Trochu legračně postávají na skalkách omývaných mořem. Sem tam se vrhají do vody a jako černé střely se prosmýknou kolem mě. Byl jsem asi jedním z posledních lidí, kteří zažili tučňáky v jihoafrickém Simons Townu na vlastní kůži.
Ta pláž leží nedaleko města Simons Town v JAR. Co by kamenem dohodil od Kapského města. Je proslulá kolonií tučňáků jihoafrických. I dnes je celkem jednoduché tyhle zvláštní ptáky, které by většina lidí v Africe nečekala, pozorovat. Ovšem zpoza plotů a betonových zídek.
Časy se mění, tučňáci zůstávají a zdi rostou
Nebylo tomu tak vždycky. Přesněji řečeno – v roce 2003 se dalo zažít to, co už dávno možné není. Kolonie tučňáků byla chráněná i tehdy, jenže kus dál od hlavní pláže byla jedna malá, nenápadná, kam se dalo sejít a užít si malé pány ve fraku jak se patří.
Na skaliskách u břehu postávaly skupinky právě přepeřených mláďat, rodiče kolem nich kmitali při shánění potravy a my s partou podobně zvědavých lidí si užívali chvíle, které dnes nezažijete. Představte si to – sedíte na mělčině, zády opření o veliký balvan. Nad hlavou vám stojí skupinka ptačích adolescentů. Bojí se do vody. Z nových fráčků jim ještě sem tam trčí chomáč prachového peří. Pokus o plavbu by asi ještě nedopadl nejlépe. Pusu máte od ucha k uchu. Takovéhle setkání se zvířaty je důvod, proč se do Afriky chcete vracet.
Pod hladinou se mihla tmavá silueta tučňáčího rodiče. Z vody vyskočil s náramnou elegancí a už se kolébá k potomkům. Ti se radují a asi na něj volají něco jako „Já mám větší hlad než brácha!“. Lidskému uchu to zní jako podivné husí kejhání. Když se postavíte, mohou vám tučňáci proplavat mezi rozkročenýma nohama. A když si vezmete brýle a šnorchl, zažijete pocit, jaký musel mívat pan Custeau, když se ponořil pod hladinu. Mezi kameny porostlými slávkami a chaluhami se sem tam mihne černý rychlík. To když máte štěstí a zahlédnete plavajícího tučňáka. Kdybyste neměli pusu plnou té dýchací trubičky, řvali byste z plných plic: „Krása!“
Za dveřmi je pán ve fraku
Tučňáci v Simons Town jsou senzací už poměrně dlouho. Sám jsem viděl jeden film o tom, jak se s nimi museli obyvatelé městečka sžít. Ptáci totiž vyrážejí na průzkumné cesty po souši. Když někdo zapomene zavřít dveře – šup, má tučňáka v pokoji. Znít to může romanticky, ale asi to nebude úplně pohodová návštěva. Zvlášť, když si neumí dojít na toaletu a papá rybičky. Nutno ale říct, že místní si na to zvykli a dveře zavírají.
Bohužel, nezavírají se jen dveře. I tá malá plážička už je obehnaná plotem a betonovou zdí tak, aby se vůbec nikdo nemohl dostat na pláž a ptáky rušit. Takový je podle mě aspoň záměr. Nemyslím si ale, že by jim pár nadšenců nějak výrazně vadilo. Uklidit se někam, kde je nebudou ti dvounozí zvědavci rušit, měli možnost vždycky. Většina lidí navíc o té polotajné možnosti zaplavat si s tučňáky, nevěděla. Zůstala na kopci a dolů se ani nesnažila sejít.
Křupavé chaluhy na památku
Za pět let se změní hodně věcí. V Simons Town vyrostla jedna zeď. Možná opravdu potřebná, nevím. Co vím, je, že tak jako tak stojí za to zajet se tam podívat. I když se nedostanete na pláž (tedy na pláž ano, ale bez tučňáků), bude procházet křovisky, ve kterých pány ve fracích nemůžete minout. Sedávají i docela blízko dřevěného chodníčku. Stačí se jen sehnout a dívat.
Když jsem vycházel z moře, vzal jsem si na památku kus pěkné vínové chaluhy. Když jsem ji ochutnal, křupala jako pevný zelný list. Chutnala mi. Když teď vzpomínám na to príma setkání, mám ji ještě pořád na polici za mnou. Připomíná mi doby, kdy jsem plaval s tučňáky.
Martin Šíl od roku 2003 cestuje po Africe. Při poslední cestě dlouhé 10.000km projel parky, pouště a vodopády JAR, Namibie, Zambie a Zimbabwe. V současnosti pracuje na překladu křováckých legend do češtiny. Provozuje weby www.poafrice.cz, www.expedicekalahari.cz a www.doneznama.cz.
