(* 15. 12. 1871 Rakovník, † 9. 2. 1953 tamtéž) – česká pedagožka a geografka
Dcera z učitelské rodiny si vybrala povolání svých rodičů, po absolvování učitelského ústavu však ve svém studiu pokračovala dále. Navštěvovala přednášky z historie a geografie, až roku 1912, jako první studentka učitelského směru v celém mocnářství dosáhla doktorátu filozofie, a to na základě práce Sídla v lesní oblasti křivoklátské s územím přilehlým (oponenty byli V. Švambera a historik Václav Novotný). Poté dlouhá léta, až do svého odchodu do výslužby ve 30. letech, řídila měšťanskou školu v Praze.
Ve své práci se soustředila především na zeměpis – pojímaný ovšem značně antropocentricky – dnes bychom řekli kulturní geografie; o tom také svědčí její práce, jako Evropa na podkladě kulturně zeměpisném (1922), Díly světa na podkladě kulturně zeměpisném (1926) či Doplňková četba zeměpisná (1935). Jako jedna z prvních u nás se Spalová věnovala didaktice geografie – jejím nejdůležitějším dílem se stala Methodika zeměpisu (1936) – v níž kladla důraz na práci s mapou a na propojení s dalšími, zvláště humanitními předměty.
Spalová také zpracovala metodické listy pro školní atlasy F. Macháta, spolu s ním také připravila Vlastivědný atlas pro školy národní (1926). Spolu s dalšími autory vydala v roce 1935 Mapu a plán Velké Prahy, nástěnnou a příruční a napsala řadu prací i z dalších oborů. Na závěr života se vrátila do milovaného Rakovníka, kde také zemřela.
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
