V srdci Kolumbie se na horském hřebeni Střední Kordiléry ve výšce okolo 2000 metrů nad mořem rozprostírá město Manizales. Z výšky přes 5000 metrů pak shlíží doutnající vulkán Nevado del Ruiz jak na jeho lesknoucí se nákupní centra, tak na slumy plné drog a násilí.
Patnáctiletá Juliana seděla na své posteli poblíž přivřených dveří, kterými nakukovala zvědavá slepice. S nuceným úsměvem se mi snažila dívat do foťáku, protože předpokládala, že to je to, co od ní chci.
Seděla tam vedle několika plyšových zvířátek a mě v tom šeru trvalo notnou chvíli, než jsem rozpoznal její těhotenské bříško. Byla v šestém měsíci. Otec nemá o potomka zájem. Alespoň má Juliana soukromí, bratr, který s ní jinak sdílí pokoj, je ve vězení za prodej drog. S výchovou jí pomohou nezaměstnaní rodiče.
Manizales je průměrné Kolumbijské město. 400 tisíc obyvatel – ani velkoměsto, ani vesnice. Problémy, které jej sužují, také nejsou v Latinské Americe výjimečné. Poměry a situaci na kontinentě ilustrují ale docela dobře.
Centrum města kvůli požárům ve dvacátých letech neoplývá výjimečnou koloniální architekturou. Několik honosnějších domů se ztrácí ve změti betonu a oceli. Centro histórico je ale plné restaurací, kantýn a obchodů a má svou pulsující atmosféru. Lidé zkoumají výlohy, dumají nad partičkou šachů nebo z kelímku usrkávají tinto, jak se tu říká černému kafi.
Elitu města tady ovšem neuvidíte. Bohaté vrstvy se odstěhovaly daleko odsud. Tohle je nižší střední a, dejme tomu, vyšší nižší vrstva. Stačí popojít tři bloky od hlavního Bolivarova náměstí a ekonomická úroveň obyvatel klesá ještě níž. Tváře se mění. Pleť tmavne, přibývá jizev a děr v oblečení. Z kantýn se ozývá větší randál, je tu víc odpadků a pouličních psů. Domům ubývá omítky, ulicím asfaltu. A moje srdce bije o poznání hlasitěji.
Pokud vás problematika života v chudých čtvrtích Manizales zaujala a chtěli byste se dozvědět více o projektu Ing. Petra Šmelce, případně podpořit nadaci Cruzada Social, pro kterou pracuje, podívejte se na www.globalgiving.org. Prostřednictvím odkazu je možné jednoduše přispět na vzdělání a výživu dětí žijících v nejhorších podmínkách. |
Při přípravě projektu pro místní nadaci jsem měl možnost opakovaně navštěvovat obyvatele čtvrtí San José, Sierra Morena a La Galería, které začínají jen několik bloků severně od centra. Všechny tři čtvrti jsou oficielně klasifikovány jako tzv. kategorie estrato 1, tedy místa obývaná nejchudší společenskou vrstvou. Vrstvou pohybující se někde na hranici „normální“ a extrémní chudoby, tedy na hranici schopnosti uspokojit základní potřeby.
Ať už místa nazveme slumem nebo favelou, jsou to typická nejchudší latinskoamerická barria, kde lidé bez pravidelného zaměstnání přežívají ze dne na den v začarovaném kruhu plném násilí, drog a alkoholu.
Kolumbijská společnost je od 90. let oficiálně rozdělená na 6 vrstev, podle čtvrti, ve které žije. Vrstvy (estrato) 1 a 2 vymezují nízkou společenskou třídu, vrstvy 3 a 4 střední třídu a 5 a 6 reprezentují třídu nejvyšší. Estrato určuje radnice a podle něj platí Kolumbijci daně, školné a další veřejné poplatky.
Juliana zmíněná v úvodu žije s rodiči v malém domku stlučeném z bambusu a prken na okraji Sierry Moreny, těsně nad strmým srázem. Už je to několik měsíců co jim odpojili elektřinu, není na zaplacení účtů. Juliana chodí na místní colegio (základní a střední škola dohromady) a jako příslušník estrato 1 dostává příspěvek 10 tis. pesos (1000 Kč) měsíčně od města. Otec si občas po nocích něco přivydělává hlídáním budov v lepších čtvrtích. Dát dohromady peníze na nájem a jídlo je každý měsíc novou výzvou. A za tři měsíce přibude do domácnosti nový člen.
Obecná teorie tvrdí, že do permanentní chudoby, ze které již bez zásahu zvenčí není úniku, se rodina dostane, pokud bez pravidelného příjmu zůstanou tři generace po sobě. Z rodiny se tak vytratí jak fyzický, tak sociální a kulturní kapitál a již absolutně není na čem stavět. Z mizérie se špatně dostává ven. Jedinec, který bojuje o přežití, těžko najde čas na studium. Bez něj ale šanci na normální práci nemá.
Podle studie Fernanda Amadora, ředitele katedry antropologie a sociologie na místní Univerzitě Caldas, 60 % obyvatel čtvrti San José vychodilo nejvýše pět tříd základní školy. Nezbývá tak, než si přivydělávat hlídáním budov, zaparkovaných aut nebo sběrem odpadu. Část obyvatel pak raději volí prodej drog nebo prostituci.
Minimální příjem v Kolumbii by se v poměru k cenám nemusel zdát zase tak špatný – téměř 6 tis. Kč (2013). Jenže to platí pouze u dlouhodobých kontraktů. V estrato 1 a 2 nemá dlouhodobý kontrakt skoro nikdo. Skoro nikdo totiž nemá vůbec žádný kontrakt. Většina brigád je prostě na černo.
Podpora v nezaměstnanosti neexistuje. Pro pozorovatele zvenčí se může zdát nemožné, aby rodina s tak minimálními zdroji neumřela hlady. „Je to možné jen díky rozsáhlé síti známých a příbuzných, mezi kterými probíhá klasická výměna věcí a služeb,“ uvádí Fernando Amador, který se problematikou života v těchto čtvrtích zabývá dlouhodobě.
Část se v něm narodí. Podle studie Fernanda Amadora žije 60 % obyvatel San José v barriu déle než 15 let, 31 % déle než 30 let. Některým obyvatelům nezbude, než se sem přestěhovat z lepších čtvrtí z důvodu ztráty práce nebo úmrtí v rodině. Jednoduše musejí tam, kde se platí nižší nájem.
Většina nově příchozích jsou ale tzv. vnitřní vysídlenci (desplazados), tedy lidé utíkající z konflikty sužovaných částí země. Tito lidé byli nuceni opustit své domovy kvůli nekonečným bojům mezi armádou, gerilami (v čele s marxistickou FARC) a oddíly domobrany (paramilitares). Nepřehledný konflikt, kde hlavní roli hraje pěstování koky a produkce a distribuce kokainu, donutil miliony lidí opustit své regiony z obavy o život.
„Pocházíme z Nariña (region na jihozápadě Kolumbie), sem jsme se přestěhovali před čtyřmi lety,“ vypráví matka Juana Carlose, dvanáctiletého kluka, který mě pozval domů. „V Nariñu už nešlo zůstat, bratranec měl problém s gerilou…,“ snižuje hlas „zabili ho a nám bylo ,doporučeno‘ abysme odešli.“ Na poměry ve čtvrti San José si nestěžuje. Se sousedy vycházíme dobře, dodává ale: „Děti často vidí, co by asi neměli… Násilí na ulici je tady dost, každou chvíli je někdo přepadenej nebo pobodanej.“ V jejím hlase je cítit smíření. Většina místních jiné než takto násilné prostředí nezná, v tomhle vyrostli. Každý má u sebe alespoň nůž a každý je pořád ve střehu. Tak to prostě chodí.
Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Bezpečnost a drogy jsou dva od sebe neoddělitelné problémy vévodící pomyslnému žebříčku potíží těchto míst. Minimální vzdělání, chybějící motivace a nevalné vyhlídky na budoucnost nakonec přivedou velké procento obyvatel k alkoholu, kokainu nebo jeho lacinější verzi – basucu, eventuelně k čichání lepidla. Jakékoliv ambice a hodnoty se brzy vytrácejí a jedinou snahou jedince je jakkoliv sehnat prostředky na další drogy a přežití dalšího dne.
Některá místa, většinou okrajová, se snaží policie alespoň zhruba ohlídat, do těch hlavních kotlů si ale netroufne. Situace je různá podle oblasti. Paradoxně nejbezpečnější jsou místa, která si hlídají šéfové drogových gangů (tzv. ollas). Ti se snaží, aby se nic vážnějšího nedělo a jejich region tak nepřitahoval zbytečnou pozornost orgánů zvenčí. Některá místa jsou naopak nechána na pospas sama sobě.
Problémy tu prý hrozí hlavně lidem z venku, místní se mezi sebou znají a většinou se respektují. Těžko ale říci do jaké míry to tak úplně platí. Když mluví matka Juana Carlose o relativní bezpečnosti její ulice, dodává také, že byla už několikrát vykradena. Srovnávat to s tím, co si pod pojmem bezpečí představuje středoevropan, je asi úplně zbytečné.
V bludišti ulic Sierry Moreny jsme popíjeli pivo s Pablem, který studuje filosofii na místní univerzitě (vysokou školu tu má údajně méně než 1 % obyvatel). Seděli jsme před jeho pronajatým domkem. „Hlavní ulice tady jsou celkem bezpečné, nikdo se nechce zaplést s ollas. Stejně si ale musíš dávat bacha. Pistoli tu má kde kdo – na tržišti v Galerii ji koupíš za 50 tisíc pesos (500 Kč).“
Odpovídám mu, že nemám u sebe nic, není přeci důvod, aby mě někdo přepadával. „Amigo, tady je ta logika úplně převrácená, oni tě právě proto nožem bodnou – aby sis pamatoval, že příště je lepší něco u sebe mít…,“ a ještě dodává „takhle sem tady seděl, je to asi rok, když támhle na rohu někdo hodil granát.“
Jako by nebylo nebezpečí dost, další přichází v podobě přírodních živlů. Centrum Manizales se rozkládá na horském hřebeni. Cesty odtud vedou jen dolů. Obecně se dá říci, že čím víc dolů půjdete, tím nebezpečnější to bude (ze všech výše uvedených důvodů). Svahy jsou prudké a dost prudké jsou i časté tropické lijáky. Chatrče z bambusu postavené ve strmých svazích podmínkám jen těžko odolávají. Fernando Amador to opět uvádí v procentech – na strmé půdě s velkou šancí sesuvu je postaveno 47 % všech domů čtvrti San José.
Často jsem lidem pokládal jednoduchou otázku – jsou tady spokojení a šťastní? Většina řekne, že jo. Kolumbijci a vůbec Latinos jsou takoví. Navíc ani jiné prostředí neznají. Tady se jim líbí blízkost centra a velkého tržiště La Galería. Při pohledu na jejich jizvy, jejich domácnosti a po vyslechnutí jejich příběhů ten latinský optimismus jen těžko chápu. V La Galeríi seženete opravdu všechno, od čerstvého ovoce a zeleniny, přes většinu v okolí ukradeného zboží, zbraně až po drogy a ne příliš lákavě vypadající prostitutky. „Hlavně tam nechoď po setmění, v místních kantýnách se to každou chvíli serve… hodně mačet… tam je to caliente kámo…,“ varuje mě Pablo.
Řešení situace je pomalé a složité. Nebezpečí navíc nezůstává jen uvnitř těchto čtvrtí, ale ohrožuje celou společnost. Bez základního vzdělání a vštěpování elementárních společenských hodnot budou obyvatelé estrato 1 vždy spíše inklinovat k drogám a násilí a Latinská Amerika zůstane divokým západem.
„Řešení? Řešení je pořádnej zámek na dveře, …a na ulici neukazuj nic drahýho, asi nejlepší je na ulici vůbec nebejt… radši si zavolej taxi,“ poradil mi Ernesto, můj známý z estrato 5.
Petr Šmelc po maturitě v západním Texasu v roce 2004 nevydrží dlouho na jednom místě. Ze studijních, pracovních a dalších důvodu se tak ocitá ve Španelsku, Indii, Střední Americe a jiných místech. Jako ekonom se nejvíc zajímá o to, jak funguje normální život, snaží se dostat mezi obyčejné lidi a bavit se s nimi na barech, v jídelnách, rozpadlých autobusech, na trzích. Rád má země, kde to žije, vyhledává co nejvetší mumraj. Na druhou stranu od něj pak ještě raději utíka do hor a pralesů.
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
