Když nejste v Číně jen na skok

Mým oknem do každodenního života v Číně se stal Shenyang, 7 milionové centrum Severo-východní Číny, také známý jako Mukden. Přijel jsem studovat čínštinu a ruku v ruce s tím se také učím lépe chápat čínské způsoby, nebo v některých případech si na ně alespoň  zvyknout. Při příjezdu do Číny mne nečekal žádný obrovský kulturní šok, jsou to různé drobné rozdíly, na které postupně narážíte. Některé Vás zaujmou a fascinují, nad jinými prostě jen kroutíte hlavou a nemůžete to pochopit…. na dopravu prostě jen nadáváte. Dva měsíce, které tu již jsem, uplynuly jako voda. Stále jsem jen cizinec, co je „stále mimo“ (běžné čínské označení pro cizince „laowai“, by se s trochou nadsázky mohl takto přeložit). Ale třeba budou mé postřehy pro Vás zajímavé.

Jak se naučit čekat na autobus po Asijském způsobu?

Znáte to, jste uprostřed Himalájí a čekáte u silnice na autobus, nic nenasvědčuje tomu, že byste čekali na autobusové zastávce, ale protože cestou do kláštera jste na stejném místě z autobusu vystoupili, doufáte, že nějaký ten autobus pojede i směrem zpátky. Naštěstí přijdou i nějací místní a nedaleko od vás si dřepnou na bobek. Říkáte si, to asi je pohodlnější, než čekat ve stoje a zkoušíte si dřepnout jako oni. Pár krát neudržíte rovnováhu, ale nevadí, nakonec se Vám podaří uvelebit se ve stejné pozici. Jenže ouha, ono to není vůbec pohodlné, za chvilku Vás z toho bolí kolena a kde co jiného a ještě rádi si počkáte na autobus ve stoje. Jak je možné, že je to pro ně tak pohodlné? Jak se také naučit sedět dlouho na bobku? Pořiďte si turecký záchod. Bydlím na koleji, kde jsou jen turecké záchody jen dva měsíce a už se sezením na bobku nemám problém, co teprve, když má někdo takovýto pravidelný tréning celý život?

Knihovna nebo knihkupectví?

Máme tu v Shenyangu několik obrovských knihkupectví. V době, kdy jsem ještě doufal, že je možné tady koupit použitelné turistické mapy, ale nejen kvůli mapám, jsem mnohá z nich prozkoumal. V každém si většina „zákazníků“ našla pohodlné místečko na trubkách od radiátorů a jala se číst knihy. Nebylo to jako v Kanzelsbergeru, kde jsou pohodlné pohovky, kam si člověk sedne, když už je unaven z prozkoumávání poliček, nebo si přečte kus knihy, aby se ujistil, že stojí za koupení… no dobrá, někteří si i u nás přečtou celou knihu v knihkupectví… ale zde nejsou žádné pohovky, žádná místečka, kam si člověk může sednout a přece v každé uličce se najde alespoň jeden čtenář.

Rozdíl v myšlení se mi potvrdil na hodinách hovorového jazyka. Měli jsme lekci s tématem knihkupectví a mezi náměty k diskuzi byla otázka: „Jak byste Vy nalákali lidi, aby si přišli koupit knihu do vašeho obchodu?“ Dva spolužáci si vybrali tuto otázku a oba navrhovali taktiku Kanzelsbergeru: pohodlné sezení s příjemnou atmosférou a levným čajem nebo kávou. Náš učitel pokýval hlavou a řekl, že by tu do takového knihkupectví lidé rádi chodili popít čaj a přečíst si knihu, ale o to míň by si jich tam knihu koupilo.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Desko-hraní!

Potkáte je všude, na chodníku před obchůdky, ve vlaku, na zídce u parku, nebo u stolku na náměstí, malé hloučky Číňanů, kteří napjatě sledují cosi, co se děje mezi nimi. Co se děje tak zajímavého u toho stolku, co přes lidi není ani vidět? Hraje se Mahjong, čínské šachy nebo se mastí karty. Protože mám rád „mezinárodní šachy“ (jak těm normálním říkají Číňané), zajímali mne hlavně hloučky kolem šachistů. Jednoho odpoledne jsem sledoval pár partií na zídce u parku, ale moc jsem z toho neokoukal. Když hrají staří mazáci, tak to sviští. Navíc šachy tu nejsou hrou pro dva hráče, všichni kolem radí, někdy i hýbou figurami místo jednoho z hráčů, ukazují, kde hrozí nějaké nebezpečí, nebo kde je slabé místo obrany.

Na wikipedii jsou naštěstí k nalezení docela pěkně vysvětlená pravidla (v angličtině). Naučil jsem se je, koupil jsem si jednu sadu za 15RMB a nyní večer, co večer hraji s naším vrátným z koleje. Propadl jsem kouzlu této prastaré hry a vřele doporučuji při cestě Čínou mít sebou tahák s pravidly a zkusit si s někým zahrát. Pokud jen znáte pravidla, tak Vás pouliční hráči roznesou na kopytech, ale je to dobrý způsob, jak se dostat trochu víc do kontaktu s místním koloritem.