Když se v Japonsku třese zem, neznamená to, že jede vlak, ale možná budou padat domy!

Jsem druhej týden v Japonsku, se spolubydlící sedíme v pokoji na zemi a vzájemně si sdělujeme různá životní moudra, když se celá místnost začne zlehka třást způsobem jakoby kolem domu zrovna projížděl vlak. Trvá to jen pár sekund a pak to odezní stejným způsobem jakým se to objevilo. Je mi jasný, že v 17tém patře o vlak máme trošku nouzi, a tak se tady vedle paní ptám, jestli to cítila taky, a že tohle byl teda opravdu zvláštní pocit. Ona na mě jen vycení zuby a s úsměvem od ucha k uchu říká: „Tak to se holka připrav, že než odjedeš, tak takovýchto ‚vlaků‘ ještě pár zažiješ“, a odejde do koupelny.

Nějakou dobu po této zkušenosti se zrovna nacházím v jedné ze zdejších restaurací, když se dostavuje úplně stejnej zážitek, řekla bych tentokrát snad i ještě o něco silnější. Mozek je trošku v šoku z něčeho tak neznámýho a překvapujícího, takže naprosto netuší, jak si tyto okolnosti bez vysvětlení přebrat a vypořádat se s nimi, a tak jen udiveně koukám přes stůl na protisedícího známýho a říkám mu: „Prosímtě, mně se tady už od příjezdu občas zdá, že se mi svět okolo jednoduše třese.“ Načež ve formě odpovědi opětovně dostávám jen jeden obrovskej úsměv (takovej ten co se dává bláznům aby se uklidnili a náhodou někomu okolo zrovna neublížili) a k tomu jen dodatek, že to co cítím, je věc naprosto normální. To se jim to snadno mluví, okolo mě se ale do dnešního dne země normálně nikdy netřásla, a ještě k tomu tak ukrutně často!

Co dělat, když to začne?

Ani ne týden na to sedím zase doma a to už těmi otřesy dokonce spadne z police na zem sklenička na pití, což už ve mně ale vyvolá opravdovej strach. A dost, volám kamarádce, že jsem se už asi dočista zbláznila, protože se tady věci kolem mě pořád třesou a ostatní se mi jen smějou a že mi z toho už celkem přeskakuje, načež mi je věčná hádanka v hlavě konečně zodpovězena jedinou větou a to: „To jsou zemětřesení, který se nedějou jen tobě, ale úplně celýmu Tokiu!“.

No jo vlastněééé, úplně jsem vypustila tu variantu nejjednodušší. Následně mi jsou ještě osvíceny pokyny jak se chovat, kdyby se náhodou dostavil jeden z těch silnějších otřesů a začalo tak jít třeba až o život. Prý si mám jít v ten okamžik urychleně stoupnout do rámu dveří anebo se schovat pod stůl či pod něco, co by mohlo pád zdi nebo stropu zmírnit.

Když se dostavuje zemětřesení čtvrté, začnu si ho pomalu i užívat a zkoumat jak dlouho zhruba trvá, kdy má vyvrcholení apod.

Pri tom pátým zrovna pololežím na posteli, a tak se jen už jako zkušenej pozorovatel posadím s nohama pokrčenýma pod sebou, mávajíc rukou nad hlavou připomínající tak kovboje při jízdě na divokém býkovi a do toho křičím: „Jedééém!“

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Další otřesy

Po šestém třesu země, kterej je úplně tím nejsilnějším co jsem tu za celou dobu zažila, se však už přestávám smát a popravdě se i bojím. Když k tomu posléze ještě uslyším přibližující se houkající sirény pohotovosti a hasičů, které zastavují nedaleko mého obydlí k jednomu malinkatému prastarému domečku, kterej to už chudák nevydržel a celej se zhroutil, zapřísáhnu se si už nikdy v životě z tohoto přírodního živlu legraci nedělat ani kdyby nevím co.

Následující sedmý kousek mě zastihuje na jedné z nejrušnějších křižovatek světa – Shibuya, a tam mezi mrakodrapy prostě není kam se schovat, ani most v dohledu, takže se jen na dobu, než to odezní zastavím, a mám tak možnost po očku pozorovat zdejší uspěchané okolí. Načež zjistím, že jsem snad asi úplně jedinej člověk, co to v tom obrovským frmolu zasekl a zůstal stát.

Se samotnými Japonci nějaký zemětřesení totiž už ani nehne. Všemožné postavičky míhající se bez známky byť i jen zpomalení všude okolo jak v jednom obrovským mraveništi. Všichni nadále přecházející ulice jakoby se nezemětřesnilo, třeba maminka s kočárkem jakýmsi záhadným způsobem to vždycky vybalancujíc a kupředu pravá, nebo třeba businessmani v oblecích a kufříkama v rukou, snažící se to ze strany na stranu jakkoliv vyrovnat, vypadajíc v tuto chvíli spíš dost přiopile než respektovaně, prostě a jednoduše, tady už jsou s nějakým zemětřesením zžiti natolik, že je to absolutně nemá šanci ani zpomalit, natož zastavit.

A o tom, jak rychle se člověk adaptuje se sama přesvědčuju jednoho rána po probuzení, kdy se mě spolubydlící ptá: „Cítilas to v noci? Tentokrát to bylo zase dost silný.“, a já zjišťuju, že jsem cítila kulový, že jsem to všechno jednoduše prospala.

Příběh ‚Když se třese země‘ je z knihy Chameleonka – z deníku modelky od Terezy Kazan. Tereza Kazan se narodila na Moravě ve znamení Blíženců. V České republice vystudovala Obchodní akademii, v New Yorku pak letní školu antropologie. Jak sama říká, je takový Ferda Mravenec, který se zabývá naprosto rozličnými obory činnosti. Kromě psaní se věnuje projektovému managementu, koordinaci společenských událostí, malbě na sklo, charitativní činnosti a také fotografii.