Říká se, že být na NZ a nevidět Milford Sound nebo majestátné sopky je jako nevidět NZ. Ale což takhle vidět novozélandský symbol – ptáka kiwi – ve volné přírodě?
Lze ho vidět v zajetí v malých zoo, ale v přírodě prakticky není šance. Přestože je jeho vyobrazení vidět téměř na každém druhém novozélandském znaku nebo firemním štítě, patří tento malý nelétavý pták k nejvíce ohroženým druhům. Odborníci tvrdí, že během následujících čtyřiceti let kiwi na obou hlavních ostrovech vyhyne, vyjma přísně střežených přírodních rezervací. Proto jsme hledali místo, kde by šlo kiwi spatřit živě v přírodě. A objevili jsme malou rodinnou firmu, která pořádá na ostrově Kapiti pozorování těchto pro mnohé tajemných ptáků. Vydali jsme se tedy toto místo navštívit – spatřit kiwi na vlastní oči a zjistit, co za tím vším opravdu stojí.
Nejprve bylo nutné navštívit hlavní město Wellington a zakoupit si u DOC (Ministerstvo životního prostředí) povolení ke vstupu do přírodní rezervace. Téměř celé území ostrova Kapiti je totiž přísně chráněné a denně je povolen vstup pouze padesáti vyvoleným (pouze v denní dobu a s časovým limitem). Jen malá část ostrova je v soukromém vlastnictví – a právě tam se také odehrává noční pozorování kiwi. Majitelé jsou potomky původních maorských obyvatel ostrova, vyrůstali zde, tehdy ještě na území rodinné farmy a nyní po zřízení rezervace patří tato rodina ke šťastlivcům, kteří zde mohou žít.
Kapiti Island by asi nebyl ve středu našeho zájmu, nebýt toho, že na území celého Nového Zélandu bylo jak Maory, tak hlavně evropskými přistěhovalci, zavlečeno mnoho druhů predátorů. Původní fauna a flóra se nedokázala ubránit a mnoho druhů úplně vyhynulo, ostatní se dostaly na okraj vyhubení. Již počátkem dvacátého století si osvícení jedinci uvědomili rozsah této ohromné zkázy. Proto je nyní ostrov Kapiti synonymem ráje na zemi nejen pro ohrožené druhy ptactva, ale i pro zástupce flory. První popis ostrova přinesl německý vědec Ernst Dieffenbach, který navštívil ostrov roku 1839. Sám si poznamenal: „Velice bujná vegetace, která sestává zejména hlavně ze stromů kahikatea, rata a rimu“. Kdyby se vrátil o dvacet let později, asi by byl překvapen, jak velká část lesa je vymýcena. Kácení začalo již v dvacátých letech 19. století a přidalo na intenzitě v jeho polovině s příchodem evropských farmářů, kteří opakovaně les vypalovali. Naštěstí byl ostrov Kapiti roku 1897 prohlášen přírodní rezervací, ale trvalo několik generací, než ostrov dospěl do dnešního stavu a znovu oplývá faunou a flórou. Velká část ostrova, který byl původně z devadesáti pěti procent vyklučen a užíván k pastvě, byla postupně vykoupena za účelem ochrany původní přírody. Přesto na ostrově zůstala domácí zvířata, hlodavci, kusu liščí a další predátoři. Až v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století započal pravý boj za záchranu kiwi a dalších ohrožených druhů. Jediným způsobem jak je zachovat pro další generace, bylo vytvoření zvláštních rezervací, které jsou zakládány právě na ostrovech, jako je Kapiti. Prvním krokem k úspěšné regeneraci muselo být vyhubení všech introdukovaných živočichů. Mezi hlavní škůdce patřil kusu liščí (známý pod názvem posum). Jeho dvaadvacetitisícová populace byla za jediný den schopna zkonzumovat patnáct tun zeleně. Za tohoto stavu se vegetace neměla šanci regenerovat. Až nepochopitelně efektivním způsobem byly všichni škůdci do konce devadesátých let vyhubeni, a to včetně hlodavců. Pak začalo postupné přemísťování ohrožených druhů z jiných nebezpečných oblastí do tohoto ráje. Přestože šlo o neobyčejně mravenčí práci, výsledky brzo předčily optimistické předpoklady ochránců přírody. Počty ptáků kiwi, takahe, novozélandských holubů, papoušků kaka a dalších druhů rok od roku rostou. Zdejší obnovující se les je tak dějištěm unikátního orchestru, jehož sólisty jsou vzácné ohrožené druhy ptačí říše, které sem byly svezeny ze všech koutů Nového Zélandu.
Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Na začátku našeho výletu nás čekal malý katamarán zavěšený na přívěsu za traktorem. Kapitánovi lodijsme předali povolení ke vstupu do prostoru přírodní rezervace, on nám na oplátku zase předal povolení ke vstupu na tamní soukromý pozemek. Ostrov je naprosto izolován od okolního světa, aby nedošlo k opětovnému zavlečení nebezpečných druhů. Proto vše, co je na ostrov přiváženo, podléhá přísné kontrole – stejně jako celý obsah našich batohů, který jsme museli nechat prohlédnout. Poté jsme konečně vyjeli. Traktor odvlekl náš katamarán na moře do hloubky, pak teprve sjel z návěsu a my se vydali přes osm kilometrů dlouhou úžinu. Po čtvrthodinové plavbě loď přistála u břehu ostrova. Cestou na nejvyšší vrcholek ostrova, která následovala, nás příjemně překvapila skupinka papoušků kaka, která se pohybovala v naší těsné blízkosti, pak vzácné slípky takahe – doslova znovuzrození nelétaví ptáci, kteří byli po dlouhou dobu pokládáni již za vyhynulé. Následovala široká škála dalších zástupců ptactva, tak jak jsme postupně zdolávali pětisetmetrový kopec. Bohužel vrcholek byl ukryt v mracích, mohli jsme se pouze porozhlédnout po okolní regenerující se buši a poslouchat ptačí koncert. Ten byl opravdu výjimečný a nedal se srovnat s ničím jiným co jsme kdy zažili v novozélandských lesích, včetně takových míst, jako je Stewart Island nebo Fiordland. Pak jsme sešli zpět na pobřeží a vydali se po místy drsné, ale krásné pobřežní stezce na severní cíp ostrova. Asi po hodince chůze se před námi objevilo nádherné místo, kde se několik usedlostí schovávalo v nevelkém údolí, sahajícím až do tyrkysově modré zátoky Waiorua Bay.
Byli jsme přivítáni kávou a malým občerstvením, mezitím si papoušek kaka, jakoby nic, sedl ke vchodu a po verandě se procházel, také jakoby nic, takahe – prostě idylka. Již za tmy jsme se vydali pozorovat, nebo spíše hlavně spatřit kiwi. Tento pták žije v páru, obvykle obývá území o ploše cca 7 až 9 hektarů a za nočního klidu hledá potravu všude, nehledě na lidská obydlí. Náš průvodce přesně rozeznal jednotlivé ptačí hlasy, proto teď víme, jaký je rozdíl mezi hlasem samičky a samečka kiwi. Právě podle hlasu jsme se orientovali – vydali jsme se za ním a za chvíli jsme viděli dva kiwi, hledající večeři v posekaném kusu trávy. Nebyli z nás právě nadšení a za okamžik zmizeli v blízkém křoví. V průběhu večera se ozvalo ještě několik kiwi, ale moc štěstí už jsme neměli. Radost nám udělal malý modrý tučňák (little blue penguin) na kterého jsme narazili v nízkém křoví. Ustrašeně se krčil v trávě před námi a dokud jsme na něj svítili baterkou, neodvážil se k útěku – jen se poděšeně ohlížel. Tito tučňáci mají zvláštní, skoro strašidelný hlas a prý hnízdí až dva kilometry od pobřeží. A chvíli poté jsme spatřili třetího, největšího kiwiho. Pak jsme se vydali zpět, přeci jen se blížila půlnoc.
Do druhého dne nás zpěvem vítal tui, místní druh kachny paradise duck a letka papoušků kaka, k tomu bohatá snídaně a vymetená obloha. Ta ale nebezpečně rychle měnila svoji podobu a po snídani jsme byli informováni, že oficiální lodní doprava je vzhledem k vysokým vlnám zrušena. Proto nám bylo nabídnuto připojit se k místním, kteří poplují na pevninu malou rybářskou lodí. Plavba probíhala první minuty dobře, ale jakmile jsme se dostali na otevřené moře, začalo jít do tuhého. Vlny už byly větší něž garáž a loď mezi nimi létala jako malá bezmocná hračka. Naštěstí zkušený kormidelník věděl jak si najít cestu, takže jsme nakonec dopluli k pevnině. Sice trochu otřesení závěrem naší cesty, ale živí a plní úžasných dojmů z víkendu na ostrově jménem Kapiti.
