Kam se řítí Velká voda

Motorový člun s dvacítkou lidí navlečených do oranžových záchranných vest nabírá na rychlosti a řítí se přímo pod vodopád. Některé turistky na palubě vřeští, jako by se vezly na horské dráze. Bárka chvíli poskakuje v peřejích, které vytvářejí dopadající masy vody, než kormidelník obrátí člun zpět ke břehu, kde vystupují všichni rozesmátí a úplně mokří. Loďku pozoruji ze břehu, z kterého se mi otevírá pohled na jednu z nejkrásnějších přírodních scén na světě. Na vodopády na řece Iguaçu, která vytváří hranici mezi jihoamerickými velikány Brazílií a Argentinou.

Je to majestátní divadlo. Ze sedmdesátimetrové výšky se v desítkách proudů a proudečků (údajně jich je 275) řítí hektolitry vody. Padající řeka dostává v letu mléčnou barvu. Jedno z nejsilnějších ramen vodopádů San Martín, pod které jezdí člun s návštěvníky parku, je tak bílý, že to vypadá, jako by se někde výše proti proudu protrhla cisterna s ročními zásobami mléka pro celou Brazílii.

Z jedné strany vodopádů na druhou nedohlédnete. Jejich šířka dosahuje bezmála tří kilometrů. Chcete-li je celé dostat do hledáčku svého fotoaparátu, nezbývá vám než si zaplatit výlet vrtulníkem a prohlédnout si je z perspektivy papouška.

Vodopády Iguaçu, jejichž jméno v překladu z indiánského jazyka kmene Guaraní znamená Velká voda, působí kouzelně. Čedičové skály, které pokrývá tropická vegetace, parcelují v některých místech vodopád jako schodiště, v jiných částech se voda valí s rachotem dolů beze všech překážek. Když stojíte na jedné z kočičích lávek skoro na dosah od místa, kde proud s lomozem dopadá na hladinu, hlučí to, jak kdyby se k vám blížil vlak plně naložený uhlím.

Příjemné ochlazení u Ďáblova hrdla

Nejvíce „řve“ Ďáblovo hrdlo – největší „šlajsna“ tohoto přírodního zázraku. Když se z brazilské strany, ze které se dá získat lepší celkový pohled na vodopády, přiblížím po kočičí lávce k tomu „satanskému“ místu, začnu chápat, proč mu dávní evropští kolonizátoři dali toto jméno. Opravdu trochu připomíná inferno.

Nad Ďáblovým hrdlem stoupá bílý opar, jako by tam hořelo, světlo se v kapkách láme do desítek různých variací duhy. Navíc mě Lucifer slizce poprská chladnou tříští a ofoukne studeným „dechem“, který mu vane ze chřtánu. Jsem pekelníkovi za to malé osvěžení vděčný. Parné vedro už se nedalo vydržet.

Vidět vodopády pouze z brazilské strany rozhodně nestačí. Vzhůru do Argentiny, která s nimi nabízí ještě bližší kontakt než její portugalsky mluvící soused. Potom, co skoro všechny jihoamerické země zrušily pro české návštěvníky vízovou povinnost, nebrzdí už cestování z jedné strany hranice na druhou žádné komplikace.

Na argentinskou stranu hranice

V brazilském hraničním městě Foz do Iguaçu nasedám na linkový autobus, který ve zhruba 20minutových intervalech jezdí přes řeku do argentinského Puerto Iguazú. Brazilskou celnicí projedeme bez zastavení. Na druhé straně hranice musíme všichni ven. V ošuntělé místnosti sedí u vysloužilých počítačů argentinští pohraničníci, bez velkého zájmu mi vrazí razítko do pasu a pustí mě zpět do autobusu. Před nasednutím je ještě nutné očistit podrážky o molitan napuštěný jakousi chemikálií hubící brazilské bakterie a pak už autobus, který rovněž musí projet saponátovou lázní, může zamířit do Puerta Iguazú.

Tady je nutné ještě jednou přesednout. Řidič bez remcání bere i brazilskou měnu, ale s přepočítáváním si hlavu nedělá. Argentinci v pohraničí si prostě a jednoduše stanovili kurz na 1:1, ač je real o dost silnější měna než argentinské peso (1 real je 10,6 Kč, 1 peso 7,7 Kč).

V parku se divím, jestli jsem stále ještě ve třetím světě. Vše je tu totiž dokonale vybaveno pro hordy turistů z celého světa. Pečlivě vyvedený plánek vodopádů, anglicky mluvící personál, udržované stezky, čisté toalety, jednokolejný vláček pro línější turisty, kterým se od pokladny nechce jít na vyhlídky pěšky, mastně předražené občerstvení a přetlak lidí. Chvílemi se po kočičích lávkách ani nelze projít, jak je davy ucpou. Zájmu lidí se nelze divit, vodopády jsou úžasné. Argentina je předvádí ve třech patrech. Nejvýše položené kočičí lávky vedou přímo nad zlomem, kde se řeka mění ve vodopád. Další výborné vyhlídky jsou ve schodovém mezipatře a nechybí samozřejmě ani chodníky v „přízemí“, které půl metru nad hladinou vedou co nejtěsněji k místům, kde zase Velká voda přechází v řeku.

Nejširší nabídku průvodců a map Bazílie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Koupání pod vodopádem v džungli

K dokonalosti chybí výletu na Iguaçu jen jedno: možnost osvěžit se koupelí v řece. Na ostrově San Martín v blízkosti vodopádů, kam návštěvníky zdarma převáží motorový člun, je nádherná plážička, která si přímo říká o to, aby se člověk vysvlékl do plavek a vlétl do vody. Strážci parku, kteří se obávají, že by se někdo mohl připlést motorovému člunu do cesty, tomu však brání. Mladík sedící opodál na kameni shovívavě hledí na ty, kdo se brouzdají u břehu, ale jakmile někomu vystoupí voda nad kolena, okamžitě začne zuřivě foukat do píšťalky.

Naštěstí je tu ještě jedna „koupací“ varianta – přírodní bazének, k němuž však vede tříkilometrová cesta džunglí po stezce Macuco. Očekávané prodírání neproniknutelným porostem s mačetou v ruce se nekoná. Cesta je vyšlapaná a větve, které by mohly turistům znepříjemňovat cestu, se pravidelně osekávají. Přesto je tu božský klid. Hluk davů se ztratil a já se mohu zaposlouchat do hlasů džungle.
Je slyšet různé cvrčení, ťukání, klapání, pískání, skřehotání. Ozývá se i vrčení, jako by někdo tlumeně pustil cirkulárku. Snažím se najít viníky jednotlivých zvuků, ale ve čtyřech případech z pěti se mi to nepodaří.

Ve změti lián, bambusu, keřů a vytáhlých stromů se nedá nic objevit. Jediný, kdo se nechá odhalit, jsou ještěrky různé velikosti a různého žíhání.

Některé se snaží urychleně zmizet v podrostu, jiné trpělivě jako modelky čekají na správné nastavení foťáků a bez protestů snesou i několik opakovaných pokusů.

Cestou mi dělají představení různé druhy motýlů. Tito krasavci mi krouží kolem hlavy a bez ostychu si sedají na nataženou ruku. Motýlích druhů v různých škálách barevnosti je tu opravdu požehnaně. Vrcholem mého pozorování jihoamerické přírody je rodinka nosálů, která mi kvapem přeběhne přes cestu. Chlupatí živočichové velikosti mývala s čumákem připomínajícím prasečí rypák jsou symbolem parku. Právě jejich zjednodušená podobizna čuchající k hamburgeru varuje návštěvníky, aby nekrmili zvířecí obyvatele chráněné oblasti. Na konci stezky mě čeká zasloužená odměna. Maličké čisťounké jezírko, do kterého se řítí z výšky deseti metrů úzký vodopád. Kulisy jak pro reklamu na luxusní mýdlo. Neodolám a podobně jako dalších pět lidí, kteří do tohoto ztraceného ráje vážili pěší túru, si od vodopádku nechám „namasírovat“ záda.

Vodopády stvořené rozzlobeným bohem

Po osvěžující koupeli se vracím zpět k vodopádům Iguaçu. Je pozdní odpoledne a vyhlídky zejí prázdnotou. Dopolední mačkanice srovnatelná s návalem v pražské tramvaji během špičky je pryč. Teď si můžu nerušeně vychutnávat pohled na pestrou přírodní mozaiku složenou z proudů vody, čedičů, palem a keřů.

Při pohledu na jednu ze skal, do níž buší proudy Iguaçu, si říkám, jestli to není ta krásná Naipi, kvůli které byly vodopády stvořeny. Podle legendy indiánů, jejichž potomci dnes u brány prodávají domorodé suvenýry (dřevěné sošky tukanů, jaguárů či tapírů, foukačky nebo hudební nástroje), monumentální kaskáda vznikla z vůle rozzlobeného říčního boha M’boye, kterému zamilovaný bojovník Tarobá vyfoukl krasavici Naipi, jež měla být řece obětována. M’boy vzpurný pár dostihl a potrestal jako v antické tragédii. Mladou ženu přeměnil v kamenný blok, který je odsouzen k věčnému bičování vodopádem, a z jejího milého udělal palmu, která ze břehu může jen bezmocně pozorovat Naipinu bolest.

Naipi sice trpí, ale turista se může radovat, že boží zlost vedla až k vytvoření takového „majstrštyku“. Vodopády na Iguacu jsou naprosto dokonalé umělecké dílo. M’boy budiž za svou kreativní krutost pochválen.

Autor je redaktorem MF DNES, kde také publikoval článek na podobné téma.