Čím více se nám otvírají hory severně, jižně a západně od naší republiky, tím uzavřenější začínají být horské oblasti dříve jedině dostupného východu. Příčinou je většinou politická nestabilita ústící nezřídka ve válečný stav.
Vladimír Lemberk
V nabídce našich cestovních kanceláří proto hory bývalého Sovětského Svazu téměř chybí. Kdo však po něčem touží, s určitou dávkou vytrvalosti a štěstí toho dosáhne. Tak tomu bylo i s námi a naším „výletem“ na Kavkaz. Při určování přesnější oblasti našeho působení jsme postupně odškrtávali místa, kde se bojuje – Gruzie, Abcházie, Osetie, Karabach, až zůstal severozápadní Kavkaz a oblast v okolí Dombaje.
Spíše než o horách bych se však chtěl dnes zmínit o jazyku. Ne, že bychom se s naší školní ruštinou na Kavkaze nedomluvili, ale problémy nastávají, když se snažíte přeložit název některého vrcholu, hřbetu, jezera či ledovce. Tato jména jsou totiž zachována v národním jazyce původních obyvatel. Většinou tedy nezbývá, než se spokojit se zapamatováním fonetického tvaru a o významu názvu příliš nepřemýšlet. To nás trochu provokovalo a tak jsme se začali po významu původních názvů pídit.
Území ležící v dnes již samostatné Čerkesské republice je obýváno převážně Čerkesy, Karačajevci, Osetinci a Balkarci, proto je většina geografických pojmenování pro rusofily nesrozumitelná. Přeložení původních názvů do češtiny je ale zajímavé nejen pro turisty, kteří se tak mohou dozvědět pravý význam horopisných jmen, ale jistě i pro národopisce. Z těchto označení se můžeme dovtípit, které události a skutečnosti pokládali původní obyvatelé Kavkazu za tak důležité, že okolním štítům, jezerům, ledovcům i průsmykům propůjčili jejich jména.
Zcela zákonitě má většina místních geografických označení svůj původ v rostlinné a živočišné říši. Obyvatelstvo Kavkazu, převážně pastevci, přicházelo denně do styku s přírodou, která je obklopovala a byla součástí jejich života. Nepřekvapilo nás proto, že vůbec první název, se kterým jsme se na Západním Kavkaze setkali – jméno letoviska Dombaj – vyjadřuje v překladu nejnápadnější zvíře oblasti zubra. Název nejvyšší hory v okolí Dombaj Ulgen (4047 m) znamená „zabitý zubr“ či „místo, kde byl zabit zubr“. I když se zde v současnosti tato velká zvířata vyskytují pouze v oboře Těberdinské rezervace, dříve byla hojnými a zřejmě i obávanými a často lovenými zvířaty. Koneckonců při troše fantazie silueta této hory skutečně připomíná hřbet zubra.
Z již zmíněného Dombaje vyrážíme na aklimatizační tůru na vrchol hory Mussa-Ačitara (3201 m). Jsme v místě „úkrytu lupiče Mussy“, jak překládá název hory náš čerkesský průvodce. Máme štěstí na počasí, a tak v ranním slunku září mohutné zaledněné vrcholy hlavního kavkazského hřebene. Dokonce v dálce na východě se třpytí typická silueta dvojvrcholové nejvyšší hory Kavkazu Elbrusu (5642 m). S cudným úsměvem překládá jeho název náš průvodce jako „dívčí ňadra“.
Proti nám vyrůstá z ledovcových údolí hora Džuguturlučat (3901 m), což v karačajevském nářečí označuje „místo obývané kozorožci“. Tato zvířata zde skutečně žijí ve velkém množství. Jejich přítomnost vyjadřuje i název jezera Ture ozero (kozorožce nazývají původní obyvatelé „tur“). Ze severních úbočí této hory vyrůstá ostrý pravidelný jehlan Pik Ine – „jehla“, vysoký 3455 m, jehož karačajevské pojmenování je neobyčejně výstižné. I druhý název Geben Kaja je odvozen od geometricky přesného tvaru – znamená „kupku sena“. Sestupujeme prudce dolů a ještě před dosažením doliny míjíme častý cíl turistů Čučchurské vodopády. Ačkoliv doslovný překlad znamená „malý vodopád“, my nad jeho výškou úctyhodných 60 metrů stojíme v úžasu. Inu, to co je ve Střední Evropě „velké“, považují na Kavkaze za obyčejné a „malé“. Tato skutečnost zde má zřejmě obecnou platnost.
Druhý den směřujeme podél soutěsky říčky Amanauz (v překladu „zlá, záludná past“ či „místo velmi těžce průchodné“) k hoře, která bývá často nazývána „Kavkazský Matterhorn“. Její dokonalý tvar skutečně slavný alpský jehlan připomíná. Nápadná, 3861 metr vysoká Belala Kaja dostala název podle výrazně světlých a širokých žil kvarcitu. Tyto žíly již na dálku svítí a propůjčují hoře karačajevské pojmenování „pruhovaná skála“. Název vedlejší hory Sufrudžu (3780 m) znamená volně přeloženo „rozvodí“ – zde mezi Černým a Azovským mořem.
Dostáváme se k ledovci Alibek, nad nímž bíle září v řadě vedle sebe několik výrazných vrcholů. Džalovčat (3884 m) znamená „místo solného lizu“. Pik Kap (3400 m) je „hora kozorožců“. Pik Kvadratnyj je pojmenován podle svého vrcholu ve tvaru uťatého jehlanu. Alibek Baši (3592 m) je „hora vůdce Alibeka“. Snad nejpoetičtější je však pojmenování hory Sulachat vysoké 3409 m. V jejím názvu je ukryta pověst o krásné dívce Sulachat, kterou za věrnou lásku zlý čaroděj proměnil v kus studeného kamene. Obrys hory v zapadajícím slunci skutečně připomíná profil dívčího obličeje.
Za vyprávění staré kavkazské legendy stoupáme květnatými alpínskými loukami na vrchol Semjonov Baši (3602 m). Jeho dosažení je poměrně obtížné a vyžaduje již horolezecké vybavení a znalost techniky pohybu ve skalnatém terénu. Hora byla poprvé pokořena roku 1904 Rakušany Fischerem a A.K. von Mekkem, kteří ji pojmenovali po známém ruském cestovateli a prezidentu Ruského geografického ústavu P.P.Semjonovovi – Ťanšanském. Také některé další vrcholy nesou jména osob. Například vrch Čotča (3638 m) je dle ústního sdělení pojmenován podle lovce, který zdolal jeho vrchol. Pik Mitnikova (3700 m) je nazván po horolezci, který zde zahynul při výstupu v roce 1932. Mohlo by se zdát, že také hora Ercog (3863 m) nese jméno známého francouzského horolezce a pokořitele Anapurny. Ve skutečnosti však „ercog“ znamená v abcházském jazyce „koráb“ a tento název se nachází již na mapě z roku 1840 – v té době nebyl ještě francouzský dobyvatel osmitisícovek na světě.
Poslední den našeho pobytu na Západním Kavkaze poznáváme Suchumskou vojenskou cestu, jeden ze tří postavených přechodů hlavního kavkazského hřebene. Cesta dosahuje nejvyšší nadmořské výšky v Kluchorském průsmyku (2782 m), což abchazsky značí „úzký průchod“. V tomto místě na rozhraní Abcházie a Čerkesské republiky probíhaly za 2. světové války urputné a vleklé boje. Dnes je jedním z průchodů, kudy prchají z jižního Kavkazu abcházští utečenci. Není to veselý pohled, ale i to je dnešní Kavkaz. Poslední zajímavé překlady „domorodých názvů“ si zapisujeme cestou z průsmyku zpět dolů: Akbek – „bílý nedostupný vrchol“, Buu Ulgen – „místo, kde byl zabit jelen“, Klyč Kara Kaja – „černá skála podobná meči“, Muchu – „mechatá říčka“, Marka – „místo, kde se z jara pasou jehňata“.
Kavkaz pro nás nadále zůstal symbolem divoké přírody, ale i srdečných lidí, jejichž nelehký život uprostřed hor se odrazil i v místních pojmenováních.
