Kniha Peru pod kůží

Peru pod kůží

Směsice přírodních a historických pozoruhodností v Peru je tak dokonale „namíchaná“, až se z toho točí hlava. Od předlouhého peruánského pobřeží Pacifiku se směrem do vnitrozemí zdvíhají nejvyšší hory tropického pásma, aby se pak snížily do obrovské pralesní pánve, již vytvořila nejmocnější řeka světa Amazonka, která v oněch peruánských velehorách pramení.

Nejnovější archeologické nálezy dokazují, že právě na území dnešního Peru vznikly první velké indiánské civilizace, které pak v průběhu několika tisíciletí našly pokračovatele v říších, jejichž kulturní úroveň lze měřit s tím nejlepším, co v jejich době existovalo v jiných částech světa. Kniha je doplněna úchvatnými barevnými fotografiemi, pořízenými samotným autorem. Zaujme nejen vášnivé cestovatele, ale všechny čtenáře, kteří mají rádi autentické příběhy z exotických zemí.

O autorovi:

Vladimír Plešinger pochází z Posázaví, vyrůstal v Kladně a přírodovědeckou průpravu získal na Karlově univerzitě v Praze. V hlavním městě také od dob studií s přestávkami žije. V době oněch přestávek žil po léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice, ale také v Tádžikistánu nebo v Peru. Publikační činnost zprvu dělil mezi odbornou a krásnou literaturu, ale pak se soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“, protože se vesměs zabývají zeměmi či územími, které poznal nejen letmým dotykem přechodného cestovatele, nýbrž tím, že byl prakticky jejich obyvatelem. O pobytech ve Venezuele či střední Africe napsal knihy Ztracené Eldorádo, Na březích Gambie, Anděl v Ďábelských horách či V zemi císaře kanibala. Vladimír Plešinger je mimo jiné autorem Knihy Konga (JOTA, 2007), která získala několik významných ocenění:

Kniha Konga se umístila mezi třiceti nejlepšími česky psanými cestopisy ve čtenářské anketě vyhlašované cestovatelským webem www.HedvabnaStezka.cz a časopisem GEO.Vladimír Plešinger za KNIHU KONGA získal HLAVNÍ CENU E. E. KISCHE za rok 2007, která je udělována českým i slovenským autorům v oblasti literatury faktu. Kniha získala 2. místo na 11. ročníku festivalu filmů, fotografií a knih o cestování GO KAMERA 2008. „Kniha Konga“ Vladimíra Plešingera se stala vítězem IV. kategorie 5. ročníku soutěže TOURMAP pořádané v rámci 41. ročníku mezinárodního filmového festivalu TOURFILM 2008.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ukázka z knihy

V kraji vod a lesů beze strání
(Loreto)

Osamělost čtyřistatisícového města – Italské poutní místo a region větší než Itálie – Skořicová výprava pluje k Atlantiku – Hněv boží a princ svobody – Naši skvělí rodáci – Amazonka jako vedlejší produkt

Cestou z letiště v Iquitosu mi taxíkář, místní rodák, řekl něco mezi vtipem a informací.

„Víte, proč všichni Iquiteńos milují Iquitos? Protože v životě nikde jinde nebyli.“

Mohla to být trochu náhoda, ale faktem je, že většina lidí, s nimiž jsem se tu dostal do styku, do téhle škatulky zapadala – a nejednalo se jen o ty, pro které byla cena letenky do Limy nepřekonatelnou překážkou. Jako by pro ně ostatní části Peru včetně Limy neměly žádnou přitažlivost. Kromě poskakování po rozbitých městských ulicích a projížďky po asfaltce do městečka Nauty (asi jako kdybyste jeli z Prahy do Pardubic a potkali cestou pět aut) nepoznala řada Iquiteńos blaho cestování po dlážděné vozovce – a zdálo se, že většině z nich to nevadí. Jejich Iquitosu po dlouhá léta patří pochybná sláva největšího města na zeměkouli bez pozemního spojení se světem, a přes sliby Alejandra Toleda v době, kdy byl prezidentem (které jsem při jeho návštěvě Iquitosu slyšel na vlastní uši), celkem nehrozí, že by o tento primát přišlo.

Připojovací silnice vedená deštným pralesem by totiž musela být dlouhá sedm set kilometrů a pořád by ještě ve vzdáleném Yurimaguas nenavazovala na asfaltku, nýbrž na to, čemu se říká tierra afi rmada, zpevněná hlína. Paradoxně je přitom stavba silnice v amazonské rovině často obtížnější než v horách. Vinu nese horké klima, pralesní vegetace, přebytek vody na zemi i ve vzduchu a také nedostatek stavebního materiálu přímo na místě. A je otázka, již by vyřešila jen shoda politiků, ekonomů a ekologů (která je iluzorní), jestli by hospodářské výhody silničního propojení vyrovnaly škodu napáchanou narušením a zpřístupněním ekosystému.

Do Iquitosu se tedy pouze plaví a létá. Plavení na pasažérských lodích je možné v odjezdovém i příjezdovém gardu na východ a na západ, přičemž Iquitos je vždy konečnou nebo výchozí stanicí. To znamená, že chcete-li v plavbě pokračovat přes Iquitos, musíte změnit loď. Dříve se odtud dalo na jediné lodi doplout až do brazilského velkoměsta Belém v ústí Amazonky, dnes je však na hranicích nutný přestup na loď s brazilskou vlajkou. Půvab lodního cestování od západu, tedy z území, kde žije více než devět desetin populace Peru, pro vás – nemáte-li neomezené časové možnosti a božskou trpělivost – skončí tím, že zjistíte, že z Pucallpy na Ucayali, Yurimaguas na Huallaze a do jisté míry i z Borji na Marańónu sice lodi do Iquitosu jezdí, ale těch schopných vzít pasažéry je málo a jejich jízdní řád není úplně spolehlivý. Jako hudba budoucnosti znějí zprávy o vybudování přístavu na Marańónu v obci Sarameriza nedaleko Borji, do níž by měla vést silnice z pacifického přístavu Paita. Kombinací této silnice s lodní cestou po Marańónu a Amazonce by došlo k ojedinělému transportnímu spojení Pacifiku s Atlantikem.

Osamělost Iquitosu ještě více vynikne při pohledu na mapu, na níž jsou vyznačeny hranice peruánských regionů. Zmíněná stokilometrová asfaltka z Iquitosu do Nauty, jediná silnice v celém regionu hodná toho jména, leží totiž nikoliv na okraji regionu, aby ho spojovala s ostatním světem, nýbrž přímo uprostřed. Na mapě s běžným značením vypadá jako legrační červená čárečka ztracená v zelené ploše, ozvláštněné jinak jenom modrými nitkami a žilkami řek. Region se jmenuje Loreto a čtyřistatisícové Iquitos je jeho jediným velkým městem a zároveň administrativním centrem.