Súdán byl před krátkou dobou ještě největší, ale také nejobávanější zemí Afriky. Střetávají se zde dva světy – arabský a černý. Jaký je ale běžný život schovaný pod rouškou fanatismu a násilí?
Touha po svobodě a samostatnosti
Většina země se po desetiletí zmítá v krveprolitích, za kterými stojí nejen životní podmínky a kmenové války, ale i postoj arabské vlády, obrovská naleziště ropy a nevzdělanost obyvatel. Obyvatelé Dárfúru žijí v permanentních bojích a strachu z toho co přijde. Jih Súdánu na tom byl o něco lépe. Poklidný život byl narušen občanskou válkou, která trvala více než 20 let a zmařila životy milionům domorodců. Ty, kteří přežili, vyhnala ze svých domovů a sebrala jim nejen střechu nad hlavou, ale i jejich jistoty v už tak nejistém životě.
V roce 2005 bylo pod nátlakem OSN sepsáno příměří. Prolévání krve ustalo, ale napětí mezi severem a jihem setrvávalo. I přesto vše se lidé usmívali a užívali si každé minuty jejich života. Po 6 letech a 7 měsících se nakonec podařilo jižnímu Súdánu odtrhnout se od severu a osamostatnit se. Jenže, jak svět mohl očekávat, oddělení neprošlo hladce. Relativní klid byl potlačen krvelačnou nenasytností jednoho z bezcitných masových vrahů černého kontinentu – prezidentem al-Bashirem. Krvavé peklo 80tých let se vrátilo jako bumerang. Dle slov jednoho z našich přátel v postižené oblasti… Bašírovi vojáci bombardují vesnice, podřezávají krky celým rodinám, pálí domy, ničí vše. Lidé jsou vyháněni ze svých domovů. Pohraniční oblasti se pomalu vylidňují, lidé se stěhují, na místě zůstávají jen rozbořená obydlí a bezvládná lidská těla, mnohdy i jen části těl. Touhu po svobodě, samostatnosti a uznání těm nejčernějším z černých nikdo nechce pomoci naplnit.
Na cestě mezi Egyptem a Etiopií
Není to tak dlouho, leden 2009, kdy jsme při naší dlouhé cestě napříč africkým kontinentem navštívili i tuto horkou zemi. Jiná možnost nebyla, z Egypta do Etiopie se jinak než přeplout Asuánskou přehradu autem dostat nelze. Nás ale i lákalo se dostat aspoň malinko pod kůži země zahalené do závoje nebezpečna a fanatismu. V tu dobu tu byl klid a nám dnes zůstali aspoň krásné vzpomínky. Přepluli jsme Asuánskou přehradu a po několikahodinové byrokracii jsme pokračovali dolu. Krajina se změnila. Vesničky byly veselejší, čistší než v sousedním Egyptě, hliněné hranaté domky zdobila malba či pěkné železné barevné oplocení se vstupními vraty. Všude pobíhaly veselé děti a barevně oblečené ženy. Jen ta cesta plná písku, kamení a občas i asfaltu se opuštěnou krajinou nekonečně táhla vzdáleně podél řeky Nil.
Súdán má množství egyptských památek. Branou do tzv. Dolního Egypta je hora Jebel Barkal, kde se nachází Královské pohřebiště z roku 1450 př.Kr. Tehdy egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území až sem. Přibližně 13km jižněji se nachází další důležité místo Súdánu, pyramidy a hrobky El Kuru. V Súdánu působí stálá česká archeologická mise v lokalitě Wad Ben Naga, ležící přibližně 130 km severně od súdánského hlavního města Chartúmu. |
Je libo africké čipsy?
Cestování po Súdánu není jednoduché, do většiny oblastí je třeba povolení. Vyřídili jsme si povolení k cestě do kraje nejčernějších z černých, kde po 22 let trvala krutá občanská válka mezi muslimským severem a převážně animistickým a křesťanským jihem. Z časových důvodů bylo cílem jen Kadúglí, hlavní město Jižního Kordofan, kde spolu celkem v klidu žije několik kmenů a etnických skupin.
Bylo pondělí 29. Muharram. Příjezd do města byl zvláštní, tedy zvláštní byl ten pocit, který nás naplňoval s blížící se zvyšující populací. Nervozita, očekávání a asi trochu i strach, byl ale přebit zvědavostí a poznáváním. Poskočili jsme zpět do roku 1436, horkého nedělního dopoledne. Lidé nevěřícně pozorovali naše auto, pomalu roztávali, usmívali se a mávali. Městečko působilo klidně. Hlavní silnice asfaltovaná, prašné ulice plné lidí. Ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy, nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů a bez stresu se pohybují po ulicích stejně jako muži odění buď do běžného, mnozí i elegantního evropského oblečení či pro arabské státy typických galabií „Jellabiya” – bílý dlouhý volný dres. Bez obav mezi sebou diskutovali či poseděli u kávy u tzv. kávové lady, kterých na okrajích silnic se svým malým stolkem, malinkým grilem s dřevěným uhlím a s čaji, kávou a spoustou koření sedí mnoho. Horký vzduch provoněla káva, místní speciality z grilu a různé koření. Takové lákavé vůně se linuly z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškeré zbylé známky strachu.
Vždy je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo. Dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najali jsme si tedy na příští dva dny šikovného černočerného Jabira jako našeho osobního průvodce. „Vítejte v pohoří Nuba!“ usmál se. Jabir byl výborným průvodcem, provedl nás po okolí mezi vesničkami s kulatými hliněnými staveními s rákosovou střechou zvané „ghotiya“, krajina byla vyprahlá a suchá, a k tomu ostré slunce vytlačilo teploměr opět na 45°C. Ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Od května do října je to pravý opak, vše zelené a rozbahněné, i děti mají velké prázdniny, neboť se nelze nikam dopravit – je období silných dešťů. Jako v celém Súdánu, tak i zde je hlavní zemědělství. Skot, kozy a velbloudi spolu s plantážemi sezamu, prosa a bavlny jsou rozložené všude po okolí.
Súdánci začínají den šálkem čaje. Fazole, tameeya, restovaná játra, kissra, salát, chléb a jiné jsou součástí bohaté snídaně „Fatuur“, která přichází na řadu později, blíže k poledni. I oběd je tedy později, je to taková brzká večeře. Hlavní potravinou je obilnina proso „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je jen svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.
Když haluk okusíš, Súdán neopustíš
Zastavili jsme se uprostřed města na trhu plném použitého oblečení z Evropy, čínských krámů, ale i místních produktů. Mléko, domácí olej, vejce, ovoce, zelenina, plody baobabu, smažené placičky z cizrny „Falafel“, v Súdánu spíše „Tameeya“, smažený nilský okoun se „šatou“ – pikantní směs arašídové pasty, šťávy z citronu a rozdrceného čili, arabský chléb, gumovník, kovářské výrobky a mezi tím vším súdánské čipsy. „Ochutnejte, jsou výborné a velmi zdravé!“ hodil na nás bělostný úsměv Jabir. Restované kobylky nevypadají vábně, ale chutnají právě jako čipsy. Místní ženy nám ke kobylkám na zakousnutí nabízeli i kořen zvaný Haluk. Jedna legenda praví, … když haluk okusíš, Súdán neopustíš …
Andrea Kaucká a René Bauer, pracují v cestovním ruchu, a mají tak velmi blízko k jejich zálibě v cestování a fotografování. Nejraději jezdí na Nový Zéland,do Austrálie, Skandinávie a na Britské ostrovy. Afrika je učarovala dávno předtím, než se v roce 2008 rozhodli odjet z Čech autem dolů do Kapského Města. Auto, které je zaparkované v JAR, usnadňuje věčné návraty www.divokaafrika.cz
