Vítr se pomalu prohání mezi badgíry (důmyslné iránské klimatizační šachty) a ochlazuje domy, slunce žhne a lidé hledají úkryt v uličkách lemovaných do oranžova zbarvenými zdmi z hlíny. Na hlavním bulváru proudí davy lidí směrem k tržišti, mezi nimiž se tu a tam objeví nějaký ten turista, jenž si chce prohlédnout místní nádherně zdobené kupecké domy. Tak vypadá Kashan, město staré více jak devět tisíc let, ležící na okraji pouště Dašt-e Kavír.
„How are you,“ zeptal se mě klučina před mešitou Agha Bozorg. Po mé odpovědi se zarazil a začal šmátrat v kapsách. Místní angličtinu příliš neovládají, ale povídat si chtějí. Každý prostředek se proto hodí. Kluk vytáhnul svůj smartphone a spustil aplikaci „překladač“. Chvíli jsme tak společně stáli a vyťukávali do jeho mobilu krátké zprávy. Zvláštní druh komunikace, ale i tak se mi podařilo navázat nějaký kontakt, dozvědět se něco málo o chlapcově rodině a vysloužit si pozvání na večerní slavnost. Na tu sice nebyl čas, ale i tak.
Škola i svatyně
Vchod do areálu mešity Agha Bozorg nikdo nehlídá. Stačí projít vstupní bránou a nechat se unést její atmosférou. Je opravdu čím. Svatostánek, postavený v 18. století Ustad Haj Sa’ban-alim, patří k těm nejkrásnějším v Íránu a je proslavenou svoji symetričností. Stavbu zdobí dva iwany (obdélníková hala na vrchu zúžená), jeden hrání mihrab a druhý vlastní vstup do mešity.
Zvláštností jsou dvě „zahrady“. Jednou je široký ochoz, do kterého návštěvník vstoupí, a jehož střed se propadá o další dva metry. Zde je možné vidět druhou zahradu s fontánou a zelení, ale hlavně mladé žáky, kteří sem přišli hledat vzdělání. Mešita Agha Bozorg byla postavena pro modlitby a kázání, ale také po učení Molla Mahdi Naraghiho II, známého jako Agha Bozorg. I proto se zde v tradici učení pokračuje.
| Pokud vás Írán zaujal a plánujete se tam vydat, ale ze všech stran slyšíte, jak je tam nebezpečno, že byste tam neměli jezdit a že se vám určitě něco stane, nedejte na poplašné zprávy. Raději si přečtěte rozhovor s Jiřím Kalátem, který už procestoval velký kus světa a z Íránu má své vlastní zkušenosti. |
Budova je nejenom krásná přes den, díky osvětlení (pravda Íránci jsou schopni nacpat neonové lampy úplně všude a ne vždy vkusně), působí úchvatným dojmem i v noci.
Chrámová věž neboli zikkurat
Na jednom z předměstí Kashanu můžeme nalézt zikkurat Sialk. Jedná se o stavbu tvaru jakési pyramidy složenou z několika vrstev, kde nejvyšší platforma sloužila k rituálním účelům a přístup na ni zajištovala dlouhá rampa. Sialk je považován za jeden z největších zikkuratů vůbec. První vykopávky zde vedl Roman Ghirshman v letech 1933 – 1937, pak si oblast na další zkoumání musela počkat až do 21. století. Archeologové určují (i když zdaleka nejsou jednotní) jeho stáří a na 5000 let. Však osídlení dané oblasti je možné vysledovat ještě o další 3000 let dále do historie.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Pevnost jako zahrádka
Zklamání, silné a totální. Tak by se dal nazvat můj pocit, když jsem poprvé uviděl hradby Ghal’eh Jalali, ležící jen kousek od centra města Kashan. Někdo jakoby vzal lopatku a hradby tak nějak vyhladil. Vypadá to příšerně a barevné dětské hřiště hned vedle památce dodávají na surreálnosti. „Mister photo, photo,“ křičelo na mě skoro okamžitě několik kluků, hrajících si na prolézačkách. Trochu nepersky začaly otravovat. Nemohl jsem se jich zbavit a znechuceně odcházel co nejdál od parku, však stále kolem hradeb. Po pár krocích „opravy“ skončily a zdi působily mnohem autentičtěji. Táhly se stovky metrů daleko. Nechal jsem je, aby vedly mé korky a nakonec mě přivedl k proražené díře. Vešel jsem a zůstal a ohromeně stát.
Žádný strážce, žádná kasa, jen obrovský prostor ohraničený mohutným opevněním. To bylo postaveno na příkaz seldžucké sultána Malika Shaha I v jedenáctém století. Pozemek není prázdný, ale místní zemědělci ho rozdělil na řadu malých polí, kde si vesele pěstují ovoce a zeleninu. Nikomu tu nevadí, že se jedná o tisíc let starou památku, život jde prostě dál. Na hradby se dá vylézt a obejít po nich rozsáhlou pevnost. Díky výhledu je možné si prohlédnout Kashan na druhé straně zdi. Kopule mešit, lázní další budov vykreslují nádherné panorama starobylého města. Asi v půlce pevnosti je možné narazit na cisternu, která sloužila k uchovávání vody. Její zvláštní konstrukce dokázala udržet dlouho dobu vodu, jež se v podobě sněhu a ledu vozila z hor, čerstvou a studenou. Nyní jsou zde „uskladněny“ odpadky
V Íránu je historických památek jako šafránu, a toho je tu opravdu hodně, a tak jsou některá místa očividně zanedbávána, což je pro cestovatele jak požehnáním, tak i prokletím. Kashan je město, které toho může opravdu hodně nabídnout. Vyjma výše popsaného například krásně zdobené a zrekonstruované kupecké doby rodin Tabātabāei a Abbāsi, rajské zahrady Fin, karavanseraj Aminoddole ležící uprostřed tržiště, nebo hrobka Piruz Nahavandi, vraha druhého chalífy Umara (583 – 644) no a mnohem více.
