Země Předního východu nejsou „profláknutou turistickou destinací“, kam by se hrnuly statisíce českých turistů. Ovšem i tady se najdou místa, která stojí za vidění. Zatímco historik si nenechá ujít starověkou Persepoli, vysokohorský turista vystoupá na nejvyšší asijskou sopku Damávand, tak přírodovědec vyhledá místo, kde ryby „běhají“ po stromech. Vítejte v íránských mangrovech!
Pobřežní porosty mangrovů se dostaly do povědomí veřejnosti po tragických záplavách vyvolaných vlnou cunami v roce 2004. V některých místech dokázaly sílu „dlouhé pobřežní vlny“ (jak zní japonský význam slova cunami) zásadním způsobem mírnit.
Samotný ekosystém bývá většinou prodchnutý životem, který občas udivuje svou různorodostí. Mangrovové oblasti jsou totiž dvakrát denně zaplavované slanou mořskou vodou, takže jde o neustálý souboj mezi mořem a souší. Protože vzedmutá hladina přílivu přinese novou vrstvu sedimentů a pro většinu rostlin smrtonosnou sůl, musí mít rostliny rostoucí v trvale podmáčené půdě unikátní adaptace, které jim pomáhají přežít.
Když v mangrovech nedaleko města Bandar e Abbas ustoupí voda, odhalí se dlouhé bahnité plochy, které by plážemi nazval jen nepoučitelný optimista. Mazlavá směs bahna a písku se lepí na boty, klouže a chůzi navíc komplikují kořeny kolíkovníků. Ty – jakoby přírodě navzdory – nerostou dolů, ale trčí z bahna jako malé špičaté kůly. Nešplhají za světlem, jak by se u rostlin předpokládalo, vzhůru je žene potřeba vzduchu. Ne nadarmo se jim říká dýchací kořeny. Půdní štěrbiny, kde normálně bývá vzduch, jsou v mangrovech zaplněné vodou.
Nejznámější íránské mangrovy jsou u ostrova Kešm a jejich kvalita byla oceněna prohlášením oblasti za biosférickou rezervaci. Kolíkovníky a kořenovníky v Íránu zastupují společenstva mangrovových dřevin. Obě jména působí poněkud bizarně. Zato jejich místní názvy (hara a chandal) zní českému uchu libě exoticky.
Stromové ryby
Celkově zabírají íránské mangrovy okolo 9200 hektarů. My jsme narazili na malý kousek z nich. Tady se na sedimentech uchytila spleť rostlin, začala poskytovat něco živin, stínu a prorůstajícími kořeny dále zpevňovala bahno. Svou zelení byla v okolní vyprahlé krajině nápadná jako zelenohnědá ptačí „vizitka“ na čerstvě vyprané pouštně žluté košili.
„Tam jsou, sleduj to, já zastavím autobus,“ ukazoval jsem kamarádovi zelený pás kolem pobřeží, zatímco autobus, ve kterém jsme seděli, mířil opačným směrem. Zastavit se povedlo až v nejbližší vsi.
Stopování aut je v Íránu bezproblémové. Stop, byť placený, je v Íránu díky neuvěřitelné ceně benzinu (zhruba 1,60 Kč za litr) běžnou součástí dopravní obslužnosti. Platí se v drobných tisících riálů. Zní to možná draze, ale je potřeba si uvědomit, že za 1 dolar dostanete zhruba 980 riálů. Sice stálo trochu vysvětlování, proč vystupujeme v místě, kde „nic“ není, ale stačilo mávnout směrem k zelenému „křoví“ s tím, že to u nás nemáme, a bylo jasno.
Zaschlé bahno na větvích jasně ukazovalo, jak vysoko stoupne voda během přílivu. „Schováme batohy do větví a počkáme, až přejde to největší vedro,“ rozhodujeme se ve chvíli, kdy se teplota blíží ke čtyřicítce nad nulou. Stačil krok, oko postřehlo rychlý pohyb, který zmizel v nejbližší bahnité díře, a bylo po plánech.
Lezec, úžasná ryba dorůstající 15 cm, se vůbec jako „správná“ ryba nechová. V Přírodopise živočišstva z roku 1952 autoři píší, že lezec „samovolně opouští vodu a vyhřívá se na pobřeží nebo na kořenech mangrovových rostlin. Obratně leze po souši, a dokonce tu honí i svou potravu. O dýchání víme zatím jen tolik, že žábry zůstávají při pobytu na souši pevně uzavřeny víčkem, takže jsou dlouho vlhké.“
Dále je zmiňována domněnka, že dýchají povrchem těla, kterou vědci potvrdili. Ovšem lezci využívají k dýchání i zvláštní techniku: „nanosí“ vzduch do nor, kde po jejich zaplavení zůstane podobně jako v potápěčském zvonu. Voda v jejich norách je totiž na kyslík velmi chudá.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
D. A. Clayton a R. Snowden v časopise Tropical Zoology popisují biologii lezců následujícími slovy: „Každá dospělá ryba má svůj domácí okrsek o velikosti dvou až tří metrů čtverečních, kde má hlavní a pomocné nory, přičemž nory se od sebe liší počtem východů.“ Jde o rybku zvědavou, která tráví více času na povrchu než v díře a čas od času se převalí nebo „proběhne“ kaluž, aby měla neustále vlhkou kůži.
Už jen kvůli lezcům stojí za to mangrovy navštívit. Žádná „slušná“ ryba se přece nepohybuje po souši a už vůbec neleze na stromy. Lezec tohle všechno naprosto bez problémů zvládá. Po bahně klouže a pomocí silných prsních ploutví a ocasu poskakuje docela rychle. Ostatně anglické jméno lezců „bahenní skokani“ to vystihuje docela dobře. Navíc mu vyboulené oči na vrchu hlavy dobře zprostředkovávají vidění na vzduchu. Využívá podobnou strategii jako třeba krokodýli. Tělo má schované pod hladinou a očima sleduje život a možné nebezpečí nad ní.
To přebrodím!
Stál jsem po kolena v bahně a nemohl se hnout. Vytáhnout nohu znamenalo riskovat, že přijdu o botu. Ovšem nevytáhnout ji by znamenalo počkat na příliv několik hodin a doufat, že mi stoupající hladina nějak pomůže. Sám jsem si ovšem neuměl představit jak.
Hlavně nespadnout, říkal jsem si potichu, protože pak už bych foťák od jemňoučké směsi bahna s pískem asi neočistil. Zatímco si mě o metr dál zvědavě prohlížel krab, pomalu jsem vyviklával nohu z mazlavého sevření. Ještě před chvílí jsem byl přesvědčený, že se dostanu hlouběji mezi mangrovníky na druhé straně. Metr hluboké bahenní usazeniny mi jasně ukázaly, že je to příroda, a nikoli člověk, kdo tady rozhoduje. Lezci měli snad na centimetry přesně odhadnutou vzdálenost, kam už jsem na ně nemohl dosáhnout. Měl jsem pocit, že se mi posmívají.
Lezci zdaleka nejsou jedinými obyvateli mangrovů. V dálce se potulovalo hejno růžových plameňáků, oblohou plachtili dravci, ze zeleně se ozýval různohlasý ptačí chór a o nory se s lezci dělilo několik druhů krabů. Sem tam se vzduchem mihla vážka jako nápadný hmyzí zástupce. Jen lidí tady zatím naštěstí moc není. Milovníka pískových prohřátých pláží u hotelových apartmánů mangrovy nenadchnou. Milovníka přírodních bizarností však určitě ano.
Psáno pro Hospodářské noviny.
