Koločava: Jak to bylo s Nikolou Šuhajem?

Do Koločavy jsme dojeli v přeplněné maršrutce kolem osmé večer. Autobusík se kolíbal ze strany na stranu, házel cestujícími a co chvíli hrozil vypovědět službu. Na patnácti sedadlech se nás tlačilo pětadvacet: vesměs postarší babičky, klimbající nad proutěnými koši s vejci a mlékem, pár štíhlých Ukrajinek v  přiléhavých oblečcích a vkusných střevících, nespecifikovatelní muži středního věku a čeští turisti. Dopravní prostředek různorodého obsahu zaparkoval za jednou z  krav, líně popásajících travinu na okraji silnice, a my se vydali vstříc dobrodružství. V plánu bylo vidět všechno, co více či méně souvisí s legendárním zbojníkem, projít Karpaty, pokračovat do Kyjeva a snad až na Krym. Na necelé tři týdny poměrně velkolepý plán.

Očekávanému spěchu jsem nejprve udělala přítrž já (vyčerpaná cestou), posléze Rosťa (opařený vroucí polévkou). Do Vyšneho Nemeckého jsme se nechali odvézt autem, odsud došli do Užhorodu a ještě téhož večera pokračovali z překvapivě moderní železniční stanice směrem na Chust. Asi stodvacetikilometrová cesta vlakem sice vyšla na pět hřiven (1 UAH = cca 4 Kč), ale trvala bezmála čtyři hodiny. Po klidné noci vprostřed kukuřičného pole nás osud zavál do Mižhirje a Koločavy. Cesta měřila o třicet kilometrů méně, trvala celý den a stála třikrát tolik. Jakýsi taxikář nám nabízel odvoz za víc jak 100 UAH – patrně tu o finanční situaci českých studentů nemají ponětí. Což je vzhledem k poměru cizinců z Česka a odjinud k nevíře.

V zeleném údolí

Koločava se táhne v údolí mezi pohořími Gorgany a Krásna jako vařená nudle. Břehy řeky Těrebly lemují horská úbočí, husté lesy, vonící květiny a smradlavý odpad. Plechovky, igelitové tašky, konzervy – nepřeberné haldy čekají na zdvíhající se vodu, která je odnese o vesnici dál. Správa kempu v krymském Privitne měla recyklaci zařízenou lépe: zbytky jídla i obaly od potravin přežvykoval párek naditých krav. Přitom v Koločavě je jich víc jak aut, křižují silnice a na chodnících se lidem pletou pod nohy.

„Pažalsta, mně treba sandále. Moj priatěl v horách, horúca voda na nohu…“ mumlám, schválně zatajujíc, že máme stan za první pasteveckou ohradou. Rosťa na mě bosky čeká; nárt i patu obalené obrovskými puchýři, že už nemáme ani jeden na výstup do hor pomyšlení. Jako zatím všude na světě se přesvědčuji, že když lidé rozumět chtějí, rozumí. „Koločavané“ chápavě kývají hlavou, krčí rameny a radí jeden přes druhého, žádný se ale nemá k tomu, aby sandále daroval či alespoň prodal.

Prolézám domky na hlavní ulici honosně nazvané bulvár Ševčenko a v duchu se modlím; nést svého (ač lehkého 58 kg) přítele na zádech až někam k „výpadovce“, a pak platit předražený „taxík“ do Mižhirje se mi nechce. Slunce pálí o sto šest, takže se do místního smíšeného zboží lopotím doslova a do písmene „v potu tváře“. Odměnou mi jsou poslední dvě chlapské sandále v celé Koločavě – pětačtyřicítka a šestačtyřicítka, naštěstí pravá a levá.

V průběhu neplánovaného výletu pochopím, že se tu toho muselo od dob Nikoly Šuhaje hodně změnit. Druhá světová válka nezatočila s malebnou dřevěnou vesničkou o nic víc než Stalin. Dvacet let československé „nadvlády“ postrčilo osadu lepším směrem, aby ji pak bída s chudobou chňaply ještě mocněji. Všímáte-li si detailních obrazů, svět kolem nabývá groteskní podoby. Chátrající budovy kdysi tajné výrobny navigačních komponentů balistických raket, socialisticky kvádrovitá škola a zrenovovaná Česká hospoda v místě někdejší četnické stanice v kontrastu s chajdami, studnami, dřevěným kostelíkem a zmiňovaným dobytkem. Krom skromně oděných domorodců je tu spousta mladých lidí v naleštěných „goretexkách“, s „gemmáckámi“ batohy na zádech a „huďáckými“ mikinami kolem pasu. 10 % turistů mluví slovensky, ostatní jsou Češi.

Svérázná vesnice Koločava je jako magnet

Všechny sem táhne příslib Ivana Olbrachta, který v knize Nikola Šuhaj Loupežník vykreslil Koločavu jako svéráznou vesnici, obklopenou divokými kopci a malebnými údolími. Bylo by však navýsost hloupé tvrdit, že každý český turista, co se v Koločavě objeví, četl z Nikoly byť jediný řádek. Snad ty davy viděly Uhdeho Baladu pro banditu nebo se zaposlouchaly do Koločavy manželů Ulrychových. Buď jak buď, ročně sem zavítají desítky krajanů, což má blahodárný vliv na lingvistické vzdělání místních obyvatel: někteří už mluví téměř plynule „po našem“.

Jak to ve skutečnosti bylo s loupežníkem, jehož podle pověsti chránila před kulkami kouzelná větévka? Dobový tisk píše o Nikolu Šuhajovi jako o „mladíkovi prostřední postavy, černých očí a černých knírků, s bledolící tváří, který jest odvážný a smělý, jsa podrážděn drzý do nejvyšší míry“. Nikola byl zbojník jako každý jiný a podobně pohnutý osud měli jeho „kolegové“ ze všech okolních vesnic. Olbracht si ke zpracování motivů nezranitelnosti, lásky k ženě i horám a smyslu pro spravedlnost vybral jeho příběh, čímž z něj učinil takovou legendu, že mnozí začali pochybovat o autentičnosti. Však se nad knihou pohoršovali samotní četníci: „Podle zpráv některých listů jsou četníci velmi rozhořčeni nad tím, že státní cena 28. října byla udělena Ivanu Olbrachtovi za knihu Nikola Šuhaj. Četnická korespondence zdůrazňuje, že přiznání ceny v době, kdy čtyřicet osm četníků bylo ,těmito individui´ sprovozeno ze světa, vzbudilo v řadách četnictva hluboké politování a má za to, že se udělení ceny stalo ,patrně omylem´.“ /Haló noviny, 7. listopadu 1933/

Nikola skutečně nebyl žádný lidumil. Faktografie udává rok narození (1898) a úmrtí (1921), rodiště (Koločavu), životní lásku (Eržiku Dračovou), dceru (Annu, provdanou Štajerovou) a pár životních mezníků. Roku 1917 narukoval k 85. uherskému pluku, záhy zběhl a schovával se v rodném kraji do konce první světové války. Kariéru národního hrdiny, co bohatým bere a chudým dává, ukončil po svatbě s Eržikou, aby zanedlouho zjistil, že pro něj usedlý život není. V roce 1921 ruply četníkům nervy a vypsali odměnu za jeho dopadení, čímž si zajistili spojenectví dříve mlčících Šuhajových fandů. Jazyky kdysi oddaných přátel byly rozvázány a snad aby (jako už jednou) Nikola z vězení neuprchl, byl pro jistotu zamordován. Jak přesně se to stalo, nevím. Olbracht tvrdí, že na něj přišli bývalí kamarádi se sekerou; v Rudém právu se 27. srpna 1921 psalo: „Šuhaj skutečně zastřelen. Zprávě té se zprvu všude nevěřilo, nutno však ji podle sdělení z Užhorodu pokládati za správnou. Šuhaj byl zastřelen zradou. Dostal se do sporu s jedním ze svých pomocníků a vypálil mu chalupu. Syn poškozeného zradil četnictvu stopu Šuhajovu. Četnictvo bylo do hor, kde se Šuhaj zdržoval, staženo ve značném počtu. Oddíl četníků na zrádné udání Šuhaje přistihl a než mohl vystřelit, byl kulemi četnických pušek přímo provrtán. Dostal sedmnáct ran.“

Šuhajův hrob není žádná majestátná kobka. Železný kříž se krčí v žloutnoucí trávě, jakoby ve shodě s Nikolajovým životem. Kousek odsud je pochována Eržika.

Chce-li se člověk nadechnout atmosféry zbojnického života zplna hrdla, nechť se vydá od „centralnyjho rynku“ na západ. To, co stojí za památníkem Ivana Olbrachta, nejsou kasárny ani závodní jídelna, nýbrž zdejší škola. Budova je přes den otevřená, takže se tu můžete projít a naznat, že muzeum Ivana Olbrachta bude patrně jinde – to by však byla chyba! Dřevěná „zeď“ v sobě ukrývá dveře a za sebou malou místnůstku s expozicí. Pro klíče se musíte vydat do České hospody, vstupné (jak jsem se dočetla v jakémsi průvodci) činí 2 UAH na osobu, ale my se (aniž bychom se o to snažili) vytratili bez placení. Podomácku sestavená výstava disponuje vším, co tu po sobě Šuhaj a hlavně Olbracht zanechali.

Touláme se po asfaltce, děravé jak řešeto, zpátky. Řeckokatolický dřevěný kostelík sv. Ducha je zavřený, tak ho aspoň zachytím hledáčkem. Lehce se pokřižuji před trojicí hrobů místních četníků, kteří prý padli právě rukou Nikoly. Ohlédnu se za novým betonovým svatostánkem a pokývám jedné z krav na rozloučenou. Loučím se s Koločavou a v uších mi znějí slova Spisovatele: „Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem: dlouho.“