Kde začíná Albánie a něco o balkánském žebrání

Albánie začíná v Podgorici. Jo, je to trochu nesmysl, ale je to tak. Říká se (převážně na internetu), že od severu, tzn. z Černé hory, se do Albánie nedá dostat žádnou hromadnou dopravou. Autobusy tam nejezdí, trať už neexistuje, koleje jsou vytrhané. Jen taxíkem. Tohle nemůžu potvrdit ani vyvrátit, my jsme totiž měli hromadnou dopravu vlastní. Hromadnou, protože jsme měli dvě úžasná terénní vozidla Škoda 120, a dvě, to už je skoro hromada.

Taky se říká, že do Albánie nemá cenu jezdit ničím jiným než čtyřkolkou. Tak tohle teda pravda není. Má to cenu. Má to cenu, pokud máte dost času, trpělivosti a morálu to auto tam případně prostě nechat, nebo, pokud se vám ho nechce moc ničit, ho na vhodném místě opustit a pokračovat dál pěšky. Něco z toho jsme měli, něco ne. Každopádně už teď na začátku můžu napsat, že obě zvířata (Kocour a Hyena) cestu přežila, náramně si ji užila a podařilo se jim dojet po vlastních zpátky do Prahy a po návštěvě veterináře (autoservisu) opět vyjet na silnice.

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kudy do Albánie?

Takže, Albánie začíná v Podgorici. Když jsme naložili Kalouse (ještě jednou jsme na něho museli čekat, protože proti všem předpokladům se nám z Dubrovníku do Podgorice podařilo dorazit dřív než vlaku z Bělehradu, a to jsme po cestě spali, kdežto ten vlak ne), začali jsme hledat směrovku na Albánii. A hele, ona tam není! V celé Podgorici není jediná směrovka na hraniční přechod do Albánie. Dobře, možná je, ale my jsme kolem ní nejeli.

Později jsme pochopili, že to není nedbalost ani ji nikdo neukradl. Je to velice praktické tréningové opatření, protože komu se nepodaří dojet do Albánie bez směrovek, ten tam bídně zhyne na první křižovatce. Přešli jsme tedy na navigační systém slunce, později slunce plus domorodec, a fungovalo nám to skoro(dobře, navigátor nesmí být ožralý) celou dobu.

Prokletí za kus chleba

Před nádražím v Podgorici nás doslova přepadla žebračka. Taková, jak si člověk může představit žebračku na Balkáně. Stará čarodějnice v několika sukních a s několika šátky na hlavě, chvíli pobíhala kolem nás, když jsme zrovna snídali na kapotě Hyeny. Protože jsme rozhodně nestáli o to, aby nás uřknula nebo uhranula, a protože mumlala něco, co jsme přeložili jako bread, dali jsme jí kus chleba dokonce s marmeládou.

Asi jsme to přeložili špatně, protože přestože nám hrozně děkovala, po pár krocích chleba velkým obloukem odhodila do křoví a pravděpodobně nás uřknula, ať se jednomu z našich aut ještě dnes přihodí něco nepěkného. Ten chleba jsme už nenašli, asi ho sežralo nějaké hladovější zvíře. Každopádně od této chvíle u nás měli všichni žebráci utrum a neměli sebemenší šanci od nás cokoli dostat.