyloučit to nelze, ale přestanete snad kvůli tomu chodit po ulici nebo si pořídíte helmu? O jaké „hlouposti“ to tedy Zeman mluví? O své vlastní?

Především ale vychází z představy omezence z vesnice někde na Vysočině o cestování. V hospodě čtvrté cenové skupiny mu kdosi řekl, že má jezdit na dovolenou jen do Chorvatska nebo na Balaton, a to jedině pod dohledem „pana vedoucího“ z cestovky. Hlavně žádné „nebezpečné“ země, o kterých Zeman ví jen z dobrodružných knih Karla Maye! Ve své omezenosti ale nechápe, že svět je prostě jiný než v románu Divokým Kurdistanem. Zřejmě netuší, že obě dívky jsou plnoleté a svéprávné lidské bytosti. A navíc velmi zodpovědné.

Nebetyčná smůla

Hana a Antonie se před více než dvěma lety na svou pozemní cestu přes Pákistán podrobně připravily. Nic nepodcenily. Kontaktovaly akademické znalce oblasti a zjišťovaly si aktuální bezpečnostní situaci. Oblékly se v souladu s islámskými zvyklostmi a v pohraničním městečku Taftan si pro průjezd Balúčistánem najaly ozbrojenou policejní eskortu. Osobně bych to líp neudělal. Snad jen kdybych byl dívka, do patriarchální země bych si vzal parťáka mužského pohlaví. Čistě kvůli jednodušší komunikaci.

Statistika ale mluví jednoznačně. Ten únos tedy nebyl žádnou zákonitostí, ale prostě jen nebetyčnou smůlou – asi stejnou, jako když se někdo zabije na D1. Je to smutné, ale přestanete snad kvůli tomu jezdit autem do Brna?

Zopakujme to znovu: dva únosy za deset let a oba dopadly dobře. Základní ponaučení, které nám kritikové údajné “nezodpovědnosti” obou dívek předkládají k věření („Neměly tam jezdit, blbky!“), tedy nefunguje. Pákistán sice samozřejmě není Evropa, ale ani nejde o přehnaně nebezpečnou destinací typu Afghánistánu, Iráku nebo dnešní Sýrie pod vládou Islámského státu.

Cestování jako “sluníčkářství”?

Na HedvabneStezce.cz založil anonym s nickem „Karel“ diskusní vlákno s výsměšným názvem „Hanča a Tonča se nám vrátily! :-D“ (pozn. redakce: diskuse již byla smazána.). Kromě údajného „sluníčkaření a pánbíčkáření“ obou propuštěných dívek hodnotil i jejich vzhled a sexuální přitažlivost. Je to nejen urážlivé a primitivní, ale hlavně je to nesmyslná paušalizace. Vždyť co je na nezávislém cestování automaticky „sluníčkářského“? A co to slovo vůbec znamená? Je snad “sluníčkář” každý, kdo někam vyrazí bez cestovky za sluncem?

Nick „Karel“ ale hlavně potvrzuje slova primáře psychologického oddělení Vojenské nemocnice v Brně Jiřího Brančíka. „Dá se předpokládat, že se dívky setkají i s vulgárními reakcemi a hulvátskými projevy,“ řekl Lidovým novinám.

Muslimové jako mimozemšťani

Příčinou vulgarit na adresu Hany a Antonie je hloupost, omezenost a závist lidí, kteří by k podobné cestě sami nikdy nenašli odvahu. Zlomyslně se proto radují, že to někomu nevyšlo a že se mu něco zlého stalo. Navíc o cizích zemích nic nevědí a promítají si do nich nejen své neznalosti, ale i náboženské a kulturní předsudky. Proč je v Česku tolik nenávisti k muslimům? No protože tu žádné muslimy nemáme a útočíme tedy jen na svou nesmyslnou představu o neznámém. Ze stejného důvodu se bojíme mimozemšťanů. Copak jste snad neviděli Válku světů?

„Každý vidlácký primitiv má potřebu se vyjadřovat k něčemu, čemu absolutně nerozumí,“ shrnul to jeden z rozumných a slušných diskutujících na Hedvábné stezce. “Chápu ještě lůzu z Novinek a IDnesu, která buď nikdy nikde nebyla, anebo jede maximálně na Vánoční trhy do Vídně na Slevomatu. Na Hedvábnou stezku ale chodí lidé milující cestování, kteří si rádi rozšiřují obzory a to nad úroveň kvality autobusového zájezdu do Bibione…”

Mně to naopak nepřekvapuje – všechny webové diskuse jsou bez výjimky žumpa už z principu. Pokud nejsou moderované nebo podmíněné registrací (třeba přes Facebook), díky anonymitě v nich exhibují lidé s nejrůznějšími osobnostními poruchami, komplexy a frustracemi. Výsledek bývá tak tristní, že skoro nemá smysl ho číst a reagovat na něj. Umazali byste se jako ve skutečné žumpě.

Virtuální lůza

S virtuální lůzou mám bohaté zkušenosti právě z HedvabneStezky.cz. Před dvěma lety jsem tam jako znalec pákistánských reálií zveřejnil věcnou analýzu rizika, které obě unesené české cestovatelky podstoupily. Spousta anonymních diskutérů se do mě pustilo se smrští nadávek.

Autory nenávistných příspěvků spojovaly dvě věci: 1. šlo o anonymy, kteří se styděli za svá jména, 2. sami v Pákistánu nikdy nebyli. S tamní bezpečnostní situací tedy sice měli nulovou zkušenost, ale tím radikálnější byly jejich nepodložené „názory“ a „domněnky“. Redakce nakonec musela diskusi uzavřít „kvůli vulgárním výrokům, osobnímu napadání a nerelevantním příspěvkům“.

Proč mají ale anonymové i prezident nutkavou potřebu „řešit“ životy jiných a radit jim, co mají a nemají dělat, a kam mají a nemají cestovat? A Zemanův argument, že „nerozvážnost“ dívek způsobila České republice problémy a že stála spoustu peněz daňových poplatníků? Zeman sám se přece chová až neuvěřitelně nerozvážně. Přes doporučení lékařů pije, kouří, jí nezdravě a nehýbe se, což nás všechny také stojí spoustu peněz. Zeman navíc tvrdí, že jeho styl života je jeho svobodné rozhodnutí. To má naprostou pravdu, ale platí to i pro cestu po zemi do Indie.

Svoboda na cestách

Neztrácejme ale čas s prezidentem a s anonymy a na závěr si pro odlehčení trochu zafilozofujme. Život je už z principu nebezpečný – od narození jsme odsouzeni k smrti. Každý den navíc zcela dobrovolně podnikáme celou řadu aktivit, které mohou naši smrt přiblížit. Přecházíme na červenou, koupeme se bez nafukovacího kruhu, jezdíme na kole, pijeme alkohol, kouříme, jíme tučné maso a sladké zákusky, souložíme bez prezervativu…

Žádné z těchto (a tisíce dalších) každodenních rizik nám nepřijde přehnané. Ale běda, jakmile někdo udělá něco, co se vymyká z našeho chápání. Třeba vyleze na Everest, skočí s padákem nebo se rozjede po zemi přes Balúčistán do Indie. Hned je to „nezodpovědný blázen, kterému by se to blbnutí mělo zakázat“.

Miloš Zeman by tedy musel retrospektivně odsoudit i Emila Holuba, Hanzelku a Zikmunda, svatého Vojtěcha a Marca Pola. Tito lidé byli panečku teprve nezodpovědní hazardéři! Jezdili do míst, o nichž neměli žádné zprávy. Tehdy sice ještě nebyl internet, ale Pola i Vojtěcha všichni varovali. Přesto jeli.

Jenže pocit rizika je vždy subjektivní. “Den života strávený někde na kopcích v mrazu a vánici je pro někoho hodnotnější, než pro jiného deset víkendů strávených u televize nebo pět strávených na chatě u rybníka,” píše ekonom Ladislav Tajovský, který se věnuje hodnocení “nebezpečných” aktivit. “Odlišné vnímání rizika znamená, že na Špicberky jedu i tehdy, když vím, že mě tam může sežrat medvěd a v Praze ne. Že se do Balúčistánu vydám i poté, co tam unesou dvě české dívky, protože sám za sebe přikládám životu zpestřenému o tenhle způsob trávení času větší váhu, než životu bez něj.

Každý, kdo cestuje aspoň trochu proti proudu, čelí klepání na čelo těch, kteří žijí ‘spořádaně a normálně’. Tihle lidé nestojí o zbytečné riziko. Když už někam vyrazí, tak pěkně s průvodcem nebo aspoň podle průvodce. Samozřejmě na to mají právo. Problém ale je, že si z omezování rizik udělali bůžka. Mají tendenci chránit nás ostatní před nezodpovědností… nás samotných. Začíná to povinností dětí nosit na kole helmu. Proti tomu přece nikdo soudný nemůže protestovat. Jenže kde to skončí? Prostě – buďme sice opatrní, ale svou svobodu si hlídejme aspoň na cestách.”

Autor Ivan Brezina navštívil Pákistán šestkrát (z toho čtyřikrát pozemními cestami z Íránu a západní Číny) a celkem v něm prožil skoro rok života. Jeho průvodce Cesta na Východ, popisující pozemní trasu z Prahy do Indie, vyšel v letech 1995 a 2001. Třetí vydání právě dopisuje.

Redakce HedvabneStezky.cz pevně věří, že tentokrát povedou diskutující diskusi v duchu „i nesouhlas se dá vyjádřit slušně“ a nebude potřeba diskusi u tohoto článku vypnout.