Ráno se vydáváme na sto dvacet kilometrů dlouhou cestu do Svaté Kateřiny, která je náramně přírodně bohatá. Vyvřeliny střídají pískovcové skalní věže obklopené čistým žlutým pískem. Otevřená ústa téměř každého z nás při pohledu na tu krásu jsou jasnou předzvěstí, že se do této oblasti brzy podíváme.
Pět kilometrů před Svatokateřinskou vojenskou kontrolu následuje oficír turismu, který ospale vychází z kamenné úřadovny a požaduje po nás vstupné ve výši tři dolary. Nejprve se nám to nějak nezdá, ale jakmile se rozhlédneme kolem na žulové stěny, bez dalších připomínek platíme. Necháváme se vysadit na kraji vesnice, kde podle mapy má být beduínský kemp.
Názory sedmičlenné skupiny se různí, proto trvá značně dlouho, než-li se přeci jenom necháme nechápavým beduínem odvést do jeho kempu. Vzhledem ke skutečnosti, že zde hodláme strávit minimálně týden, se ubytováváme přímo v beduínském stanu. Ohniště uprostřed naznačuje, že večery budou veselé. Ostýchavě si necháváme nalít šálek čaje. Teprve až později, když zjistíme, že čaj je tu po celou dobu „for free“, pijeme vesele a bez zábran. Obsluha Fox kempu dvoučlenná. Naším společníkem, průvodcem, rádcem a bavičem se stává Chamdí.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
První lezení na Sinaji
Po docela drahém obědě si bereme lezecký materiál a jdeme se podívat do vádí El-Raha. Po dvou kilometrech stojíme před horou Jabal Batta. Dle průvodce tu jsou tří a více délkové cesty. Jedna dvojička jde lézt již hotové cesty, já s Robertem se ihned pouštíme do hledání nových liníí. Možností je tu opravdu mnoho.
Čenda se Stráčou nastupují do cesty Jettro Full (VI-). Robert vytyčuje novou cestu koutovou spárou. Krásná, ale na první pohled těžká linie. Před začátkem spáry tluče nýt, ale i přesto se mu nedaří ve spáře udělat víc než dvě tempa. Zakládáme do ní dokonce sece ještě dva friendy, ale i tak je příliš kónická a hluboká. Nezvládám do spáry ani nalézt a s velkou námahou vyndavám založené friendy.
Balíme a jdeme na průzkum do pravé části stěny, kde vedou dvě cesty. My ovšem hledáme možnosti cest nových. Obrovská esovitá spára v horní části stěny vyzývá, ale zároveň se tváří velmi obtížně. Vytyčujeme linii na zítra. Kluci jsou kdesi v polovině stěny. Stmívá se. Jelikož nemají čelovky, rozhodují se raději slanit a pokusit se cestu dolézt další den. Za tmy docházíme do kempu. Ve společnosti Chamdího se bavíme až do chladné půlnoci. Usínáme, zatímco tři naši kamarádi čekají v ještě větší zimě o kilometr a půl výše na východ Slunce.
Lezení na Jabal Batta – hrátky s osudem
Dobrovolně a rád jsem se stal Robertovým druholezcem. V současné době patří mezi víkendové lezce. Nicméně i tak si drží výkonnostní laťku na takové úrovni, že já musím poskočit, abych se jí vůbec dotknul. Klíčová spára v jeho podání vypadá hrůzostrašně. Má pod sebou tři friendy, tak snad stoupá s dobrým pocitem k vykouslému trojúhelníku. Po 40 metrech lezení vytahuje kovárnu a tluče první díru pro nýt. Jištěn dolézám k Robertově štandu, beru si materiál a pokračuji další délkou. Třetího štandu se ujímám já. Je to moje první a poslední vysekaná díra pro jištění. A právě toto jištění se za pár hodin stane pro mě při sestupu téměř osudové.
Po natažení závěrečné délky se začíná stmívat. Osazujeme dva nýty na štand a slaňujeme dolů. Nýty vždy provazujeme plochou smyčkou, kterou vedeme lana. Postupně se dostáváme až k „mému“ nýtu. Dvojitě protažená smyčka nýtem a protisměrný uzel. Robert slaňuje celou délku. „Volný“, křičí. Zacvakávám osmu do karabiny u sedáku. Slaňuji po šikmé, dva metry široké římse. Čelovkou si svítím za sebe. Najednou cítím, jak se ztrácí podpora lana, na kterém slaňuji. Přepadám dozadu přímo na batoh, který mám na zádech. Dvakrát se přetáčím, mezitím křičím a velmi dobře vnímám strmou stěnou napravo od římsy. Rukama plácnu na skálu a pád zastavuji. Slyším Robertovo volání a v hlavě se mi honí jediná otázka: „Co se to stalo?“.
Tma pomalu odkrývá příčinu mého pádu. V nýtu se pohupuje rozvázaná smyčka. Nechápavě vážu znovu uzle – raději dva a znovu svěřuji mou váhu lanu. Slaňování prožívám velmi neklidně. Do hlavy se mi derou myšlenky, co se vlastně mohlo stát kdyby… Nechávám emoce v sobě a bez debat s Robertem pokračujeme tiše ve slanění dalších dvou délek. Teprve až na pevné zemi začínáme detailněji probírat, co se vlastně stalo. Těžko se bráníme myšlenkám kalibru nejhoršího. Mám z toho velice roztříštěné pocity. Na jednu stranu mám tendenci ramenatě vyprávět nejextrémnější životní situaci, ale v zápětí mě tíží vědomí téměř osudové chyby.
Výlet do údolí Er Raha
Vyrážíme na trek do oblíbeného vádí El Raha. I přestože jsme se pro dnešek lezení vzdali, neodpouštíme si v okolních stěnách alespoň vytyčit novou linii. Takže zítra nás čeká. Míjíme Jabal Battu a asi po kilometru vcházíme do beduínské osady, kde právě chlapi lopatami plní náklaďák pískem. Kolem pobíhají malá děcka a kozy téměř totožné velikosti. Hned za vesnicí stoupáme po velmi ukloněných plotnách až na hřeben horského hřbetu. Odkrývá se nám pohled do dalšího vádí.
Sestoupením do údolí se dostáváme k prvním zeleným obyvatelům Sinaje. Nádherné stromy okolní krajinu neuvěřitelně rozjasňují. Teprve nyní skoro všichni pociťujeme, jakým kontrastem v této krajině stromy jsou. Soutěsky a boční údolíčka zpomalují náš postup. Po krátkých mapových dohadech určujeme směr, který se zanedlouho ukazuje být správným. Scházíme na ještě námi neprozkoumaný okraj vesnice Svatá Kateřina. A opět žasneme nad skalní scenérií dotvářející její okolí. Po večeři jdeme vstříc dalším zážitkům z pod plachet beduínského stanu. Přibyli v něm tři němečtí turisti.
Wadi Razala – pískovcové město v poušti
Šteluji solární nabíječku proti Slunci a nechávám dobít baterii do videokamery. Chamdímu prozrazuji náš záměr vydat se do pískovců, které jsme viděli cestou z Dahábu do Kateřiny. Nevíme jak je to daleko, ani jak se oblast jmenuje. Přesto domlouváme řidiče. Mohammad se svou dodávkou Toyota přijíždí přesně. Nechápavě kroutí nad naším plánem hlavou, ale dohodnutá cena 150 EL s tím, že pro nás za dva dny přijede na to samé místo, mu stačí, aby hodil starosti za hlavu.
Loučíme se na dva dny s kempem, platíme nocleh a obsazujeme Toyotu. Mohammad musí na kontrole u Svaté Kateřiny obhajovat náš záměr, i přestože mu sám moc nerozumí. Vojáci mávají k odjezdu. Po dlouhých kilometrech a po navýšení ceny na 200 EL se za americkou vojenskou základnou otevírá pohled na úžasné pískovcové útvary. Mohammad se ubezpečuje, zda jsme si jistí, inkasuje polovinu a odjíždí.
Naše nohy se poprvé zabořují do jemného žlutého písku. Osmdesátimetrové, bohatě členěné stěny nad námi jsou fascinující. Odkládáme batohy, bereme ihned lezecký matroš a slézáme dvě menší věže. Pomalu se stmívá, usazujeme se u ohniště a po poušti hledáme suchá dřívka, která večer vystačí na dvouhodinový ohníček. Měsíc fantasticky nasvítil skály a písek kolem. Zima je mírnější než ve Svaté Kateřině.
Ráno se rozebíháme po skalách. Čistím prohřátý písek z chodidel a cpu se do lezeček. První cesta spárou s převisem končí sestupem. I přestože Robert tu chtěl lézt pohodovější záležitosti, přelézá převislé bříško kratší cesty, jejíž obtížnost později odhadujeme na VI – VII. Lehkým terénem se poté dostáváme na předvrchol věže. Trojkovým terénem sestupujeme zpět na písek u úpatí stěn. Ostatní přešli o kousek dál, tak následujeme jejich stopy a lezeme až do večera. Druhý den se po krátkém lezení pomalu nachyluje náš čas k odjezdu. Přibližujeme se k silnici. Mohammad je přesný, připevňuje naše batohy na střechu a vracíme se zpět do Fox kempu.
Pár metrů pod nejvyšší horou Egypta
Poslední aktivní den v Kateřině se vydáváme na výstup na nejvyšší horu Egypta – Svatou Kateřinu. Po vydatné snídani stoupáme údolím Wádí Srej až k ohrazené beduínské vesnici. Kamenná, metr vysoká zídka se kroutí kolem obydlí dobrých dvě stě metrů. Velbloud v ohradě na dosah naší ruky je velkou atrakcí, nicméně větší povzbuzení tropí žlutozubý beduín, který k nám na konci vesnice přibíhá a snaží se vnutit coby místní horský průvodce. Nechceme si ale náš volný pohyb narušit, tak mu zdvořile všichni říkáme: „Šukran“, a jdeme dál. Mele cosi o problémech s policií a přeslechnout se nedá ani výhružka jménem Kalašnikov. Všichni doufáme, že se jedná o jeho poslední zoufalý pokus změnit naše rozhodnutí. Bez využití jeho služeb stoupáme stezkou dál.
Cesta je dobře zpevněná a klikatí se až do sedla. Odtud vidíme jakýsi vrchol, na kterém stojí budova. S přesvědčením, že je to Kateřina, pokračujeme vzhůru. Slunce pálí a po půl hodině docházíme do sedla pod vrcholem. Zde zjišťujeme, že vrchol Kateřiny jsme neviděli, neboť je o kousek dál před námi. I přestože jsme měli za cíl Kateřinu, vystupujeme na kopec s budovou. Z mapy posléze zjišťujeme, že jsme o 14 metrů níže než vrchol Kateřiny (2642 m n. m.). Úžasný pohled na horu Sinaj, na okolní kopce a zejména na třpytící se žulové plotny.
Jinou cestou vytyčenou prstem z vrcholu podloženou naší zeměpisnou intuicí sestupujeme. Večer ve stanu se mísí vyprávění zážitků s plánováním zítřejšího odjezdu. Po jedenácti dnech prožitých v tomto základním táboře se nám nechce ani usnout a tak alespoň doufáme, že zde nejsme naposled.
Z vesnice přímo do devítimiliónové metropole
Loučení s Chamdím se nám zdá podivné. Nechce se nám věřit, že nám život v Kateřině končí. Kráčíme obtěžkaní zážitky směrem k autobusovému nádraží. Doprava funguje časově přesně a už se nám za skly autobusu míhá známá krajina. Horské scenérie postupně mizí, následuje pobřeží a za dalších šest hodin vystupujeme v obrovské Káhiře, kde se nám o fantastickém pouštním tichu může jen zdát. Ruch velkoměsta žije hlasitými zvuky. Klaksony, auta, lidé na tržištích a občas muezinové. Jiný druh aktivní dovolené začíná. Můj deník jakoby odmítal zápisky o antropogenních káhirských útvarech. Jakoby i on nevěřil, jak moc se může naše cesta během pár hodin proměnit.
