Karel Wolf : Plachetnicí okolo Antarktidy

Karel Wolf je cestovatelem, fotografem a přírodovědcem. Veřejnosti je znám především jako tvůrce festivalu Kolem Světa. V rámci své vlastní cesty kolem světa podnikl plavbu snů.

Píšeš o plavbě podél Antarktidy jako o cestě snů … Naplnil se Ti ten sen? Proč to bylo pro Tebe tak důležité?

Když jsem poprvé uviděl na obrázku plachetnici s mnoha napnutými plachtami, jak brázdí ledový oceán mezi bílými krami, tak jsem nechtěl věřit vlastním očím, že v současné době je ještě něco podobného možné. Domníval jsem se, že takovýto způsob cestování je již dávno pryč a po hladinách oceánů plují již jen velké zaoceánské parníky a ledoborce. Těšil jsem se na neobvyklý způsob cesty, na místa řídce navštěvovaná. Byl jsem zvědavý, zda Drakeův průliv je opravdu tak nebezpečný a zda Antarktida tak studená. Sen se mi tedy naplnil. Poznal jsem to, na co jsem se dlouhou dobu těšil. Byl to další kamínek do cestovatelské mozaiky různých světů.

Co se Ti během cesty nejvíce líbilo?

Každý den měl něco do sebe. Byly dny, kdy jsem nevěděl, co dříve fotografovat. Jindy jsme pluli celé dny na otevřeném oceánu a já velmi rychle přečetl všechny své knihy, co jsem měl sebou. Líbila se mi tedy celá plavba jako komplexní zážitek, kdy jsem poznal statisícová hejna krásných tučňáků patagonských, a také, jak musí námořníci zvládat dlouhé dny bez pevniny.

Co kromě mořské nemoci Tě při plavbě nejvíce zlobilo?

Na palubě jsem nikdy nebyl výrazně naštvaný, i mořská nemoc byla svým způsobem zajímavým zážitkem. Byly dny, kdy jsem se třeba šest hodin stále nakláněl přes palubu lodi, ale pak to všechno zase skončilo a já byl rád, že jsem to „přežil“. Vše, co Tě nezabije, to tě posílí.

Jaké bylo pobývat téměř dva měsíce na jedné lodi s ostatními? Píšeš, že bylo těžké se rozloučit, ale jak probíhal každodenní život na lodi? Nepřišla na Tebe někdy ponorka?

Byl jsem překvapen, že i když bylo mezi všemi dobrodruhy velké věkové rozpětí, tak jsme měli skoro všichni stejný pohled na svět. Máme rádi dobrodružství, nové zážitky a jsme ochotni si na ně vyhradit velké množství času. Rádi prožíváme každý den. Měl jsem radost, jak dobře si popovídám s fotografkou ve věku šedesáti let nebo s padesátiletým ekonomickým poradcem. Všichni na palubě byli velmi tolerantní lidé a navzájem jsme se respektovali. Ponorka se tedy mezi cestujícími nikdy neprojevila.

Program na lodi se odvíjel od toho, zda jsme byli na otevřeném moři či u pevniny. U ostrovů jsme měli většinou dopolední i odpolední výlety na pevninu. Buď to byla krátká procházka do vnitrozemí, nebo jen brouzdání na pobřeží. Kameru a fotoaparát jsem měl vždy u sebe a vše se snažil zaznamenat. Ani déšť v tu chvíli nebyl překážkou, když vidíte ty úchvatné scenérie. Během dnů strávených jen na volném moři jsme se střídali na hlídce u kormidla nebo na přídi. Dostali jsme i krátké školení, jak manipulovat s plachtami či jak správně tahat za lanoví.

Nejširší nabídku průvodců a map Antarktidy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Mohl bys říct něco více o životě lidí na základnách nebo v malých vesnicích jakou je Grytviken?

Navštívili jsme dvě argentinské polární základny. Na jedné bylo jen pár pracovníků, ale druhá byla součástí malé vesničky v ledovém poli. Byla tam skupinka asi dvou desítek domků, ve kterých bydlely rodiny po celý rok. Děti navštěvovaly malou školu a v neděli se chodilo do kostela. Průvodce nám ukázal i nový přístroj pro ukládání získané sluneční energie. Bateriové akumulátory v tomto prostředí nejsou příliš vhodné, protože se z nich energie postupně vytrácí. Dnes získanou energií štípou vodu na kyslík a vodík, který se dá dlouhodobě skladovat do plynových lahví. V domácnostech pak mají vodíkový sporák nebo vodíkový bojler.

Pak jsme také navštívili několik historických velrybářských stanic, téměř všechny byly opuštěné a v dezolátním stavu. Pouze v Grytvikenu bylo asi pět vědeckých pracovníků, kteří monitorovali blízké kolonie tučňáků a lachtanů, a sledovali polární jevy.

Láká Tě Antarktida stále? Myslím na nějakou extrémnější výpravu do nitra kontinentu?

Antarktidou jsem se pro tentokrát docela nasytil. Nelákají mě extrémní výpravy. Jsem vystudovaný biolog a svým způsobem mě hlavně lákají místa, která jsou plná života. Je vzrušující pozorovat divokou přírodu z blízkosti několika metrů a být jí plně obklopen.

Už víš, co bude Tvou další cestou snů?

Každá cesta je krásná a možná, že už tuším, jaká bude má další cesta snů. Ale to bych prozradil příliš. Snad osobně někde u piva nebo na cestovatelském festivalu KOLEM SVĚTA, kde o plavbě kolem Antarktidy budu přednášet.

Děkujeme Karlovi za odpovědi a nabízíme ještě krátkou ukázku z palubního deníku, který cestovatel psal pomocí satelitního telefonu.

Z lodního deníku

Středa 25. 2. 2009 – Pevnina na obzoru – Jižní Shetlandy

Od půlnoci do 4h máme opět hlídku. Loď se děsivě kymácí ve vysokých vlnách, které mnohokrát zaplaví palubu. Pevně držíme kurz 140° na JJV a silný vítr Drakeova průlivu nás žene k první pevnině. Jsem šíleně unavený. U kormidla mi skoro padají víčka. V půl páté ráno usínám, aby mě Holanďan Ron v půl deváté vzbudil: „Karle, vstávej, pevnina na obzoru!“
Jakmile jsem uviděl krajinu kolem, nedostávalo se mi slov. Ranní sluníčko osvětlovalo vysoké strmé skály vystupující z divokého oceánu jako jehly. Krajina jako z jiného světa. Modrá obloha, tmavý oceán, šedá skaliska kolem a v dáli se tyčí zaledněné hory Jižních Shetlandských ostrovů. Obraz jak od malíře.
Proplouváme mezi mnoha skalními útesy roztroušenými v moři až se dostáváme do zátoky ostrova Barrientos. Svinuli jsme plachty, shodili kotvu a po obědě jsme se vydali na první výlet.
Ostrov byl překvapivě zelený. Krásně zelený mech vyvolával dojem antarktické louky. Všude kolem běhali tučňáci, především tučňáci uzdičkoví (mají černé zobáky) a tučňáci oslí (mají červené zobáky). Jejich zvědavost nás fascinovala – často k nám přišli na centimetry blízko. Byla to většinou starší mláďata, která se teprve seznamovala s okolím. Na druhé straně ostrova jsme fotografovali lachtany, zase tučňáky, několik buřňáků a pozůstalé kosti velryb od velrybářů z minulého století.
Zítra poplujeme do dalších dvou zátok!

Sobota 28. 2. 2009 – Bransfieldův průliv
Od ostrova Deception jsme vyrazili kousek před půlnocí, protože nás čekala relativně delší plavba Bransfieldovým průlivem, který odděluje Jižní Shetlandy od samotného antarktického kontinentu. Znatelně se ochladilo. Z rána dokonce trochu sněžilo, a tak první ostrůvek pro dopolední zastávku – Astrolabe Island byl jako pocukrovaný. Na ostrově však nebylo vhodné místo k přistání našich zodiaků, tak jsme měli jenom hodinovou plavbu v člunech podél pobřeží. Poprvé jsme viděli nebezpečného tuleně leopardího s tlamou osázenou tesáky jako mají šelmy. Tak trochu si s námi pohrával a vyskakoval nad hladinu za naším člunem. Na pobřeží byli další tučňáci, tentokrát tučňáci kroužkoví. Vrcholem plavby na člunech byly velké ledové kry vyrůstající do výšky několika metrů. Plavaly na hladině, ale i když bylo zvlněné moře, tak se nepohnuly ani o píď. Chovaly se jako skála. Modré odstíny zde nebraly konce. Odpoledne jsme se přesunovali směrem dál na jih. Čekalo nás dalších asi 50 námořních mil. Je ošklivo, ale po cestě přibývá obřích ledovců a na některých vidíme poskakovat tučňáky. Více zde.