Když se bojové umění změní v balet

Pod televizní věží v centru brazilské metropole stojí kroužek patnácti tanečníků a spousty čumilů. Pozornost k němu už zdálky přitahuje halekavá, ale chytlavá hudba, která nezapře svůj původ z černého kontinentu. Jako kdyby tu sbor šamanů prosil božstva o příchod deště. Tři mladíci drnkají klacíkem na strunu takzvané berimbau, jež spíše než hudební nástroj připomíná luk, další hraje na bubínek a třetí řinčí pomocí tamburíny. Jeden z „lučištníků“ vytrvale a monotónně zpívá a ostatní hudebníci, ale i přihlížející ho vydatně doplňují při refrénu.

Mezitím se na „kolbišti“ mění zápasníci. Hřmotný, minimálně 150kilový „drobeček“ si otírá ebenové čelo lesklé potem a střídá svého kolegu u berimbau. I při muzicírování jsou jeho monumentální svaly napjaté, jako by měly každým okamžikem explodovat. Jeho místo uvnitř kruhu zaujímá mladík polovičních rozměrů. S dívkou, která prodlužuje své představení, si v podřepu plácnou dlaněmi a „souboj“ oba podle zvyklostí zahájí předpisovou hvězdou. Pak se do sebe pustí. Chlapík s bradkou se předvádí v plné formě, točí se jak korouhvička při uragánu, děvče s vlajícím hustým culíkem jen taktak uskakuje. Jeden z přihlížejících „capoeiristů“ se až pokřižuje, když špička mužovy nohy mine její nos jen o pár milimetrů. V tomto sportu není důležité ránu zadržet nebo odblokovat – co se počítá, je umění vyhnout se jí.

Po necelé minutě rychlého rotování tanečníků kolem své osy přichází „střídání stráží“. Jeden z mála bílých mladíků ve skupině vloží mezi dvojici otevřenou dlaň. Signál pro výměnu. Dívka si stoupne mezi přihlížející a tleská do rytmu, zatímco muž s bradkou pokračuje v „krasojízdě“ a donutí publikum k aplausu dokonalým saltem. Tančí se dál – chvilkami v pozvolném tempu, kdy pohyby účinkujících připomínají zpomalený film, ale pak se tanec dostane do zběsilých obrátek. Ani nestíháte sledovat jednotlivé manévry tanečníků, kteří předvádějí krkolomné veletoče, jako by jejich těla měla gumovou strukturu.

Podobná pouliční představení dnes nejsou v Brazílii ničím neobvyklým, přitom ještě v dvacátých letech minulého století byla zakázána zákonem. Capoeira totiž představuje symbol černošského vzdoru. Afričtí otroci se nechtěli smířit se svým podřízeným postavením a připravovali se na vzpouru proti svým bílým pánům. Zbraně neměli, a proto se museli připravit na boj holýma rukama a nohama. Aby otrokáře ošálili, předstírali pomocí hudebních nástrojů, že se jedná o podivné taneční kreace. Maskování dlouho fungovalo, ale postupem času bílí Brazilci otroky prokoukli a začali capoeiru přísně stíhat.
Vymýtit se ji však nikdy nepodařilo, a tak přežila až do dneška, kdy už není prostředkem v boji proti útlaku, ale zdrojem zábavy, při níž se dokážou, jak je pro Brazílii typické, bavit černí i bílí.

Autor je redaktorem MF DNES, kde v lednu publikoval článek na stejné téma.