Toužil se stát misionářem u divochů, mezi indiány či v Tichomoří. Proslavil se ale jako architekt. Kdo? Rodák z Polné na Českomoravské vrchovině, Šimon Wolfgang Boruhradský (1650-1697).
Boruhradský byl pokřtěn 26. října 1650 v Polné na Vysočině jako syn místního radního Václava Boruhradského a jeho ženy Magdalény. Po studiu na jihlavském gymnáziu přešel na filosofii v Olomouci, pak se rozhodl vstoupit (jako bratr-laik) do jezuitského řádu; k tomu došlo 23. října 1670 v Brně.
Po noviciátu přešel mladý člen Tovaryšstva do Litoměřic, r. 1674 do Prahy (do koleje u sv. Ignáce na Karlově náměstí) a po necelých dvou letech do Klatov, kde působil jako vrátný a hospodář. Již v té době uvažoval o misijním působení v zámoří; jeho rozhodnutí urychlila stížnost (či spíše pomluva) některého z dalších jezuitů z klatovské koleje, podle níž se „s oběma pohlavími přátelí, zanedbává duchovní věci a narušuje lásku v komunitě“. Proto si Šimon Boruhradský vzápětí podal žádost o přeložení do zámoří, jíž bylo úředním postupem vyhověno.
Téhož roku (1678) byl polenský rodák vyslán společně s řadou dalších bratří (byl mezi nimi např. Augustin Strobach, r. 1684 zabitý domorodci na Marianách, či Pavel Klein, pozdější provinciál – nejvyšší představitel jezuitského řádu – ve filipínské Manile) přes Janov do Španělska. V Cádizu se jejich loď těsně minula s flotilou plující do kolonií, a tak museli na cestu skoro rok čekat v Seville, kde se učili španělštinu i základy domorodých jazyků, potřebných pro své misijní působení. Tehdy si také Boruhradský změnil jméno – ve španělských dokumentech je dále zapisován jako Simón de Castro.
Do Mexika dorazili až roku 1680; Boruhradský (stále jen bratr-laik) zůstal jako hospodář a stavitel v jezuitské koleji v Ciudad da México. Více než náboženským záležitostem se tu věnoval architektuře: navrhl několik budov, zejména pak přestavbu místodržitelského (nyní prezidentského) paláce v mexické metropoli, postiženého požárem. Rovněž tak v r. 1692 zreguloval tok několika okolních řek (vesměs přítoků jezera Texcoco), do té doby ohrožujících město pravidelnými záplavami.
Podobný ochranný systém vybudoval i u města Coyacán jižně odtud. Boruhradský se stal oblíbencem tehdejšího místokrále, který si jej chtěl vzít zpět do Evropy jako zpovědníka (v tom ale bránilo, že nebyl vysvěcen na kněze), nakonec se ale v r. 1696 polenský rodák dočkal vyslání do misií, o něj již opakovaně neúspěšně žádal. Byl určen pro šíření víry na souostroví Mariany; na lodi, na níž se plavil, ale vypukla morová epidemie, jíž na Bílou sobotu (6. dubna) roku 1697 podlehl. Ostatky Šimona Boruhradského, rodáka z Polné, pak byly po námořnickém způsobu hozeny do vln Pacifiku…
