Sedáme do maršrutky a ještě za světla se můžeme naposledy projít po Kišiněvě. Konečně jsem si mohl vyfotit mohutný presidentský palác, sochu Stefana cel Mare se zdvihnutým křížem – symbolem krále-ochránce křesťanského světa proti muslimské Osmanské říši.
Slavomír Horák
Sedáme do maršrutky a ještě za světla se můžeme naposledy projít po Kišiněvě. Konečně jsem si mohl vyfotit mohutný presidentský palác, sochu Stefana cel Mare se zdvihnutým křížem – symbolem krále-ochránce křesťanského světa proti muslimské Osmanské říši. Tento faktor se objevuje i v oficiální sovětské historiografii, která tak hledá přirozenost spojení ruského a moldavského národa. Dnes je tento trend opačný a novodobá moldavská historiografie se spíše opírá o příbuzenství s Rumunskem a cokoliv se dělo v sovětském období, je v zásadě špatné a úpadkové. Pravdu zřejmě nemá ani jedna koncepce, ale to už přenechejme historikům.
My si chceme vychutnat poslední večer v Kišiněvě. V supermarketu si připadáme nejen jako doma, ale díky nízkým cenám také jako zazobanci. Vybíráme si jednu opravdu lepší značku – kdo by koneckonců odolal láhvi skvělého Codru, ročník 1999 za pouhých 65 Kč. Po návratu jsem úplně stejnou značku a stejný ročník viděl v naší vinotéce – skoro pětkrát dražší.
Debužírujeme, jíme a trochu i hodnotíme celou cestu. Jarda zítra odjíždí, já chci jet ještě na dva dny do Comratu.
Loučení s Moldávii se však pro Jardu ukázalo jako lehce problematické. V noci se spustil mrznoucí déšť a všechno asfaltové bylo pokryto tenkou, ale souvislou vrstvou ledu. Snažíme se klouzat se k nádraží. Cesta na autobusové nádraží, která i velkým batohem trvá necelých 20 minut, se protáhne téměř na dvojnásobek. Mezi tím jsem sebou dvakrát seknul, nepomohly mi ani vibramy na Goretexech. „Sem by se pomalu hodily mačky,“ broukám si pro sebe.
Autobus do Iasi, na který má můj kolega jízdenku stojí na nástupišti a zdá se dokonce, že chce snad i odjet, ale hlášení nádražního rozhlasu oznamuje, dokonce i rusky, že všechny autobusové linky jsou zrušeny.
Jarda se rozhoduje neriskovat a protože máme ještě dosti času doklouzat se na nádraží, raději pojede vlakem – projede si alespoň cestu z Kišiněva až do Čech po železných nitkách, kterým taková námraza nevadí. Krátké rozloučení, vlak odjíždí a já zůstávám definitivně sám.
