Když v Ladakhu prší

Pozdě večer mě na ulici Lehu v severoindickém Ladakhu zastavil kamarád. Chtěl vyrazit společně na večeři a do baru. Byla jsem ale unavená, opakovaně jsem nabídku odmítala. Pak řekl: „ … neodkládej nic na zítřek – nikdy nevíš, co bude zítra“. Kdo by byl tušil, v jak hlubokou pravdu se věta během pár hodin promění. Pozvání jsem nakonec přijala a večer byl příjemný, s lahodnou večeří a zpíváním u táboráku. Táborák ale netrval dlouho, začalo silně pršet a dokonce padaly kroupy, museli jsme pod stany do úkrytu. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by tato pro Čechy celkem běžná letní bouřka, mohla tak zásadně během jedné noci změnit osudy obyvatel Lehu a přilehlých vesnic.

Na jaře jsme na ZŠ Řehořova v Brně, kde učím, zahájili pilotování mezinárodního česko-indického projektu La Ngonpo zabývajícího se rozvojovým a multikulturním vzděláváním i globální výchovou. Projekt je organizován Společností pro Fair Trade, Multikulturním centrem Praha a Hnutím Brontosaurus. Díky této aktivitě jsem byla oslovena, jestli mám zájem zapojit se do dalšího projektu Hnutí Brontosaurus, a to do dobrovolnického projektu La Ngonpo – Krajní meze. Mít možnost učit děti v ladackých školách? Fantastická příležitost, jak smysluplně naplnit dva měsíce učitelských prázdnin, poznat místní kulturu nejen jako turista a získat cestovatelské i pedagogické zkušenosti ze zcela odlišného kulturního prostředí.

Ladakh najdeme v nejsevernějším výběžku Indie, mezi hřebeny Himalájí ve státě Jammu a Kašmír. Krajina horské pouště, krajina drsná a chudá je protkána zelenými údolími s chladnou vodou z tajících ledovců. Ladakh je pro své nepříznivé podnebí nejméně osídleným regionem Indie. Hřbety hor přesahují 6000 m nad mořem.

Věděli jsme předem, že jedeme do oblasti srážkového stínu Himalájí, kde ročně spadne pouze 40 mm srážek (16krát méně než v ČR!). Kromě dobrovolníků, kteří se chystali na výstupy na okolní šestitisícovky, jsme si ani pláštěnky nebrali. Letos to byla chyba! Prudké lijáky doprovázené bouřkou byly v Ladakhu skutečně překvapením nejen pro nás, ale zejména pro místní lidi. Nejstarší obyvatelé Ladakhu v životě nic podobného nezažili. Ladacké hory nejsou zpevněny žádným vegetačním pokryvem. I malé množství srážkové vody vytvoří povodňovou vlnu a masa bahna unášeného ze svahů se valí údolím. A když se taková vlna vody setká s domy postavenými z hlíny, dopad je pak katastrofální.

Překvapení i pro místní

V pátek 6. 8. nad ránem, když jsem zrovna na pozvání kamaráda z travel agency seděla u táboráku a s dalšími turisty i místními vyzpěvovala anglické hity, začalo hustě pršet. Dokonce padaly i kroupy! Byli jsme dost překvapení, ale protože jsme byli v dobré náladě, přesunuli jsme pouze hudební nástroje pod velké stany a pokračovali v zábavě. Ani nás nenapadlo, že jen o dva kilometry níže se ve městě děje něco neočekávaného a nebezpečného.

Ráno bylo v horní turistické části Lehu zvláštní ticho, obchody i restaurace zavřené. Lidé bloumali ulicemi a jen se mezi nimi špitalo něco o katastrofě v dolní části Lehu. Místní i turisté se chodili dívat dolů do města, co se tu přes noc vlastně stalo. Spoušť! Přívalový noční déšť trvající 1,5 hodiny vytvořil vlnu, která se valila z okolních příkrých svahů dolů na město. V horní části Lehu se voda naštěstí rozlila do polí a rozprostřela na velké ploše. Dolní část Lehu je ale nešťastně sevřena mezi dvěma skalními hřbety, voda se tu neměla kam rozlít. Údolí zafungovalo jako trychtýř a pojalo až tři metry vysokou vlnu vody. Vlna se valila neskutečně rychle a živelně! Úplně zničila některé obytné domy, autobusové nádraží a přilehlé technické zázemí, telefonní ústřednu, zaplavena byla nemocnice a letiště. Nebylo patrné, kde je ulice a kde je silnice, vše byla jedna hromada suti, kamení, trámů a bahna. Autobusy a auta ležela převrácená, navalená na domy. Elektrické vedení zpřetrhané. Domy stavěné z nepálených hliněných cihel byly smetené úplně. Mezi ruinami se občas vypínaly domy z pevnějších materiálů, které byly „pouze“ zčásti poničené, podemleté. Lidé z polorozbořených domů smířeně vytahovali věci, které nebyly úplně zničeny. Nevěřili jsme vlastním očím, včera to tu ještě stálo, včera jsme tu přece chtěli kupovat lístky na autobus do Manali…

Voda smetla i další vesnice pod Lehem, které měly stejně nešťastnou polohu – Saboo, Pchjang, Choglamsar. Zcela zničena byla asi čtvrtina domů a další polovina byla zaplavena bahnem.

Vypukla panika

Okolo poledne, když jsme přišli zpět na naši turistickou ulici, nahoru do města, obchody a restaurace byly stále zavřené. Lidé začali panikařit. U benzínové pumpy stály dlouhé fronty lidí s kanistry. Turisté nervózně vyčkávali před bankomatem. Budou v něm ještě peníze? Letenky, které teď byly nedostatkovým artiklem, se nedaly platit kartou, pouze hotově. Nebude jídlo? Nebude pitná voda? Všechno nám dojde? Jediné dvě silnice spojující Leh se světem, do Manali a do Šrinagaru jsou zničené. Jak se sem budou vozit zásoby?  Turisté, kteří do restaurací chodili častěji a znali majitele trochu lépe, chodili si od nich kupovat vodu a jídlo pod rukou zezadu obchodu. Stejně tak i my… V guest housech se totiž nevaří. A co víc, to ještě nebylo zdaleka vše. Večer většina místních lidí začala panikařit, obávat se zatažené oblohy a další noční bouřky a začali balit základní věci a prchat do hor nebo na Shanti stupu nad městem – monument se sochou Buddhy o 500 metrů výš než zbylý Leh. Není se co divit jejich strachu z živlu, s jehož řáděním se nikdy nesetkali. Zpanikařili takto i plno turistů. Všichni večer pospíchali nahoru na Shanti. V ulicích nastal klid. Zase začalo pršet. Ulicemi se valila voda, sahala nám až po kotníky. My jsme ale panice nepropadli. Naše čtvrť byla opravdu vysoko a náš guest house byl celkem daleko od řeky, u které hrozilo rozvodnění. Na Shanti bylo přelidněno, lidé tam byli namačkaní, v panice, nikdo se nevyspal.

Naše skupina brontosauřích dobrovolníků šla večer na tajnou večeři do naší spřízněné restaurace, železné rolety stažené, snažili jsme se majitele a jejich zaměstnance rozptýlit, povídat si s nimi, nenechat je přemýšlet o možných následcích dalšího deštivého večera. Večer utekl jako voda, a voda nás neodnesla…

Organizování pomoci

Jelikož jsem byla v Lehu s českou skupinou dobrovolníků učících v Moravské misijní škole a ještě druhý den jsme neviděli, že by se lidem z postižených oblastí začalo nějak organizovaně pomáhat, začali jsme pod záštitou školy spolu s jejím ředitelem organizovat pomoc obětem povodní. Před školou jsme zřídili informační stánek a materiální i finanční sbírku.  Zároveň jsme byli kontaktním místem se zprávami, co se kde děje a kde je možné pomoci. Každé ráno odjížděl školní autobus s lidmi na různá místa pomáhat. Jakožto škola jsme nejprve organizovali psychickou podporu dětí, které zůstaly v záchranných kempech. Jejich rodiče šli prohledávat ruiny svých domů… Postupně se práce rozšiřovala i do manuální sféry.

Další den už jsme nebyli jediní, kdo se ujali pomoci místním lidem. Jen to pravděpodobně chtělo ty dva dny na vzpamatování. Od neděle odpoledne už pomáhala místní buddhistická asociace, i muslimská komunita a další lokální neziskovky.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Na manuální práci jsem se odtrhla od českých dobrovolníků při škole a přidala se k buddhistům. První den jsem strávila dole v Lehu na autobusovém nádraží, kde jsme ručně odklízeli z trosek dřevěné trámy a hliněné cihly. Napadlo mě, proč to neudělá ta těžká technika? Pak vidím psy a psovody. Říkali mi, že psi tu identifikovali nějaká těla, a že je potřeba je najít! Už vím, co byl ten zápach! Bezpečně už teď poznám zápach rozkládajících se těl! Setkala jsem se s ním pak ještě několikrát, ale vždy se naštěstí jednalo o zvířata. Těla jsme nenašli a na řadu stejně musela přijít těžká technika. Dále jsme pomáhali vynášet nábytek a věci z jednoho domu, který ještě stál, ale hýbal se. Vypadalo to, že brzy spadne. Nejčastější prací pak bylo odhazování bahna z domů, které ještě stály a měly první patro zaplavené bahnem… takže lopata, kyblíky, lidský řetěz vyhazující bahno před dům nebo provizorní nosítka z pytlů a klacků a vynášení bahna na hromadu ven.

Pracovat tu a pomáhat bylo přínosné pro všechny zúčastněné. Nebyla volná místa v letadle a turisté čekali, až se zprovozní silnice nebo až uloví sedadlo v letadle, tak při čekání aspoň přiložili ruku k dílu. Když se pohybujete v prostředí, kde se mnoho lidí stalo obětí katastrofy, a vy jste v pořádku, většinou vám to nedá a chcete pomoci těm, co neměli to štěstí jako vy. Člověk pracoval s místními i turisty. Příjemně si popovídal, panovala dobrá nálada. Dělat takovouto práci a smutnit by nemělo význam a nikdo by to dlouho nevydržel. Když jsme vyhazovali místním bahno z domu, byli vděční, že jim pomáháme, nosili nám občerstvení – jablka, čaj, sušenky, rum. Ladačané jsou lidé, kteří asi pod vlivem buddhismu přijímají skutečnosti tak, jak jsou. Nesmutní, že jim voda vzala dům, ale jsou šťastní, že přežili. Jsou šťastní, že na vše nejsou sami a dobrovolníci jim pomáhají odklízet škody. Bylo pro mě překvapením a zároveň velkým potěšením, že v dnešním uspěchaném a sobeckém světě, se lidé z různých koutů světa dovedou semknout a ochotně a nezištně si pomoci.

Ladačané se v této zemi v průběhu staletí naučili žít s omezenými přírodními zdroji a být zcela soběstační. Domy mají postavené z hlíny, které je všude v horách dostatek, ze sušených hliněných cihel v kombinaci se silnými topolovými trámy a vrbovou výplní mezi trámy. Tento způsob stavění domů, nezpevněné třetihorní usazeniny Himalájí a souhra dalších okolností, měly na mnoho míst v Ladakhu obrovský dopad. Celá katastrofa si vyžádala asi 180 obětí na životech, ovšem stovky dalších se ještě pohřešují.

Toto léto ve mně zanechalo mnoho dojmů, utříbilo plno myšlenek, změnilo pár postojů, a co nejvíc – uvědomila jsem si, že chci naplno prožívat každý den. A nikdy nic odkládat na zítra. Co když už zítra nebude…