Kam zmizeli Jordánci? Aneb život v uprchlickém táboře!

Zaatari je uprchlický tábor pro Syřany, postavený nedaleko hranic u jordánského města Mafraq. V době naší návštěvy čítal něco kolem osmdesáti tisíc obyvatel a za jeho hranicemi se nepřestávalo stavět v očekávání nových nájemníků. Návštěvy všeho druhu byly z bezpečnostních důvodů samozřejmě zakázané, ale my jsme se dovnitř dostali spolu s dodávkou nového oblečení a konvojem novinářů. Těm jsme se, zcela plánovaně, hned ztratili a zamířili mezi stany.

Evropan = ceněná vzácnost

Čekal nás den na vysušené, oranžové pláni zastavěné stany. Lidé tu byli, a stále jsou, extrémně chudí. Přišli s několika pytli přes rameno a to, co mají, vyměňují za to, co potřebují. Mezi místní se očividně odváží málokterý Evropan, a tak jsme byli ceněná vzácnost, která jde, ověšená dětmi, ze stanu do stanu. Tam sladké koblihy, tam ovoce, tam kuskus. A všude sladký čaj.

Hosté jsou tu posvátní a lidé si snad myslí, že dva Češi s foťáky o jejich neštěstí zpraví celý svět. Pozvání se nedají odmítnout, a tak stačí pět návštěv a člověk se těžko zvedá. Prostředí je, i přes všechnu snahu, depresivní. Místní se ale snaží to nevnímat. Mají tekoucí vodu, jídlo, střechu nad hlavou a jsou živí. Jejich jizvy a příběhy o projíždějících tancích a nocích plných střelby ale dávají znát, jak těsný byl jejich únik.

Nejširší nabídku průvodců a map Jordánska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Konec války v nedohlednu

I když se na nás stále usmívali, byly vidět obavy. Hlavně z návratu domů. A z přicházející zimy. Obojí bylo, jak se ukázalo o několik týdnů později, zcela oprávněné. Silné deště přinesly velkou vodu a utonulé a umrzlé ze Zaatari vyváželi ve velkém.

A návrat domů? Válka v Sýrii nemá konce a stany u hlavních tepen tábora začínají nahrazovat pevnější stavby a obytné kontejnery. Podobně, jako se v města přeměnily uprchlické tábory pro Palestince, mění se i Zaatari. Jordánci se obávají, že se ze Syřanů stane nová veličina, a bojí se právem.

Jordánce, aby člověk pohledal

Palestinští uprchlíci, které země přijala po vzniku Izraele, tvoří dnes dvě třetiny jordánské populace. Zbývající třetinu pak tvoří Jordánci, Syřané, Iráčani a Afričané, kteří v oáze stability v regionu hledají útočiště. Pravého Jordánce tak aby pohledal. Jakou podobu tedy může Zaatari získat v budoucnosti? Palestinské tábory se od zbytku Jordánska moc neliší. Na první pohled rozhodně ne. Palestinci mají hodně dětí. Chudoba dokáže s populační křivkou pořádně zamávat a tak na ulicích v palestinských čtvrtích (dá se tomu po šedesáti letech ještě říkat uprchlický tábor?) vidíme na každém roku poflakující se mladíky s lacinými cigaretami v prstech, zírající na všechno, co prochází kolem.

Mladší děti skáčou na procházející cizince, chytají je za ruce a prosí o fotku, ale to už je cestovatelská klasika. Dospělí se někdy mračí, jindy si člověka jen prohlédnou. Fotit se zásadně odmítají. Není čemu se divit, Palestinci jsou pro novináře a dobrodruhy lahůdkou. Izraelské cestovní kanceláře jednu dobu organizovaly denní „zájezdy“ v obrněných autech do Gazy, kde si turisté mohli místní obyvatele fotit jako na safari.

Posedávající lidé se tu ostatně fotí snadno. Práce je málo i pro pravé Jordánce a ti ostatní ji hledají ještě hůř, a tak vlastně nikdo neví, co má čekat. Čísla zatím dál rostou, tábory se zvětšují a vody není ani tolik, aby v hlavních městech tekla z kohoutků každý den. Se zuřící válkou ze všech stran se mají všichni obyvatelé Jordánska, noví i staří, ještě na co těšit.