Kanadský Yukon? Místo, kde šťastně chcípl pes!

Klondike Highway

Pokud se nepustíte po slavné cestě zlatokopů průsmykem Chilcoot Trail, je startovním bodem cesty na sever Kanady hlavní město Yukon Territory – Whitehorse. Jedno letiště, dokonce mezinárodní, dvě půjčovny aut, nějaká ta banka, pětadvacet tisíc obyvatel. Možná městu křivdím, ale zdá se mi dobré opravdu jen k přistání, půjčení auta, vymámení peněz z bankomatu a zamávání jeho pětadvaceti tisícům obyvatel z Klondike Highway.

Když si někdo nechává říkat dálnice, jako Klondike Highway, nenechte se zmást a půjčte si na tu šterkem vyspravenou „polňačku“ terénní auto. Zvlášť, když se chcete cestou zastavit v nějakém kempu u jezera. Jestliže dálnice má ještě jakž takž souvislý povrch, „okresky“ jsou nezpevněné, divoké a úzké. O to krásnější jsou u nich místa pro táboření, kde najdete srubovou otevřenou kuchyň, pevný kontejner na odpadky, dřevo na oheň a malou kasičku na malý poplatek. Ten vnitřní boj – platit, když vás nikdo nevidí.

Zpět na „dálnici“. Je totiž velmi důležitá. Spojuje hlavní město provincie Whitehorse se známějším Dawson City, a její jedna odnož pokračuje za severní polární kruh až k Baufortovu moři. Druhá vede na Aljašku.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Dawson City

Tam u Mělníka, tam kde se stéká proud řeky Labe s Vltavou… Tam u Dawson City se zase stéká proud řeku Yukon s Klondikem.  Město u soutoku legendárních řek narostlo na samém konci devatenáctého století. Z původních několika chatrčí na dvaceti tisícovou „metropoli Severu“. Zdejší zlato vábilo dobrodruhy z celého světa jak cukr mravence. V patách zlatokopů pak přitáhli ti, kteří případným šťastlivcům od zlatých nuggetů rychle pomohli. Majitelé barů, heren, nevěstinců. Pistolníci, samozvaní soudci, šerifové, bankéři, jistě i nějací berní úředníci by se našli. Je trochu zvláštní, že z dob největší slávy Dawson City dodnes úspěšně přežívají legendy jisté lehké slečny Kate, nebo bandity Jima Skokuma, který se nesmazatelně vryl do historie města tím, že do sebe obrátil skleničku whisky, ve které plaval jeho uříznutý palec.

Abych městečku nekřivdil, o jeho slávu se jistě nezasloužili jen Jim Skokum s krásnou Kate ale i jiný čestný občan – Jack London. Kousek za městem, v malém primitivním srubu u stolu z hrubých fošen, pod žlutým světlem petrolejky, se zrodil Bílý Tesák nebo Volání divočiny. Knihy, které otevíraly pod sešitem občanské výchovy pro 7. ročník ZDŠ skutečný svět, kde vás ledový vítr strhává ze saní, vlci jsou vám v patách a přátelství s vůdčím psem spřežení nenahradí ani přízeň vyspělé spolužačky.

Na tom, že Dawson City je hlavním městem českých romantiků, má zásluhu i další spisovatel a „polarňi cestovatel“ – jak se sám tituloval – Jan „Eskymo“ Welzl. Na jeho náhrobek v zašlém koutě městského hřbitova dlouhá léta čeští návštěvníci pokládali polární kytičky a psali tklivé vzkazy, než se zjistilo, že pláčou doslova na nepravém hrobě. Pokud dnes navštívíte hrob českého „polarňika“, víc než věrohodnost kostí pod zemí se vás asi dotkne nějakých třináct tisíc kilometrů daleko od Řípu a pár kilometrů od polárního kruhu podivná naléhavost ryze českého nápisu na náhrobku – „Kde domov můj, kde domov můj…“

Po více než sto letech od vrcholu zlaté horečky je městečko Dawson City alespoň v počtu obyvatel tam, kde bylo pár let před ní. Kolem tisícovky stálých obyvatel nejrůznějších národností žije dnes v kulisách „zlatých časů“ zvláštní život. Život sociálně (většinou) pojištěný, život on-line s miliardou dalších uživatelů sítě sítí, život závislý na dvou bankomatech u pošty a velkém generátoru elektřiny za poštou. Přesto u mnoha domů polehává smečka tažných psů, v mrazáku nechybí kýta z karibů a obnošené sněžnice na kůlně rozhodně nejsou na parádu. Pořád ještě něco zůstalo z těch dob, kdy život závisel na jistém ovládání saní (dnes: džípu s druhou baterií pro zimní starty), teplé kožešině z rosomáka (dnes: kombinace Polartec a Goratex) a dobře postaveném srubu z prosmoleného smrku (dnes: dobře postavený srub z prosmoleného smrku).

A v místní hospodě, pod velkou obrazovkou, na níž si to v přímém přenosu zrovna rozdávají naši zlatí hoši v NHL, sedí nad trojitým Jim Beamem sešlá, trochu strašidelná postava v dlouhém, špinavém kabátě a plesnivém klobouku. Není to v tom šeru úplně jisté, ale vsadil bych se, že v jeho sklenici plave cosi jako lidský palec.

Ralph a Homer Purdyovi z Forty Mile

Narodili se 2. ledna, zemřeli 3. ledna 1915. Alespoň tak to stojí na jediném zachovalém dřevěném náhrobku hřbitova dávno opuštěného hornického městečka Forty Mile na řece Yukonu. Osmdesát mil severně od Dawson City. Jediná připomínka jediného dne života uprostřed bezbřehého času v dávno opuštěné zemi. Pomník lidské pomíjivosti.

Forty Mile byla ovšem na začátku století, z dnešního hlediska, vesničkou víc než střediskovou. O jejím významu dodnes svědčí polorozbořené sruby jízdní policie, několik hospod, dokonce i pošty. Tisíce horníků, zlatokopů a dobrodruhů, hledajících zlato a drahé kovy stále více na severu, našlo tehdy na „Čtyřicáté míli“, jak zní český název městečka, svoji „konečnou“. Dál už byla jen polární pustina.

Dnes je jediným, zato placeným obyvatelem Forty Mile čtyřicátník Sebastian. Radní z Dawson City udělali svým malým, ale pravidelným příspěvkem ze Sebastiana občana z povolání. „Forty Milan“ Sebastian, když jede na pár týdnů nakupovat do města, zato nechává jediný obyvatelný srub pro všechny otevřený, palandu rozestlanou, tranzistor zapnutý ve staré autobaterii, kafe na poličce.

Malá rada visí na dveřích. Až budete vycházet ze srubu (zdůrazňuji vycházet), je slušné i velmi rozumné na dveře srubu zabouchat. Mohl by totiž přímo za nimi slídit jeden z mnoha místních černých medvědů.

Zlato, zlato

Asi se mu nedá vyhnout. I když popravdě dnes hraje zlato na Klondiku jen malou roli. Po romantickém (pro čtenáře) prosívání zrnek ze zlatonosných potoků přišly na Yukon stroje. Ještě v nedávné době prosperující těžební společnosti dnes oblast opouštějí, v těsné blízkosti Dawson City zanechávají haldy hlušiny, opuštěná obří rypadla, obnaženou zem. Ty, které zůstávají, bojují s rentabilitou a úzkostlivě hlídají každý pohyb zlata na burze. Zlato se stále těží jako za starých časů, z naplavené nebo vykopané zeminy a horniny se vyplavuje vodou, dnes ovšem už ne v rýžovací pánvi, ale vodním dělem. U claimu neplápolá oheň, ale elektrocentrála. Žádná romantika. Jen tvrdá práce pro ukrajinské dělníky.

Řeka Yukon

Řekněte mi, jak se více přiblížit dětským snům, než naložit do kanoe pušku, celtu, pasti, trochu prosoleného masa, pár konzerv fazolí a vyrazit po proudu divoké řeky Yukon na sever. Yukon už není řekou smrti, kde se v divokých peřejích utopily stovky lidí, ale také to není Nežárka. Zvláště, když se na ni vydáte hned po jarním tání, Ledové a kalné vody se v tomto období ženou na Aljašku pěknou rychlostí a dostat se zprostřed řeky na břeh zabere i několik kilometrů. Nepříjemné víry, roztočené kmeny stromů a dramatická obloha udělají z projížďky zážitek, na který se nezapomíná. I bez té pušky a pastí na rosomáky.

Nejdelší řeka Severní Ameriky není na své cestě do Beringova moře zrovna lemována metropolemi. Nepočítáme-li Whitehorse, hlavní město provincie, je první významnější zastávkou na Yukonu a startovní čarou vodáků osada Carcross. Malá pumpa, u ní obchůdek z nepojízdné pojízdné prodejny, nezbytný pneuservis. Pod mostem a po dohodě půjčovna lodí. Potom pár desítek kilometrů bez živáčka a jsme v Dawson City. Na kanadské straně je po Dawsonu už jen jediné místo, které má jméno. Jinak opět divočina, na sto mil tři sběrači hub na spáleništi, jedna indiánská rodina na romantickém výletu do přírody. Až na podivný stan z modrého igelitu žádné dráty, cesty, nebe počmárané tryskáči, žádná stopa po lidské oblíbené kratochvíli – kultivaci přírody. Jen řídké porosty severské tajgy, mokřiny, komáři, sem tam los nebo medvěd. Žádný signál, žádné vlnění, žádní monstrózní plechoví orli. Žádné pravé úhly. Jen vůně divočiny.  A ticho.  Jsme v zemi G8 – jedné z nejvyspělejších zemí světa. Ještě že nevyspěla celá a nechala si Yukon, doufejme, na věčnou památku svých pionýrských časů.

Jestli tady chcípl pes, tak si vybral velkolepý hrob.