Kamčatské vulkanické radovánky: trekařské peklo v přírodním ráji

Pohybovat se tu dá úplně mimo turistické chodníky, kterých tu ostatně není moc, a nasávat zvláštní atmosféru Kamčatky plnými doušky. Ključevský vulkán je s výškou 4750 m nejvyšší činnou sopkou Euroasie a jednou z nejaktivnějších sopek na Zemi. Plán je tedy jasný, pojedeme na sever.

Jízdenky do Kozyrevsku jsou na nejbližší dny vyprodané. My jsme ale nenechali nic náhodě a koupili si přes známou na Kamčatce jízdenky na autobus dopředu. Takže hned druhý den po příletu do Petropavlovsku Kamčatského míříme směrem na Ključevský národní park. První den jsme totiž věnovali nákupu plynových bomb, jídla na trek a ochutnávání uzených lososů.

Ključevskaja v obležení

Desetihodinová cesta autobusem do Kozyrevsku docela utekla. Původně jsme tu chtěli přespat a ráno sehnat náklaďák, který by nás odvezl do Leningradské báze. Než se ale po vystoupení z autobusu vzpamatujeme, sedíme v náklaďáku a čeká nás dalších pět a půl hodiny jízdy do Leningradské báze, kam přijíždíme kolem půlnoci. O ranní probuzení se postarali nezbední svišti, kteří přišli omrknout nově příchozí a vlezli nám až do předsíňky stanu. Rozpustilé sviští ráno záhy vystřídalo menší zděšení po vykouknutí ze stanu.

Leningradská báza je plná stanů, své základny tu ve velkých společenských stanech mají různé agentury. Ach jo. Kde je ta samota, o které jsme četli? Prý v divočině Kamčatky na člověka nenarazíme a tady je to s trochou nadsázky jak na Václaváku. V každém případě nám ale svítá naděje na klid. Honem vyběhnout na Ploskij Tolbačik, a pak odsud zmizet dál do nitra sopečné krajiny.

Sopečnou pouští na Tolbačik

Hustá mlha, drobně mžení a viditelnost bídná. Takové počasí nám Kamčatka připravila na úvodní túru. Cílem je vulkán Ploskij Tolbačik (3140 m), který v roce 1975 způsobil největší geologickou katastrofu na Kamčatce. Zajímavé je, že vulkanologům se povedlo erupci předpovědět skoro na vteřinu přesně.

Tenhle významný vrchol nemůžeme nechat bez povšimnutí, a tak nás počasí neodradí a optimisticky se vydáváme na cestu. Máme přece GPS souřadnici vrcholu, tak to musíme zvládnout. Bloudění následuje po pár kilometrech, poradit nám nedokáže ani místní horský vůdce. Zhruba po hodině bloudění opouštíme chodník a vyrážíme přes lávové pole. Za ním už zase po znatelném chodníku stoupáme v mlze po lávě, později korytem říčky, po ledovci a v závěru sutí. Asi sto výškových metrů před kráterem jako zázrakem vystupujeme z mlhy. Pokračujeme podél kráteru a z dáli začíná z mraků vykukovat i Bolšaja Udina, Ovalnaja Zimina, Uškovskij, Bezymjanyj i samotná královna Ključevskaja, mohutně kouřící načervenalým dýmem. Při sestupu se mlha rozplyne úplně, a konečně vidíme i nádhernou sopečnou krajinu.

Člověk míní, Kamčatka mění

Původní plán dojít do Ključi padá už v Leningradské báze. Strážce parku nás varuje, že nás v Ključi zavřou. Nevíme sice přesně proč, ale rozhodujeme se naši trasu upravit (mimo jiné i proto, že by nás policie mohla považovat za americké špiony – ovšem to je na jiný článek), takže neriskujeme protažení našeho pobytu v Rusku. Místo do Ključi se rozhodneme jít přes Uškovskij do Kopyta. Na počet dní by to mělo být plus minus stejné, takže nebude potřeba nastavit dietní režim. Jídla bychom měli mít dost.

Až na setkání s 26člennou skupinou Rusů si už užíváme absenci chodníků, turistického značení a kýžené samoty v divočině. Tedy když pominu sviště a medvědy. Zatímco ti první nás mají v oblibě, přesněji řečeno naše zásoby jídla, těm druhým jsme úplně šumák. Naštěstí. Souřadnice v naší GPS nás spolehlivě vedou plánovanou trasou. První den obejdeme obrovské lávové pole, které tu vzniklo při erupci Tolbačiku v roce 2013, přejdeme několik kaňonů a navečer dojdeme k chatičce Tolud.

Další den pokračujeme směrem na Bezymjanyj. Chodník jsme sice brzo ztratili, ale panuje nádherné počasí a trasa je jasně viditelná. Nejdřív zdoláme sedlo Tolud a po dlouhých travnatých loukách se spoustou borůvek pomalu míříme k tábořišti pod sedlem Tolbačik. Po pravé straně máme masiv Tolbačiku, nalevo nám dělají společnost vyhaslé vulkány Bolšaja Udina a Ovalnaja Zimina a přímo před námi si svorně kouří Bezymjanyj i Ključevskaja. Do sedla je to ale sakra daleko. Přibližujeme se hodně pomalu, pochod komplikují přechody vyschlých koryt řek a sem tam brod. Odměnou je nám ale samotné tábořiště pod Ovalnou Ziminou. Stany stavíme na nádherném místě, poblíž řeky a s výhledy na okolní vulkány.

V útrobách vulkánu Bezymjanyj

Třetí den je spíš na pohodu. Z tábořiště je to jen kousek do sedla Tolbačik, ze kterého sestoupíme na zarostlé lávové pole a ve společnosti mnoha svišťů se přibližujeme k chatě Pljutina. Musíme ale zdolat ještě jeden průsmyk. Buď Pljutinu, nebo Bezymjanyj; rozhodneme se pro ten první. Z něho už je pak i vidět cíl naší cesty, malinká chata Pljutina, kde stavíme stan. Ráno nás vítá sluncem. Je krásný den a my po po jasném chodníčku nalehko stoupáme k vrcholu Bezymjanyj (2882 m).

Sem tam narazíme na stopy medvědů. U kráteru jsme ale zklamaní. Je mlha a žádné čoudíky nevidíme. Jsme v rozpacích. Něco výstupu chybí. Asi půlhodiny mlčky sedíme u kráteru a tupě zíráme do mlhy. Když vtom to přijde. Mlha zmizí a kouřící Bezymjanyj nás vábí do svých pekelných útrob. Nevím, jak dlouho úplně fascinovaní sopečnou činností trávíme v kráteru. Hodinu, možná dvě, než se dosyta nabažíme čertovských čoudíků.

Nejširší nabídku průvodců a map Ruska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kde soudruzi kartografové udělali chybu

Pátý den treku zase měníme plány. Aktivita sopky Ključevskaja stoupá, kameny lítají až do sedla mezi ní a Kameněm. Rozhodneme se dojít k Uškovskému jinou cestou. Na jedné z map jsme vyčetli GPS souřadnice, pomocí kterých bychom měli natrefit jinou cestu do sedla Perevalnyj, odkud se na Uškovský vystupuje. V tom okamžiku je ale náš trek zpečetěn a žádný další vrchol se na něm už konat nebude. Ale zatím jsme natěšení a nemáme o tom ani potuchy.

Aniž bychom tušili, že jdeme někam do háje, „sjíždíme“ několik hodin řeku Razmyvočnyj a následně její přítok překonáváme pěšky. V okamžiku, kdy nám GPS hlásí, že jsme v cíli, nevěříme svým očím. GPS souřadnice tábořiště mezi Kopytem a sedlem Perevalnyj, uvedené na kreslené mapě, jsou očividně chybné. Kolem nás je terén, který není snadné projít – buď nekonečné suťové hromady, nebo spousta hlubokých skalnatých kaňonů. Ještě několik hodin zkoušíme najít cestu a zorientovat se podle souřadnic. Marně. Nakonec večer na jednom z travnatých plácků postavíme stany a padneme únavou.

Ráno po zralé úvaze usoudíme, že půjdeme rovnou do Kopyta. Museli bychom se vrátit na místo, odkud jsme sešli. Jenže tím bychom trek natáhli o dva dny a na to už nemáme dostatek jídla. Navíc nám naše rosnička právě poslala zprávu, že se dnešním dnem kazí počasí. Celodenním pochodem nejdřív v nekonečném prachovém oblaku a později v dešti a mlze dojdeme do Kopyta, kde na nás čeká domluvená vachtovka i s pivem.

Mutnovka a Gorelij – dobrodružná klasika

Naše další kroky vedou na jih. Mutnovský vulkán i Gorelij patří k častým cílům turistů. A není se čemu divit. Z Petropavlovsku jsou blízko a nabízejí spoustu pekelných efektů. O Mutnovském vulkánu se říká, že je to malé údolí gejzírů. Skoro až ke kráteru se dá pohodlně dostat vrtulníkem, vachtovkou nebo si to užít pěšky.  Dají se tu podnikat jednodenní výlety, ale i několikadenní přechody mezi vulkány a termálními prameny.

My volíme pěší a dobrodružnější variantu, a nakonec nás čeká pět docela pěkných dní s nádechem objevování Kamčatky. Z Jelizova jedeme nejdřív do Termálného autobusem, odtud nás čekají ještě tři hodiny jízdy po příšerné cestě. Ovšem tady si už musíme poradit sami a něco si stopnout. Jako zázrakem narazíme na 36letého Ruslana, který nám nabídne ubytování v Termálném u něj na chatě, na naši počest večer ugriluje klobásy, pohostí nás pivem a vodkou a ráno nás tři hodiny veze na začátek našeho treku.

V naprosto příšerném deštivém počasí nás vysadí poblíž vulkánu Gorelij. Předtím, než se rozloučíme, nás ještě pohostí koláčky, koblihami, sendviči a kávou a nabídne nám, že pro nás přijede, až budeme chtít. A za to si nechce vůbec nic vzít. Peníze nám vrátí zpátky. Vezme si jen tisíc rublů na benzín.

Podle GPS souřadnic dojdeme ke geotermální elektrárně, kde si najdeme plácek na stan kousíček od termálního pramene. V neutuchajícím dešti postavíme stany, skočíme do teplé vody nahřát se a pak už jen čekáme, až přestane pršet. Čekáme den, dva a pořád leje jako z konve. Třetí den se konečně probudíme do krásného rána, tak nemeškáme a vyrazíme na jedenáct kilometrů vzdálenou Mutnovku. Už během výstupu se počasí pomalu vrátí k deštivému normálu, ale při vstupu do kráteru na déšť a mlhu úplně zapomeneme. Vstupujeme do pekla. Všude je cítit síra a bublají fumaroly a bahenní sopky. Místy bahno, místy ledovec. Spokojenost maximální. Návrat do stanu je spíš úprk.

Další den zase bláhově čekáme, jestli přestane pršet. Nepřestalo. Navzdory hnusnému počasí se rozhodneme zdolat Gorelij. Většina lidí chodí na vrchol z kempu pod sopkou. My se vydáváme na Gorelij méně častou trasou od elektrárny na jeden zátah formou okruhu. Vrchol jsme hledali v mlze dlouho, ale nakonec jsme ho přece jen našli a spokojeni v dešti a vichru stanuli u kráteru. Bohužel nám byl pohled na nádherně barevná jezera odepřen. Škoda, jezero, tvořené roztokem kyseliny sírové, bychom rádi viděli. I tak jsme nadšeni a na tváři se nám úsměv vykouzlil tak nějak sám, když jsme se po návratu naložili do „bazénku“ s vodou o teplotě 43 stupňů a vůbec nám nevadilo, že už pátý den „chčije a chčije“. To je zkrátka Kamčatka. Peklo v ráji…