Kapverdský ostrov Sal aneb jak vzniká turistický ráj

Letadlo se poslední smyčkou přiblíží k pevnině a my máme možnost už svrchu pozorovat pustou a placatou zemi, topící se v modravém oceánu. Ostrov Sal získal dnešní jméno až v 18. století, kdy se zde začala těžit sůl (portugalsky právě „sal“). Do té doby se mu říkalo Llana či Plana, což znamená „plochý“. Ne nadarmo. Když letadlo dosedne na přistávací plochu a my se po prakticky jediné komunikaci na ostrově vypravíme z hlavního města Espargos do letoviska Santa Maria docela na jihu, obklopí nás nevídaná krajina. Od obzoru k obzoru se táhnou štěrková a písková pole, zvlněná jen vzácně, zato posetá jeřáby a rozestavěnými budovami. Člověku to nedá, aby si nepřipadal jako na jednom velkém staveništi.

Luxus na půl cesty

Na nové perfektní asfaltce, vinoucí se k Santa Marii, je několik kruhových objezdů, nicméně žádná další cesta z nich neodbočuje. Všechno je tu polovičaté, nedodělané, provizorní. Kdyby se člověk na Sal dostal na začátku minulého století, našel by zapomenutou měsíční krajinu, ojíněnou několika málo prostými domky. Za pár desítek let pokryjí skalnaté pláně golfová hřiště a hotelové komplexy s bazény.

Kapverdské ostrovy omývá Atlantik. Podle tradované pověsti vznikly z kousků půdy, které se Bohu rozsypaly z dlaní, když po Stvoření světa spráskl nad svým dílem ruce. Shluk desíti ostrovů (plus něco málo menších k tomu) zůstával opomenut až do objevení Nového světa. Právě s rozvojem zámořských plaveb a obchodu s otroky povstala kapverdská ekonomika. Roku 1495 byly Ostrovy Zeleného mysu prohlášeny za součást portugalského impéria,jíž zůstaly prakticky až do nabytí nezávislosti 7. července 1975.

Doby, kdy byly Kapverdy strategickým bodem a základnou pro doplňování zásob při dalekých plavbách do Ameriky, jsou dávno pryč. Současná vláda vsází na rozvoj cestovního ruchu. V 90. letech byla na všech ostrovech kromě jednoho za finanční spoluúčasti Evropské unie vybudována letiště a započalo se s masivní výstavbou hotelových komplexů. V současnosti je prakticky veškerá půda na Salu rozprodána zahraničním investorům. Například městečko Murdeira tvoří půl napůl hotely a vilky zámožných cizinců. Svůj domek (vyjde asi na čtyři a půl milionu) tu má i český pár.

Ve jménu peněz

Sal je ze všech ostrovů nejturističtější. Stačí strávit deset minut v malém letadle a ocitnete se na sousední Boa Vistě, která se svými liduprázdnými plážemi, pustými horami a scenériemi písečných dun připomíná zapomenutý ráj. Nicméně je pouze otázkou času, kdy se turisti nahrnou i sem. A s nimi patrně zmizí i exotická atmosféra, kterou na Salu najdete jen stěží už dnes.

„Nejreprezentativnější“ ukázkou západních proměn je městečko Santa Maria na jihu ostrova. Do hotelu (portugalského – jak jinak) přijíždíme kolem poledne. Horkým slunečním paprskům se kromě opékajících se turistů na pláži vystavuje jen hrstka černochů na stavbách. Všude kolem vznikají nové a nové ubytovny – z některých jsou vidět základy, jiným chybí k dokončení jenom střecha. Na štěrku se válí hromady cihel a plechu. Nikdo se neusmívá, nikdo nezdraví. Ona pověstná africká spontánnost jako by se vypařila spolu s přílivem dolarů a eur. Každý běloch se v očích zdejších obyvatel stává chodící peněženkou. Ale kdo by se divil?!

Nesmělé africké aroma

Člověk se musí vydat hluboko do spleti uliček, aby ucítil alespoň slabý závan Afriky. Teprve v zakouřených a propocených obydlích místních, narvaných levnými (přesto draze prodávanými) suvenýry, poznáte, že jste co by kamenem dohodil (přesněji asi 500 km) od Senegalu. Santa Maria je kuriozní směsicí afrického pachu, čistých nově omítnutých domků s kontrastními tmavými průchody, prodavačů všeho možného a západních aut.

„Hello, my friend, what’s your name?“ sice za sebou slyšíte na každém kroku, nicméně tak flegmaticky a neupřímně se vás optají málokde. Občas se zdá, že „tradiční“ obchodní rituál (zdvořilostní otázky, čajíček, dárek a smlouvání) místní dodržují jen ze zvyku, až z „povinnosti“. Spolu se vztyčením billboardů a výstavbou silnic lidem zmizela z tváře jiskra. Skoro se tu nežebrá – ale ani nesměje.

Takový „obyčejný“ život

Ačkoli životní úroveň na Kapverdských ostrovech vysoce přesahuje africký průměr, stačí zde strávit jediný den, aby bylo člověku jasné, že navzdory metalizovaným karosériím aut a vysokým cenám v supermarketech zdejší lidé zdaleka nežijí tak, jak jsme z Evropy zvyklí.

Z více jak milionu Kapverďanů dnes na ostrovech žije necelá polovina. Mnoho místních emigrovalo do Spojených států (především do Bostonu) či Evropy poté, co bylo roku 1876 zrušeno otroctví. Tehdy kapverdská ekonomika utrpěla velkou ránu a mnoho domorodců opustilo zemi na velrybářských lodích. Nicméně Kapverďané zůstávají národem hrdým a ke své identitě se hlásí. Ze zahraničí často živí příbuzenstvo na ostrovech. Život tady totiž není jednoduchý.

Populace na Kapverdských ostrovech je rozmanitá. Kromě potomků Portugalců je zde mnoho přistěhovalců z kontinentální Afriky, především Senegalců. Právě je – zpocené a zaprášené – uvidíte na stavbách a korbách náklaďáků. V tomto případě je to naopak. Z „kapverdského platu“ (průměrně asi 350 € měsíčně) živí dělníci početné rodiny v Senegalu. Kapverďané se věnují spíše obchodu, pracují v hotelích, nebo prodávají suvenýry.

Nicméně ať už se snažíte pustit do upřímné řeči s místními prodavači, užíváte si nicnedělání na pláži, nebo se v džípu vydáte do divoké severní části ostrova, kde není nic než štěrk, pár osamocených hor a dávno opuštěné saliny (a spousta fakultativně dovezených turistů), nemůže vám uniknout, že se na Kapverdských ostrovech bijí „africko-portugalské“ tradice s kulturou Západu, slibující peníze a blahobyt. Zatímco příslušníci starší generace mají kolem sedmi sourozenců, v současnosti se počet dětí v kapverdské rodině točí okolo čtyř. Na ostrovech fungují veřejné školy a studenti z majetnějších rodin často odcházejí na univerzity do zahraničí. Hladomor a bídu slumů zdejší lidé neznají. A to je dobře. Jen škoda, že za deset let už sem nebude za čím jezdit. Snad jen když v Itálii nebo Chorvatsku nebude dost teplo na koupání…

Michaelu „Myshu“ Košťálovou můžete mimo Hedvábnou stezku navštívit na www.myshaweb.cz