Khumbu: U obrů v předsíni

Odletová hala pro vnitrostátní lety v nepálském hlavním městě Káthmándú patří v sedm hodin ráno k nejrušnějším místům na zeměkouli. Panuje tu téměř dokonalý chaos, touto dobou totiž odlétají desítky letů a na nějaká pravidla se tu příliš nehraje. Člověk si tu proto musí hodně hlídat, aby vůbec odletěl nebo aby se nenechal omylem vmanévrovat do špatného letadla a neskončil tak místo v Himálaji třeba v džungli u indických hranic.

Podle letenky jsme měli odstartovat ve čtvrt na osm, pohledná úřednice u pultu nás ale několikrát s úsměvem vrací zpátky do haly a až okolo desáté nás vypouští na letištní plochu, kde už čeká malé letadélko pro dvanáct lidí a (hurá!) taky vozík s našimi batohy. Čtyřicet minut letu mezi postupně se zvedajícími vrcholky, pak poněkud adrenalinové přistání na maličkém letišti v Lukle a najednou jsme ve světě, ve kterém na shon a chaos v Káthmándú rychle a ochotně zapomínáme. Čeká nás dvoutýdenní trek uprostřed nejvyšších hor světa, v oblasti Solu Khumbu pod Everestem.

Lákadla Solu Khumbu

Když jsme začali plánovat cestu do Nepálu a radili jsme se se zkušenými znalci místních poměrů, našli se i takoví, kteří nám trek v Khumbu rozmlouvali. Prý se tam člověk hlavně na vrcholu turistické sezóny prodírá davy lidí jak na tatranské magistrále, cestu lemují odpadky a místo autenticky horského zážitku na každém druhém kroku čeká stánek s Coca-colou. Jenže lákadla měla větší váhu a bylo jich víc.

Trek pod Everestem má téměř ideální profil, začíná se v Lukle v bezpečné nadmořské výšce 2800 m, pak se po několik dalších dnů neustále stoupá a stoupá, tělo má tak dost času na aklimatizaci a mělo by bez problémů zvládnout i výstupy na vrcholy Gokyo Ri či Kala Pattar, v obou případech do výšky okolo 5400 m.

Dostatek turistických ubytoven po cestě jsme považovali spíš za výhodu než za problém, tři ze čtyř účastníků treku totiž celou akci pojali jako fotografickou expedici a když s sebou vláčíte nějakých 12 kg fotovýbavy na osobu, je docela milé, když k tomu navíc nepotřebujete stany. Hlavně nás ale přesvědčily nádherné scenérie, jimiž trasa vede. Po dvouletém plánování a přípravách jsme tedy na místě, vycházíme z Lukly a trek začíná.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Panoráma na dlani

První etapa je spíše zahřívací – obrazně i doslova, říjnové slunce příjemně hřeje, počasí ideální na kraťasy a tričko. To ještě netušíme, jak se nám po něčem podobném bude v následující fázi stýskat. Velehorská fáze začíná ve svérázném městě Namche Bazaar, což je hlavní správní středisko celé oblasti pod Everestem. Nevede sem jediná silnice, veškerou dopravu obstarávají karavany jaků a občasné lety vrtulníků, přesto je tu velmi živo. Hotely, ubytovny, restaurace, bary, dokonce kino, ve kterém každý večer promítají filmy s horolezeckou tematikou.

Z kopce nad Namche si poprvé prohlížíme úchvatná velehorská panoramata. Everest, Lhotse, Nuptse, Cholatse a největší krasavice mezi horami Ama Dablam, vše jako na dlani. Za Namche se cesta rozděluje – jedno údolí vede na severozápad do osady Gokyo a ke slavným stejnojmenným jezerům, druhým se přes neméně proslulé Tengboche dostanete do základního tábora pod Everestem. Máme v plánu projít oboje, přechod mezi oběma dolinami vede přes známé a obávané sedlo Cho La ve výšce 5350 m. Tak schválně, jestli se to vydaří.

Během několikadenní cesty do Gokya se bohužel kazí počasí a pár dnů stoupáme v mracích za občasného sněžení, takže okolní nádheru spíše tušíme než vidíme na vlastní oči. Podle místních je to touhle dobou hodně neobvyklé, ovšem přírodě neporučíš. Navíc je pořádná zima – přes den to tolik nevadí, člověk se zahřeje chůzí, ale večery v ubytovnách jsou hodně studené (a to jsou v jídelnách většinou kamna, nicméně jačí trus zjevně k nejvýhřevnějším topivům nepatří). Před příchodem do Gokya se ovšem počasí umoudřuje a my nestačíme zírat.

Uprostřed osmitisícové nádhery člověk úžasem ani nedýchá – naprosto chápu, proč se dávní poustevníci uchylovali právě do hor. Jako by tady skutečně na člověka působily vyšší síly, cítím je na každém kroku. A ačkoli všichni čtyři už máme něco odchozeno a v horách trávíme maximum volného času, tohle je úplně jiný zážitek než Alpy, Tatry, Pirin nebo třeba i bolivijské Andy. Tam všude je civilizace (symbolizovaná hlavně automobilovou dopravou) maximálně dva tři dny cesty, tady se desítky a stovky kilometrů na každou stranu táhnou jen a jen štíty a údolí. V životě jsem si nepřipadal menší a jen tiše děkuji těm velikánům okolo, že nás sem aspoň na tu chvilku pustily.

Počasí nám mění plány

Pohled z vrcholu Gokyo Ri (5380 m) patří k životním zážitkům. Samotný výšlap není nijak obtížný, trvá zhruba dvě hodiny z Gokya a technicky na něm není náročného vůbec nic kromě výšky. A nahoře se ocitáme v tom nejkrásnějším sousedství, jaké si v horách dokážete představit – Čho Oju, Everest, Lhotse, Makalu, Arakamtse, to všechno máme jako na dlani, jen si sáhnout. A dole pod se třpytí nádherně zbarvená jezera a obří ledovec Ngozumba.

Další cesta vede právě přes něj a odtud do již zmíněného sedla Cho La. Tenhle výstup je mnohem náročnější než cesta na Gokyo Ri, jsme ale rádi, že se sedlo dá vůbec projít – podle místních bylo ještě před týdnem zcela zapadlé sněhem. Zima dosahuje vrcholu – láhve vody, které v noci zamrzly, se nám nedaří rozmrazit po celý den. Doporučený pitný režim během dvanáctihodinového pochodu v pětitisícové výšce vypadá asi jinak, ale do osady Dzongla dorážíme večer v pořádku.

Plány na závěrečnou část treku nám trochu mění příroda – dozvídáme se, že se pro špatné počasí už pár dnů nelétá do Lukly ani z ní, což je docela problém (cesta z Lukly na nejbližší silnici trvá minimálně pět dnů). Zároveň ale předpověď hlásí na pár dní zlepšení, což znamená dostat se co nejrychleji dolů.

Vzdáváme tedy plánovaný výstup k základnímu táboru pod Everestem a během dalších dnů sestupujeme přes Dingboche a Tengboche zpátky do Namche Bazaar. To ale neznamená, že by zážitků ubylo – zvláště Tengboche s legendárním klášterem patří k nezapomenutelným. Pohled ze svahu přilehlé hory Kantegha na Everest v záři vycházejícího slunce, zatímco z kláštera hluboko pod námi znějí charakteristické buddhistické trouby, to z hlavy opravdu jen tak nedostanete.

Stesk v Lukle

Do Lukly dorážíme unavení, špinaví a zarostlí, přesto docela závidíme všem, kteří stoupají po cestě proti nám. Jistě, sprcha po čtrnácti dnech a teplá postel v pohodlném hotelu v Káthmándú není špatná věc, stačí ale pár dnů a člověk by vyrazil znovu. A klidně tutéž trasu – škarohlídské pověsti se nijak zvlášť nepotvrdily, v horách bylo čisto, sice nikoli prázdno, ale se zmíněnou tatranskou magistrálou bych to určitě nesrovnával. A pozitivních zážitků bylo tolik, že případná negativa hravě převálcují. Himálaj je návyková záležitost…