Po sedmihodinovém čekání na letišti Šeremetěvo v Moskvě, v jehož závěru někteří zapomnětlivci málem přišli při bezpečnostní kontrole o boty, se konečně dostáváme do Taškentu, kde ihned přesedáme na místní „andulu“ do Nukusu, hlavního města Karakalpakstánu.
Uzbekistán tvoří 12 provincií a autonomní Karakalpacká republika, která má svůj vlastní jazyk a ústavu. Karakalpaština, patřící do skupiny turkických jazyků, je po uzbečtině dokonce druhým nejrozšířenějším jazykem v zemi. Karakalpakstán zabírá západní část Uzbekistánu a na jeho území se rozkládalo Aralské moře. Nezáleží na tom, jestli mu budeme říkat Aralské jezero nebo Aralské moře, minulý čas je v tomto případě na místě, protože Aral už dnes prakticky neexistuje.
Moře, které zmizelo
Řeky Amudarja a Syrdarja, které do něj původně ústily, se totiž ztrácejí v poušti díky gigantickému zavlažovacímu systému, jehož cílem bylo v budovatelských sovětských dobách vytvořit z této oblasti střední Asie největšího pěstitele bavlny na světě.
Přístavní město Mojnak, které leželo na jeho břehu, se nyní nachází 150 kilometrů od jezera a zrezivělé rybářské lodě se válejí v pouštním písku. Není se co divit, že procházka lodním hřbitovem s kulisou mrtvého města a prázdných továren v pozadí na nás působí poněkud depresivně.
Vysychání Aralu, které začalo koncem sedmdesátých let, je jednou z největších světových ekologických katastrof. Je to výsledek přehnaného zavlažování a zahnojování. Jelikož jezero bylo původně slané, je vyschlá půda navíc díky vysokému obsahu soli již nevhodná pro pěstování čehokoliv. Uzbekistán se proto v současné době zaměřuje spíše na těžbu ropy a zemního plynu, stále se zde také vyrábí letadla Iljušin. Zemědělská družstva omezují pěstování bavlny a orientují se na rýži, což dost dobře nechápeme, protože tato plodina je na vodě rovněž značně závislá.
Aralské moře, zabírající sotva třetinu své původní rozlohy, je již rozděleno na dvě části, tzv. Velké a Malé moře. Největší hloubka, která dosahovala 64 metrů, je nyní maximálně 13 metrů. V severní části, nacházející se na území Kazachstánu, existují sice plány alespoň na jeho částečnou záchranu, jsou však značně nekoordinované a navíc je zcela jasné, že katastrofa již překročila únosnou hranici a obnovení jezera v původním rozsahu je zcela nemožné. To, co nedokázala příroda za několik miliónů let ani několik generací dobyvatelů za tři tisíciletí, zvládli sovětští inženýři během necelého půl století.
Nomádská metropole
Hlavním městem Karakalpacké autonomní republiky je Nukus, který leží 210 kilometrů jižně od Mojnaku a dnes má 180.000 obyvatel. Jedná se přitom vlastně o nové město, založené teprve ve 30. letech 20. století. Karakalpak znamená doslova „černá hlava“ a toto označení dostal kraj díky nomádům, svým původním obyvatelům, kteří se však jako národ začali profilovat právě až za Stalina.
V dnešním Nukusu toho mnoho významného nenajdeme a dokonce ani z nabídky hotelů si moc vybírat nemůžeme. Nejvýznamnější zdejší pamětihodností je proto Muzeum sovětského umění, založené Igorem Savitským. Igor Vitalievich Savitsky byl sběratelem moderního umění a v době Stalina schovával obrazy sovětských malířů. Jeho kolekce patří k nejreprezentativnějším v celém bývalém svazu a již názvy jednotlivých děl vypovídají o jejich realistickém zaměření – „Pelmeně“, „Pokládka vodovodu“, „Mouka“, „Procházka v Parku Gorkého“, „Sběračka bavlny“.
Obyvatelé Uzbekistánu jsou z 85 % muslimové, nejsou však nijak ortodoxní a kromě nich zde existují také početné skupiny křesťanů, buddhistů a vyznavačů dalších náboženství.
Převzato z kasp.cz .
