Kazašská oáza Saura je oblíbenou turistickou destinací jen nedaleko odkaliště s radioaktivním bahnem

„Napravo je Koškar Ata, ale to radši turistům neříkáme. Báli by se k nám jezdit,“ přiznává průvodkyně Tamara. Sovětští inženýři tady desítky let vypouštěli hned za město odpadní vodu z přepracování uranu. Na ploše neuvěřitelných padesáti čtverečních kilometrů tak vzniklo odkaliště s radioaktivním bahnem. Cena za jeho sanaci dosahuje miliard, a úřady proto raději hrají mrtvého brouka.

My ale míříme dál do oázy Saura, jedné z nejbližších turistických atrakcí, kterou si ve velkém oblíbili i místní. Namísto výletníků jsou dnes místa ve dvou autobusech zaplněna dobrovolníky lokální ekologické organizace. Budeme uklízet odpadky, kterými se vzácný kus zelené přírody plní. Asfaltová cesta probíhá rovnou stepí s písčitou půdou, na které jen silou vůle drží různé trávy a byliny. Podél cesty se pasou stáda koní a velbloudů. Slunce praží.

Jsme v západním Kazachstánu, v kraji nekonečných stepí na břehu Kaspického moře. V zemi, která se rychle mění a má velké plány a ambice. K těm ale patří i nové obtíže. Málokde je to patrnější než v otázkách životního prostředí. Všudy přítomné odpadky jsou jedním z palčivých ekologických problémů, které ke Kazachstánu patří stejně jako divoká příroda.

Zastavujeme u muslimského hřbitova. K nebi se tyčí kamenné mohyly – mazáry. Čím vyšší kupole a propracovanější ornamenty, tím vyšší společenský status, nebo alespoň více bohatství. Obcházíme mohyly, když v tom se před námi otevře šokující obraz: přímo za zdí hřbitova se až k horizontu táhne obří skládka. Sáčky, pneumatiky, kusy nábytku, zbytky jídla, mršiny zvířat. To všechno vydává v letním vedru neuvěřitelný zápach.

„Nemůžeme sem už vodit zvířata jako dřív,“ říká pastevec, ženoucí přes apokalyptickou pláň stádo ovcí. „Odpadky jsou všude a pořád se to rozšiřuje. Ve vesnici nejsou žádné kontejnery. Smetí můžete buď spálit ve dvoře, nebo odvézt do města. Většina lidí ale hází všechno za hřbitov,“ přiznává.

Nejširší nabídku průvodců a map Kazachstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Selfie se želvou

Z asfaltové silnice sjíždíme na křivolakou hliněnou cestu, po nedávných deštích jsou v ní místy i metrové výmoly. Za rozpadlými kamennými domy opuštěné rybářské vesnice začíná kaňon Saura. Nad srázem parkuje několik mikrobusů a aut a všude se hemží lidé.

V údolí je hned jasné, proč je Saura tak populární: na rozdíl od vyprahlé stepi všude kolem tady rostou stromy a protéká potůček. Vápence tvoří obří souměrné desky poskládané na sebe. Kaňon směřuje k přírodnímu amfiteátru s jezerem uprostřed, jež je v západním Kazachstánu jediným biotopem sladkovodních želv. Občas se některá vynoří nad hladinu.

Místní rekreanti jako by křehkou krásu přírody uprostřed pouště nevnímali. Vedle svých koberců si rozložili grily a pečou na nich maso, prázdné lahve, sáčky i kosti odhazují po okolí. Zdupávají mátu rostoucí na jezerním břehu a dvě dívky plaší želvy slunící se na kamenech, aby si s nimi vyfotily selfie.

„Výlety do přírody jsou u nás novinkou, rozmáhají se teprve v posledních letech. Dříve většina lidí o takových místech neměla tušení. Tím, jak se začalo mluvit o ochraně životního prostředí, vznikla zvědavost a do oáz se teď z města vypravují mikrobusy. Lidé bohužel nevědí, jak se v přírodě chovat, a ani úřady se nesnaží náporu bezohledných výletníků čelit,“ říká Kirill Osin.

Ten je šéfem nevládní organizace Eko Mangystau, která párkrát za rok vypraví mikrobus s dobrovolníky, aby v oázách alespoň vysbírali odpadky, protože překlenout chybějící návyky může být práce na pár generací. Energická žena právě rozdává plastové pytle a pracovní rukavice. „Doufám, že děti, které s námi dnes jezdí na brigády, se už budou k přírodě chovat jinak, až vyrostou,“ vyslovuje svou naději.

Kazachstán 2050?

Poslední dvě dekády Kazachstánci bohatli – alespoň někteří z nich. S tím, jak rostly ceny ropy, se jeden s významných vývozců „černého zlata“ proměnil v sebevědomý stát s ambicí stát se mostem mezi Evropou a Asií. V posledních letech se ale tenhle plán zadrhává. Ceny ropy se propadly a státní rozpočet začíná kolabovat. Autoritářský prezident Nursultan Nazarbajev, vládnoucí už čtvrt století, proto vyhlásil plán „Kazachstán 2050“.

Do tohoto roku má země vstoupit mezi třicet nejbohatších států světa a těžit z ekologických technologií a přílivu turistů. Jak se to středoasijské zemi podaří, je otázka. Spíše než na vládní koncepci nebo záchraně ze zahraničí bude záležet na samotných Kazachstáncích. Pokud přežijí budování kapitalismu místní tradice a zranitelná příroda, nakonec budou jezdit i turisté.