Kde to žije, tam je fronta

Návyk na fronty

Vzpomínáte si na to, jak se ještě před 20 lety u nás věčně na něco stála fronta? Tehdejší čekání vyplývalo z nedostatku některého zboží na trhu. Pro Rusko jsou fronty příznačné i dnes, ačkoli ruský trh je zásobován dobře a v obchodech můžete koupit cokoli a kdykoli. Tento zdánlivý rozpor lze vysvětlit snad jedině tím, že Rusové po desítky let natolik zvyklí čekat, že jim na hodinové frontě na jízdenky nebo do muzea nepřipadá nic zvláštního.

Kruglosutočno s přestávkami

Snad každý cestovatel někdy v Rusku jede vlakem. Ruská nádraží bývají hezká, zmodernizovaná a obecně vyhlížejí lépe než nádraží naše. Sem dorazila už pár let po pádu socialismu velká změna. Lidé, kteří na nádražích pracují, se však mění pomaleji. Od okének na jízdenky se táhnou prakticky trvalé fronty, které mizí jen uprostřed noci nebo možná na Vánoce. Stoupnete si třeba ve 14.00 do fronty, čekáte tři čtvrtě hodiny, a pak těsně před tím, než se ve 14.45 dostanete konečně k okénku, sjede v něm roleta. Žasnete, že si pokladní něco takového dovolí, ale vzápětí vám spadne čelist, když vám okolo stojící místní sdělí, že pokladní má hodinovou přestávku. Na okénku je sice napsáno, že pokladna má otevřeno non-stop (ruština pro to má sympaticky vlastní výraz „kruglosutočno“, tedy „celodenně“), pod tím však spatříte rozpis přestávek. Přestávky se dělí na technické a obědové, např.: technická přestávka 6.15 – 6.50, 9.35 – 10.00, 14.45 – 15.45 a 19.10 – 19.45, obědová přestávka 12.15 – 13.00. Na vás zrovna připadla ta technická, což vám je ale celkem jedno, protože zuříte. Máte jen dvě možnosti: počkat hodinu, až se pokladní vrátí, nebo jít vystát některou z front před sousedními okénky, které mezitím slušně narostly o ostatní zoufalce, kteří stáli ve vaší frontě (ano, za vámi…).

Poté, co po další hodině jízdenky skutečně koupíte, vás zvědavost přinutí projít si všechna okénka a zjistit, zda je v časech přestávek nějaký systém. Jediná dvě pravidla, která se mi podařilo zjistit, jsou: a) v žádném okamžiku nefungují všechna okénka současně, b) obědové přestávky bývají obvykle v době kolem oběda. Jinak vypadá rozpis přestávek úplně nahodile, přesto funguje dokonale. Jakmile jedna roleta sjede, okamžitě u jiného okénka vyjíždí nahoru. Proč se nemůžou pokladní prostřídat u stejného okénka, říkáte si… To by však byl vůči cestujícím asi příliš vstřícný systém. Na různé variace tohoto systému narazíte v Rusku také ve frontách na dalších místech, tedy vlastně všude od pošt přes muzea až po obchody s potravinami.

Zvyklosti front

Samostatnou kapitolou jsou zvyklosti při stání ve frontě. Při prvních dnech cestování po Rusku nás místní pravidelně předbíhali, když jsme se propracovali na druhé místo v řadě. Teprve později nám došlo, že diskrétní zóna za člověkem, který právě stojí u okénka nebo pultu, se v Rusku nedodržuje, a mezeru, již jsme před sebou nechávali, si místní vykládali tak, že jsme hodinové čekání těsně před cílem vzdali. Přitom samotné stání ve frontě je v Rusku mimořádně disciplinované a nikdo s nikoho nepokouší ani v náznaku předbíhat, jak tomu často bývá třeba u nás.

Po pár dnech pobytu vám fronty připadají jako jeden ze základních atributů Ruska. Neubráníte se dokonce pocitu, že je uměle přiživován. Jestliže se před nějakým muzeem přestanou během několika měsíců či let fronty tvořit, zareaguje vedení muzea zkrácením otvírací doby. Ta je upravena tak, aby fronta před muzeem dosáhla optimální délky. Ukázkovým příkladem je Leninovo mauzoleum na moskevském Rudém náměstí. Otevřeno má 3 hodiny denně a 4 dny v týdnu, protože představa, že na Lenina nečeká had návštěvníků, je neakceptovatelná. Jestliže je otevřeno dejme tomu od 10 do 13 hodin, neznamená to, že když přijdete ve 12 hodin, dostanete se dovnitř. V jednu zkrátka zavřou a ty, na které se ještě nedostalo, pošlou domů.

Boční vrátka

Jak už to tak bývá, když je něčeho nedostatek, vzniká ideální prostředí pro podpultový prodej, klientelismus, uplácení a obcházení pravidel. Fronty jsou toho jasným důkazem. Pokud se průvodci zájezdu nechce s klienty čekat 3 hodiny před muzeem nebo galerií, velmi často zde existuje nějaký boční vchod, kde hlídkuje ostraha. A velmi často s ní lze domluvit, že skupinu řekněme na 2/3 vstupného pustí dovnitř. Všichni jsou spokojení. Tedy, provozovatel muzea (zpravidla město či stát) přijde o část tržby ze vstupného, ale hlavní je, že fronta před vchodem ukazuje, jak je muzeum slavné a jaký je o ně zájem.