Kišiněv avtovokzal. Hektická atmosféra přednovoročních nákupů, autobusy sem a tam. Chvíli nám to trvá, než se zorientujeme.
Slavomír Horák
Kišiněv avtovokzal. Hektická atmosféra přednovoročních nákupů, autobusy sem a tam. Chvíli nám to trvá, než se zorientujeme. Vyměnili jsme si naše „zelené“ za místní peníze s portrétem Stefana cel Mare – kultovního panovníka moldavských dějin. Je na všech bankovkách.
Několik dotazů nám trvá, než najdeme nějaké ubytování. Proti mé zkušenosti z dalších zemí Sojuzu, nás těžce zklamali taxikáři. Ti mi vždy pomohli v problémech a našli mi ubytování u někoho „na kvartire“. Tentokrát nás všichni posílají do hotelu – údajně za 40 lei (asi 2,6 dolarů). To by šlo. Hotel jsme sice našli, ale taxikáři v nás zřejmě ne zcela poznali cizince, zato když na recepci vytáhneme pasy, tak se cena zvedá skoro dvakrát. Ale 76 lei na osobu + 9 lei jednorázová registrace – to jsme ještě vydrželi. Navíc pokoj je skvělý – televize na pokoji, teplo, pohodička.
Trochu oddechu a jdeme se ponořit do uliček Kišiněva. Velmi nás zaujala katedrála na centrálním náměstí. Za ní se tyčí typicky sovětská budova bývalého Nejvyššího sovětu, dnes sídla vlády s hrdě vlající červeno-žluto-modrou vlajkou (sparťanští fanoušci by sem mohli docela dobře zapadnout). Supermoderní palác presidenta je na stejné třídě, jen poněkud dále na západ. Nás zajímá především východní část. Nejprve ale mapa a knihy. Pro mě to znamená několika minutové rozhlížení se po obchodě. Nevydržel jsem a koupil tři knihy na katedru. Mé knihkupecké ego je prozatím uspokojeno.
Procházíme rušnou třídou, všude lidé blázní s nákupy – to, co my jsme měli minulý týden, zažívají pravoslavní nyní. Obchody jedou naplno. Tady se bída země neukáže. Najednou všichni mají peníze, plné tašky vybraných lahůdek (místní vinnou produkci samozřejmě nevyjímaje). Doslova mi tečou sliny u jednoho stánku, kde je vystaveno asi 40 druhů červených a podobný počet bílých vín, nepočítaje v to moldavské koňaky.
Jako z pohádky působí malý pravoslavný chrám nedaleko místní akademie věd s typickou teplou atmosférou, která je mi blízká, přestože nejsem věřící.
Docházíme až na nádraží – z měst nám zatím něco říká především Tiraspol a Ungheni – do obou míst budou zřejmě směřovat naše kroky. Zjišťujeme cenu jízdenky do Tiraspolu – směšných 13,40 lei (asi 25 korun). Ale tam pojedeme až za několik dní. Ale vlaky alespoň trochu jezdí, raději bych se spoléhal na ně. Bohužel síť je poměrně málo hustá – vlaky v Moldávii jezdí z Kišiněva na sever přes Ungheni, Balti do pohraniční Oknice (ukrajinské hranice) a na jih přes Bendery, Causeni (Kaušeni), Besarabjasku do Reni na Ukrajině. Z Bender pokračují vlaky dále přes Tiraspol a do Oděssy.
Večer teoretizujeme nad programem a konečným rozhodnutím je vydat se zítra na nejdelší trasu na sever do pevnosti Soroca.
