Kawah Ijen – žluté sirné peklo v Indonésii

Z Banyuwangi (Vonná voda) kde jsme nocovali, jsme jeli přes městečko Rogojampi do Licnu, pak přes vesnici Pos Plalangan a odsud už to bylo jen deset kilometrů do Pal Tudingu, odkud se k jezeru musíte vydat pěšky. K výchozímu místu jsme dorazili hodinu před polednem a vydali se po hliněné prašné a kamenité cestě do strmého kopce na tři kilometrový pochod. První část cesty byla celkem v pohodě, ale čím dále jsme byli od auta, začínala být cesta namáhavější a pokud nevedla pod stromy, tak žnoucí slunce nám síly nedodávalo, ba naopak.

Krajina jako v pekle

Po více jak hodině jsme zdolali cestu a dorazili na samý vrchol vulkánu Ijen, z kterého se valil téměř bez přestání sirnatý kouř. Naštěstí ho vítr odnášel opačným směrem. Všude bylo vidět žluté úlomky síry. Teplota tady na vrcholu už byla o hodně nižší, než na počátku cesty.

Popsat jezero a jeho zelenou barvu se jednoduše nedá, to se musí vidět. Byl to nesmazatelný zážitek, stejně jako pohled na místní horníky, kteří ze dna jezera v nelidských podmínkách těží ručně vulkanickou síru, která má nádherně žlutou barvu.  Je až nepochopitelné, jak mladí horníci od pětadvaceti let a více dovedou v proutěných koších, které jsou spojeny vahadlem z bambusu, unést náklad ze dna jezera a pokračovat dolů do „základny“ pod sopkou, kde se náklad zváží a celá dřina se opakuje stále dokola.

Osobně jsem cestou nahoru a ze sopky potkal šest dělníků, na kterých se úmorná dřina viditelně podepsala, a když jsem se jich odděleně ptal, kolik za den zvládnou takovýchto cest, říkali mi, že při vzdálenosti, kterou musí ujít, se to dá zvládnout dvakrát.

Nejeden z nich mi ukazoval ramena, na kterých měli neskutečné modřiny a otlaky! Co to je? Co to máš? Ukazoval jsem na krvavé rány a dostal jsem jedinou odpověď – FLEK ! Ani vteřinu jsem neváhal a za pět dolarů jsem si od něj koupil (přesto, že na zemi bylo síry dost) malý kousek síry, jako památku na toto místo. Vyfotit si modřiny na těle, nebo jak oni říkali flek, jsem si k úctě k nim netroufl, ale několik fotek s těmito chlapíky přece jen mám.

A nyní to nejdůležitější. Do jednoho koše se dá naložit síra o váze padesát i více kilo !

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Pekelná dřina

Za vytěžení a vynesení jednoho kilogramu síry dostává dělník pouhých 150 rupií!, což je přibližně třicet haléřů. Při denním vytěžení dvou set kilogramů tohoto žlutého nerostu si snadno vypočtete jejich denní mzdu. Snažili jsme se pokusit tento náklad jen „odlepit“ od země, ale marně. Za tuto nepředstavitelnou dřinu dostávají tito zapomenutí lidé, nebo spíše hrdinové směšný plat.  Ochranné a pracovní pomůcky tady neznají. Síra se těží holýma rukama s železnou tyčí, a aby se nenadýchali sirných výparů místo respirátorů, které používají jen předáci, mají v zubech kus mokrého hadru případně kapesníku.

Jezero Kawah Ijen je největší a nejdéle existující sirné jezero na světě. Jeho hloubka dosahuje něco kolem dvě stě metrů s teplotou dvacet až téměř čtyřicet stupňů.

Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a těžce přístupné cesta dolů k jezeru trvá skoro půl hodiny a nahoru jednou tolik. Z jezera stále stoupá hustý kouř, jehož výpary jsou jedovaté a mnoho horníků zde zahynulo a stále tu hrozí, že může dojít k náhlé erupci.

Musím říci, že Ijen ve mně zanechal obrovský a nesmazatelný zážitek, ale i smutnou vzpomínku na ty drobné chlapíky v otrhaných tílkách, galoších, nebo jen v obyčejných pryžových šlapkách, kteří musí živit své rodiny touto nebezpečnou prací. Při zpáteční cestě jsme mohli vidět jejich skromná obydlí, kde v týdnu žijí, jiní dojíždí denně v časných ranních hodinách z Banyuwangi do vesnice Licinu. Pak už je čeká dosti dlouhá cesta za výdělkem, kde stále hrozí erupce a o sirných výparech, které zdraví neposlouží, ani nemluvě. Vidět Kawah Ijen byl velmi silný zážitek, který bych přirovnal k cestě ne do pekla černého, ale pekla žlutého, a má ranní předpověď o prožití nevšedního dne se beze zbytku naplnila.

Cesta zpět do přístavu Ketapang sice vedla nádhernou přírodou, její kvalita hlavně v začátku byla katastrofální, ale zvládli jsme jí. Po nalodění na trajekt jsme ihned vypluli na Bali. Tříkilometrový průliv jsme zvládli snadno a po vyjetí na balijskou zem, jsme po dvou dnech mířili do „naší základny“, kde jsme dorazili právě včas. Večeře začínala.